Odbory se staly kvazipolitickou silou
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. I tak by se dalo parafrázovat jednání odborářů na poslední tripartitě, kdy předčasně odešli z jednání. Od počátku, kdy se současná koalice chopila vládních otěží, se poctivě snaží s odbory jednat. Tripartita se schází pravidelně, jednají odborné komise, vláda vede zcela zodpovědně sociální dialog.
Ke každému dialogu ale patří i to, že si obě strany navzájem naslouchají, a že se snaží nalézt přijatelný kompromis. Na každý záměr, který s odbory konzultujeme, ale slyšíme v odpověď pouze pověstné chruščovovské – nět, nět, nět… Je přitom signifikantní, že zatímco vláda pravidelně seznamuje své sociální partnery, ale především veřejnost, se svými návrhy, o jakýchkoli konstruktivních námitkách odborů, které by byly kvalifikovanou oponenturou vládních záměrů, je ticho po pěšině. Místo toho jsme pouze svědky neustálého strašení občanů, že na reformy doplatí především ti nejchudší. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Pokud nebudou reformní kroky provedeny, doplatí na to právě ti nejpotřebnější. Bohatší si vždycky i v nejhorší situaci poradí, neblahé zkušenosti z Řecka, Maďarska či Portugalska ukazují, že jsou to ti nejpotřebnější, kterých se vynucená ozdravná kúra dotkne nejcitelněji. Vidět ale můžeme i příklad Německa, kde došlo, i přes odpor odborů, k potřebným reformám na trhu práce a v sociální oblasti. Odměnou je našemu největšímu sousedovi růst, který táhne celou Evropskou unii.
Jsem přesvědčen, že odborovým předákům nejde o to, korigovat reformní kroky konstruktivními a věcnými připomínkami, ale o to, rozbít jakékoli pokusy o potřebné změny ať již v sociální, daňové či penzijní oblasti. Zároveň je zcela evidentní, že odboroví předáci už dávno opustili platformu toho, co jim ve skutečnosti přísluší, a stali se kvazipolitickými mluvčími, kteří chtějí korigovat hospodářskou politiku státu. Tato kompetence jim ale nepřísluší. Svědčí o tom ostatně i dehonestující a posměšné narážky šéfa ČMKOS Jaroslava Zavadila, že vláda nemá údajně morální právo k tomu, aby tak důležité reformy, které budou znamenat nevratné kroky, prosazovala, a aby je prosadila proti vůli většiny lidí v této zemi. Chtěl bych pan Zavadilovi připomenout, že vláda tří politických stran, které tvoří koalici, získala svůj mandát v parlamentních volbách, a že reformní volební programy podpořila většina voličů. Zlehčování tohoto faktu je urážkou všech občanů, kteří ve svobodných volbách dali hlasy stranám současné vládní většiny. Z podobných prohlášení jasně plyne, že odbory se stávají spíše politickou stranou než obhájci zájmu zaměstnanců. Pokud chtějí odboráři zasahovat do politických rozhodnutí, nechť si založí vlastní politickou stranu, a s ní ať vstoupí do volební arény.
Pan Zavadil navíc přímo v televizním přenosu potvrdil, že ještě před zahájením pléna
tripartity bylo vedení odborářských organizací dopředu domluveno, že jednání přeruší, ať už by se vyvíjela jakkoli. Pokud tohle má být bráno jako seriózní vystupování, tak jsme se ocitli za hranou toho, co je v parlamentní demokracii chápáno vždycky jako striktní oddělení politických stran a zájmových sdružení. Ani jakýkoli nátlak ale nezpůsobí, že by vláda zastavila přípravu reformních kroků. To neznamená, že nejsme ochotni jednat. Pouze nejsme ochotni se nechat vydírat.