Jak vyzrát na daně
Bývaly doby, kdy se politici dělívali na levicové a pravicové. Ti levicoví se vyznačovali tím, že od občanů vybírali větší daně na posílení chůví role státu a podporu chudých. Výsledkem bývalo chudnutí bohatých, které přestalo bavit podnikat a usilovat o vyšší výdělky jen aby je odevzdávali státu. Ti pravicoví pak daně museli snižovat, aby občanům vrátili chuť k práci. Oba to dělávali v nejupřímnější víře a přesvědčení, že polepšují celému národu.
Když britští labouristé v 70. letech zavedli devadesátiprocentní zdanění nejvyššího výdělkového stupně, vyprávěl se příběh (pravděpodobně pravdivý) jednoho milionáře, jak vrátnému ve svém klubu dává zpropitné deset pencí. Na jeho překvapený pohled odpovídá: „Sorry, Roberts, já vím, že pro vás je to deset pencí. Pro mě je to libra“. Vysokým zdaněním chudnou bohatí i chudí. A nakonec i stát, který nemá z čeho daně vybírat.
Od té doby se politici hodně poučili a vyšli si vstříc podle hesla „politici všech zemí, spojte se“. Ti levicoví přišli na to, že daně zvyšovat nepotřebují, protože mohou stát zadlužit. Pak je musí zvyšovat politici pravicoví, aby dluh splatili. Tím se sice oba lidu zprotiví, ale lid nic nenadělá, jiné politiky nemá. Snižování daní tedy nepřipadá v úvahu. Už nikdy. Nikde. Zvykejme si.
DPH je vedle daně dědické ta nejnemravnější a nejlupičštější. Jednak proto, že občana okrádá o to málo, co mu zbylo z peněz už zdaněných, zesociálnězabezpečených a zezdravotněpojištěných. A jednak proto, že než se konečné zboží a služba dostane k občanovi, byl celý výrobní proces zdaněný několikanásobně.
Vyhnout se této dani může občan jen tím, že bude kupovat jinde, nebo nebude kupovat vůbec. Ta první metoda funguje už dnes, jak se Česko stalo jednou z nejdražších zemí. I ta druhá metoda je proveditelnější, než se na první pohled zdá. Při dvacetiprocentní loupeži už několikrát zdaněných peněz to zanedlouho pro mnohé bude možná jediná možnost, jak neumřít hladem (chraňpánbůh si přečíst knížku). Funguje to tak, jako v této poměrně nedávné anekdotě:
Přijde pekař k holiči, nechá se ostříhat, chce platit.
„Mám den altruismu, stříhám zadarmo.“
Za hodinu pekař holiči přinese deset čerstvých housek.
Přijde si vlasy zkrátit květinářka, chce platit.
„Mám den altruismu, stříhám zadarmo.“
Za hodinu květinářka přinese deset květin.
Přijde se ostříhat řezník. Totéž. Za hodinu přinese deset špekáčků.
Přijde se ostříhat poslanec. Totéž. Za hodinu přivede deset poslanců nechat se zadarmo ostříhat.
Že taková anekdota už vznikla, prozrazuje, že lid ztratil víru v politiku a uchyluje se opět k humoru jako zbrani bezmocných. Ale „dny altruismu“ se budou brzo muset stát jednou z metod udržitelné ekonomiky. To samozřejmě za předpokladu, že poslanci se nikdy nedovědí, že holič dostal housky, špekáčky a květiny, aby mu jich polovinu nesebrali.
Jak a z čeho tedy zvýšit starobní důchody?
Nijak a z ničeho. My stárnoucí si budeme muset zvykat, že na naše důchody už nikdy nebude a budeme si muset přivydělávat. Těmi „dny altruismu“, pokud možno nejvíc. Ti z nás, jejichž příjmy musí procházet viditelným účetnictvím, aby si je mohl někdo odečíst od daní, máme holt smůlu.
Vyšlo v MFDnes