Na květnovém protestním odborářském happeningu v Praze bylo možné se seznámit s výsledky práce odborářských bossů a vyslechnout jejich proslovy. Předseda ČMKOS Zavadil označil českou vládu za „Bratrstvo kočičí pracky“. Nadpis příspěvku je paralelou názvu jeho odborářské družiny.
Státní, trvale udržitelný sociální blahobyt se nevyvedl, ekonomové varují před dluhovou pastí, kde hrozí, že občané již nebudou schopni státní dluh splatit. Zvolená vláda situaci vyhodnotila jako vážnou, rozhodla, že dál nelze pouze hledat a navrhovat občanům pohodlnou cestu ke splácení dluhu, ze kterého se od převratu 1989 nepodařilo splatit ani korunu, ale že již musí reagovat a omezit státní příděly svým občanům. Sleduje logický záměr, že je lepší nečekat na rozhodování Mezinárodního měnového fondu (jako je tomu v Řecku), ale svým vlastním programem omezit veřejné výdaje.
Rozhodnutím vlády nezvyšovat státní dluh se cíle odborářských bossů, slibující členstvu trvalé zajištění blahobytu sociálního státu, vzdalují. V atmosféře hledání státních úspor musí aktivity odborářských centrál nutně vyvolávat racionální pochybnosti o jejich smyslu. Odborářská věrchuška tak musí dokazovat prefabrikováním falešných představ, že celá tíže boje o trvale udržitelný blahobyt sociálního státu spočívá právě na odborářských centrálách a to s větším významem, než poskytuje sama strana sociální demokracie.
Žijeme v parlamentní demokracii, zvolili jsme ve svobodných volbách zástupce, svěřili jim své osobní politické preference a zvolená parlamentní většina vládne. Vládne, jak umí, a jak se ve vládní koalici dohodla a občané musí ponechat do příštích voleb svým zvoleným představitelům pracovní prostor a klid. Svobodná, legální činnost vlády je zaručena ústavou a stát ji musí garantovat.
Odboráři, většinou státní zaměstnanci, zformovaní do politické kvazi-strany, jsou znepokojení činností vlády a uvědomují si, že nastává konec snadného odborářského života. Nerespektují výsledky voleb a i když k tomu nejsou oprávněni, hledají vlastní politické řešení opírající se o odborářskou sílu a taktiku, v souladu se slovy známé písničky: „něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem”.
Tuto činnost nelze zdůvodnit žádnou odborářskou rétorikou o právech se k reformám vyjádřit, dokonce je předkládat, schvalovat a hodnotit jejich dopady nebo je odkládat. V právním státě, v respektované parlamentní demokracii, je toto možné pouze a jenom zvoleným politickým stranám! Jiné subjekty se v tomto případě mají smířit pouze s informační kampaní a to bez agrese! Stát musí vítězné koalici garantovat právo na realizaci vládních záměrů a nedopustit, aby si kdokoliv (včetně medií) usurpoval právo měnit nebo brzdit legální vládní kroky mimoparlamentní cestou.
V tomto případě, podle mého mínění, volí odboráři nezákonnou cestu: Brání totiž vládě konat, vybízejí občany k rebeliím, iniciují závažné hospodářské ztráty, prohlubují státní zadlužení a kazí dobrou pověst republiky. Jinými slovy odbory využívají ke splnění svých přání a tužeb nezákonnou marxistickou metodu „diktaturu proletariátu“. Bohužel, česká společnost, ochromená politickým relativismem (všechno lze zdůvodnit), je akorát schopna pohoršení hodné situaci pouze zvědavě přihlížet
Závěrem je nutno zdůraznit, že odboráři a obzvláště jejich vedení, si musí být vědomé skutečnosti, že předmětem reforem a zdrojem dostupných rezerv ke splácení dluhu jsou v první řadě občané – tedy i odboráři a jejich zaměstnavatelé. Ti všichni jsou přímými a nepřímými účastníky předražených projektů, zakázek, defraudací, majetkových a daňových přečinů, nekvalitní práce, korupčních vztahů, příjemci státních příspěvků. Musí nebo mají vědět, že hlavní úlohou vlády je najít a uvolnit nadbytečné pracovníky ze státního nebo veřejného sektoru a jejich novým angažováním zvýšit hospodářskou výkonnost státu. Volání odborářů k občanské neposlušnosti, pádu vlády, je pouze novým pokračováním leninské cesty vedoucí ke zničení kapitalistů z Mezinárodního měnového fondu. Uvidíme, jak se to podaří!