Demokratizace Evropy po Lisabonské smlouvě je iluzí
Na sklonku loňského roku projednával Senát PČR směrnici EU o regulaci sezónních pracovníků z třetích zemí. Senát se domníval, že podmínky pro sezónní práce jsou v jednotlivých státech natolik rozdílné, že harmonizace jejich pravidel pro všechny státy EU je nevhodná.
Využili jsme proto poprvé, podle Lisabonské smlouvy, tzv. odůvodněné stanovisko, které může za určitých podmínek směrnici zastavit. Nebyla to jen naše premiéra, ale poprvé se tak stalo v celé EU. Podmínky pro zastavení projednávání legislativních návrhů v EU jsou natolik krkolomné, že je prakticky nemožné je splnit. Přitom, právě systém „žlutých a oranžových karet“ je považován za zlepšení demokratického deficitu v EU a přiblížení legislativních procesů občanům jednotlivých států. Ukazuje se, že to v praxi fungovat nebude.
Žluté a oranžové karty
Parlamenty a jejich komory mohou vstoupit do legislativního procesu prostřednictvím odůvodněných stanovisek zaslaných Evropské komisi ve lhůtě osmi týdnů. Každý stát má dva hlasy. V případě výhrad jedné třetiny, tedy šestnácti parlamentních komor, se aktivuje tzv. žlutá karta, která velí, aby Komise EU z projednávání příslušnou směrnici stáhla a zamyslela se, zda dokument přepracovat nebo na něm i nadále trvat. Postaví-li se proti návrhu polovina parlamentních komor, tedy dvacet sedm, je povinností Komise EU předložit směrnici Radě EU k projednání. V případě, že s ní Rada souhlasí, pak již nic nebrání jejímu dalšímu projednávání.
Senát PČR, jedna z padesáti sedmi komor, využil svého práva poprvé, jak již víme, při projednávání směrnice o regulaci pohybu sezónních pracovníků v EU. Podobně se zachovalo Německo, Nizozemí, Rakousko a Litva. Přestože nás nebyla třetina, byli jsme pozváni do Bruselu, abychom stanovisko našich parlamentních komor tlumočili osobně. V dubnu projednával Senát již závažnější návrh směrnice EU, která se mimo jiné týká společného konsolidovaného základu daně pro právnické osoby. ČR celou dobu odmítá stejnou výši daní v EU jako brzdu konkurenceschopnosti a domnívá se, že právě společný konsolidovaný základ daně je prvním stupněm k harmonizaci všech daních. Nedomnívám se, že by nám parlamentní odpor k něčemu byl, protože je nereálné v tak krátké době (osm týdnů) dohodnout stejný postup alespoň jedné třetiny parlamentních komor.
Rozdílné motivace členských států EU
Podíváme-li se na jednotlivé státy EU, jen velmi těžko lze nalézt společného jmenovatele v zahraniční politice. Zjednodušené rozdělení na „staré“ a „nové“ státy EU moc neobstojí. Rozdílnost motivací a potřeb jednotlivých států v EU je rozmanitější. Přesto součet komor „nových“ států nedá příslušný počet pro „oranžovou kartu“.
Podívejme se na motivace členství některých blízkých států, u kterých lze předpokládat, že se můžeme v nějakém názoru spojit.
-
Pobaltské státy nám jsou blízké svou zkušeností s komunistickou totalitou. Jejich respekt (nebo raději strach) z Ruska je natolik silný a pochopitelný, že odporovat Bruselu budou jen v nejzásadnějších věcech své existence.
-
Polsko se přes své členství ve visegrádské čtyrce snaží díky své velikosti a lidnatosti o vlastní zahraniční politiku konkurující největším státům EU a spolupráci s ostatními státy bývalého východního bloku vnímá jen při vlastním prospěchu.
-
Maďarsko, Slovensko, Rumunsko a Bulharsko mají rozdílnou ekonomickou základnu, proto se spolupráce omezuje jen na oblasti nehospodářské politiky.
-
Slovinsko, Rakousko – oba státy, přestože jsou také nováčky v EU, se cítí být součástí jakési západoevropské elity, která zabraňuje bližší spolupráci.
Další rozdělení států EU se někomu může zdát přitažené za uši, ale moje pětiletá zkušenost hovoří jinak. Jde o převažující náboženskou příslušnost. Země protestantské projevují poněkud jinou politickou kulturu, než země katolické. Příkladem za všechny budiž způsob projednávání materiálů EU v národních parlamentech a vázaný mandát vlády při jednání Rady. Prakticky všechny státy s protestantskou tradicí mají pro vládu silně vázaný mandát. Vláda se vždy, když odjíždí jednat na Radu do Bruselu, musí předem ptát na názor příslušného parlamentu a ten při jednání hájit. Jihoevropské katolické státy takový institut nemají. V ČR má vláda povinnost dotazovat se obou komor Parlamentu ČR pouze v případě předávání pravomocí do Bruselu. Ve víře jsme někde napůl.
Při uvědomění si prvků, které jsem vyjmenoval, a zdaleka se nejedná o všechny rozdílné motivace, je jasné, že využití „žlutých a oranžových karet“ je pouhá hra na snížení demokratického deficitu v Evropské unii. Na setkáních s kolegy z výborů pro záležitosti EU z jiných parlamentů členských zemí je sice deklarována ochota k blízké spolupráci, ale realita daná lhůtou osmi týdnů odsouvá ochotu jen do oblasti zbožných přání.