Hovoříme o zemi, kterou by si mohl kde kdo svévolně a podle vlastních představ natrvalo přivlastnit. Na čas ano. Ten čas může trvat staletí i tisíciletí. Nikoli ovšem „navěky“.

Ten malý kousek země u Středozemního moře byl určen jako vlast národa izraelského. Neptejme se kým, nevěříme-li v Boha Izraele. Neptejme se ani, věříme-li v něj – neboť pak je ta otázka zbytečná.

Tvůrce islámu a autor Koránu udělal chybu, když opisoval a upravoval text Bible: přehlédl či vědomě ignoroval jednu z jejích klíčových zvěstí o tom, kdo je dědicem země, která se za Římanů začala nazývat Palestinou. Kdyby se této chyby nedopustil, musel by své souvěrce varovat: přijde čas, že se do té země začnou navracet ti, jimž patří a kdo z ní byli dočasně vyhnáni. A vaši potomci jim budou muset uvolnit místo. Ušetřil by tím Arabům v Palestině mnohé nesnáze.

Je to podobné, jako kdyby za protektorátu německá nacistická rodina obsadila dům po Židech odvlečených do koncentračního tábora. V přesvědčení, že Hitler válku vyhraje a původní majítelé se nikdy nevrátí. Jaké ale nastalo překvapení, a pro nové obyvatele domu dilema, když vše dopadlo jinak. Nacismus skončil v troskách a skuteční majitelé domu holocaust zázrakem přežili. Kdo měl komu uvolnit místo?

Byl jsem v těchto dnech tázán, co soudím o nakbě a arabských uprchlících z Palestiny z doby první arabsko-izraelské války.

Inu, je-li nakba katastrofa, pak si za ni můžou Arabové sami. Křesťané mezi nimi, znalí Bible, museli vědět, že návrat Židů do země otců jednou přijde. A muslimové? Mohou poděkovat svému prorokovi, že je na to nepřipravil.

Přesto měli historickou šanci. Vlastně několik. Stačilo přiznat Židům právo na návrat do jejich historické pravlasti, stačilo uznat Balfourovu deklaraci i rozhodnutí OSN o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát, stačilo přijmou podanou ruku Státu Izrael k míru a přátelskému sousedství, jak bylo nabídnuto v izraelské Deklaraci nezávislosti.

Arabové, palestinští i z okolních zemí, zvolili, žel, jinou cestu: cestu nenávisti, nepřátelství a konfrontace, cestu války. Vše, co se stalo po napadení Izraele vojenskými formacemi Egypta, Sýrie, Libanonu, Zajordánska, Saúdské Arábie a Jemenu 15. 5. 1948 bylo důsledkem této války. Agresorem byli Arabové – a Arabové jako agresor poražený, musí nést politické náklady své agrese.

Opět malá exkurze do histrorie: kdyby Německo nevyvolalo druhou světovou válku, nepřišlo by o svá východní území.

Stejně tak na Blízkém východě: první arabsko-izraelská válka vyvolala novou situaci, která radikálně změnila to, co dosud platilo: mapa rozdělení Palestiny, rozhodnutí o zmezinárodnění Jeruzaléma. Vnucenou válkou vstoupilo v účinnost pravidlo kdo s koho.

Kdyby Arabové zvítězili, získali celý Jeruzalém, Galileu, Judeu a Samaří, jakož i pobřežní středomořské teritorium, a Židům zůstala pouze část Negevu, kdo by na tom co změnil? Bily by snad Spojené národy na poplach a volaly do boje ve prospěch svého vlastního rozhodnutí (podobně, jako později šly do války proti severokorejské komunistické agresi vůči jižní části poloostrova)?

Nikoli. Pokud by měly zájem, zformovaly by vojensskou sílu na podporu napadeného Izraele hned na počátku arabské agrese. Místo toho nabídly zbraňové embargo (to každý napadený stát obzvlášť ocení) a příměří.

Arabové šli do války s jasným cílem: zlikvidovat právě vyhlášený židovský stát. Předpokládali, že zvítězí - a že OSN bude výsledek jejich válečného úspěchu, navzdory několika impotentním rezolucím, chtě nechtě respektovat.

Předpoklad však nevyšel, stihla je porážka.

Válka překreslila původní mapu rozdělení, změnil se původně plánovaný status Jeruzaléma (část získal Izrael, část Zajordánsko – záhy přeměněné na Jordánsko), a vytvořila novou skutečnost: to, čemu se začalo říkat palestinští uprchlíci.

Bylo by fér, kdyby i tento výsledek války mezinárodní společenství představované OSN respektovalo. A pokud si osobuje právo volat po řešení ( aniž by Izraeli v čase, kdy mu šlo o holou existenci, jakkoli pomohlo), pak s ohledem na to, kdo byl agresor a kdo jeho oběť.

Na tomto místě je nutné znovu připomenout realitu, která, ač pozapomenuta, je zásadní. Arabové po prohrané válce 1948-1949 měli možnost vytvořit v Palestině vlastní stát. Až do června 1967 nekontroloval Izrael ani Západní břeh, ani Pásmo Gazy. Proč tedy palestinský stát nevznikl?

Protože představitelé palestinských Arabů na Západním břehu zvolili za svého panovníka zajordánského krále, Zajordánsko se poté rozšířilo o Západní břeh a přejmenovalo na Jordánsko. Státem palestinských Arabů je tudíž jordánská monarchie.

Nic na tom nemění skutečnost, že díky vnitroarabské řevnivosti spravoval do června 1967 Pásmo Gazy Egypt, který tam praktikoval vlastní palestinskou politiku.

SLOVO K UPRCHLÍKŮM

Jsou důsledkem arabské agrese vůči Izraeli, stejně jako Němci vysídlení z Československa a dalších zemí jsou důsledkem agrese nacistické. A stejně jako problém sudetských Němců se musel vyřešit mimo území Československa (poválečného Polska …), musí se jejich problém palestinských uprchlíků vyřešit mimo hranice Státu Izrael.

Rozdíl tu ovšem je. Zatímco sudetští Němci byli plně integrování do společnosti obou poválečných německých států, státy arabské nechaly většinu těch, kdo odešli, žít v provizoriu. Paradoxně i v jejich novém státě Jordánsku. To není problém Izraele, ale ostuda těchto arabských režimů. Bylo by snad představitelné, že by potomci sudetských Němců z českého pohraničí žili dnes dejme tomu v Bavorsku v provizorních lágrech – a čekali, že se Sudety opět stanou součástí Německa a oni se budou moci vrátit?

Ostatně – klíčový argument k tomuto tématu. Izrael vznikl primárně proto, aby se stal opět vlastí Židů. Po jeho vzniku došlo k masivnímu „stěhování národa“. Nový stát přijal statisíce přistěhovalců z mnoha zemí světa, včetně více než tuctu muslimských. Integrační úkol to byl unikátní a mimořádně náročný. Přesto platí: ani jeden Žid, ani jedna židovská rodina nežila dlouhodobě v podmínkách, jež by připomínaly uprchlické tábory Arabů z Palestiny v arabských zemích. Všichni přistěhovalci byli do společnosti tak či onak začleněni.

Je na Arabech, aby si z toho, jak si stát Izrael poradil s přílivem navrátilců, vzali příklad a nechtěli po něm to, co měli už dávno udělat sami.

Douška na závěr: Izraelský premiér Netanjahu při příležitosti výroční vzniku Izraele před několika dny připomněl, že izraelští Arabové se nejlépe ze všech ostatních Arabů v oblasti Blízkého východu a severu Afriky. „Jsou jedinými Araby, kteří se těší demokratickým právům, rovnosti a právům občanským,“ dodal.

Ano, obyvatelé uprchlických táborů mají Arabům v Izraeli co závidět. Svědčí to o jediném: že skutečná, nikoli formální demokracie, uplatňovaná v některých arabských státech, je to nejlepší, co může moderní doba svým obyvatelům nabídnout. Takzvaný export demokracie není tudíž cosi nepatřičného, jak jsme často přesvědčováni. Ale … to už je jiné téma.