Jiří Paroubku, kdybys nebyl k pláči, budeš aspoň k smíchu…
Poslední dobou se stalo mezi politiky módou svalovat veškeré své neúspěchy na média. Politikové si většinou nejen myslí, že přízeň médií si lze koupit, což občas je i pravda, ale také že tato přízeň jednou koupená vydrží navěky. To je však fatální omyl. Procitnutí z něho pak přináší kyselé plody v podobě nářků nad mediálním spiknutím.
Čítankový příklad ukázal po své nucené abdikaci Stanislav Gross. Prohlásil, že jeho odchod z postu premiéra byl dílem komplotu novinářů. Ani na sekundu nepřipustil, že by v tom mohl mít také svůj díl viny. Gross tímto „odhalením“ bohužel přesunul tolik potřebnou věcnou diskusi o roli a vlivu médií do opačného extrému, kde se vesla ujal třeba Miloš Čermák. Ten bojuje proti Grossově tezi, že novináři pracují v nějakých předem domluvených úderkách, koordinovaně a kolektivně. Čermák tento dohad snadno vyvrací. Problém je, že pravdy má každý z nich kousek, ale nikdo celou.
Gross se nemýlí, když říká, že média vystartovala se svým odhalením premiérových afér s bytem a podnikáním jeho ženy v ne náhodný čas a s ne náhodnou razancí. Čermák má pravdu v tom, že novináři se navzájem patrně neradili ani nekoordinovali. Vlna byla spuštěna, a každý novinář se snažil přispět do ní takovým dílem, který by upozornil především na něj, na novináře a jeho zdatnost. Gross ani Čermák se nezabývají možností ze všech nejpravděpodobnější, že totiž fakta o Grossových kauzách pustil do hry nějaký zájmový subjekt v okamžiku, který uznal za vhodný pro sebe a svůj zájem. Ostatní pak už mělo podobu a důsledky laviny.
Grosse na tom celém nepochybně nejvíc vyděsilo, jak se tatáž média, která jej tolik let bezvýhradně podporovala až adorovala, postavila náhle se vší parádou proti němu. To bylo pro Grosse nejspíš největší zklamání a vystřízlivění: ztráta iluze o své nedotknutelnosti bolí možná víc než momentální ztráta funkce.
Podobně jako jeho premiérský předchůdce, i dnešní první ministr Jiří Paroubek už se pustil do kádrování médií. V dnešní MF Dnes se doširoka rozepsal o potřebě naší podpory evropské integraci a euroústavě. Přičemž svůj traktát zakončuje vztyčeným ukazovákem: „Chci věřit, že to nakonec pochopí všichni a že se nám konečně dostane podpory i našich médií,“ píše doslova. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Nic v této zemi za poslední rok nemělo tolik mediální podpory jako přijetí euroústavy.
O ničem média nepsala tak jednomyslně kladně, jako o institučním prohlubování evropské integrace. Na žádném jiném tématu média tak jednomyslně nesmažila názorové odpůrce (třeba V. Klause), jako právě na tématu přijetí návrhu smlouvy o evropské ústavě. A přece všechny průzkumy veřejného mínění ukazují, že v referendu by tento dokument u nás dopadl asi stejně špatně, jako ve Francii a Nizozemsku. Média toho tedy svou soustředěnou palbou příliš nedokázala.
Když se jejich podpory dovolává nyní premiér Paroubek, znamená to dvojí. Jednak chce zřejmě posílit propagandistickou mediální jednotu před příštími bitvami, které o euroústavu hodlá svést. Jednak si vytváří předpolí, aby měl na koho svést svůj případný neúspěch v těch bitvách: „Hleďte, už tehdy jsme přece varovali, že média nedostatečně vysvětlují, oč v euroústavě jde. To média jsou odpovědná za její nepřijetí.“ To je ale hodně farizejské.
Publikováno ve spolupráci se serverem Česká média.