Záhada: Proč Hitler odvolal plán „Pevnost Praha“?
Dalo by se předpokládat, že taková vzdálenost od konce druhé světové války, jakou je její šedesátileté výročí, bude příležitostí pro naše historiky, aby vynesli na světlo veřejnosti nová a dosud skrytá fakta o zakončení zatím největšího dějinného konfliktu. Místo toho jsme se dočkali dobře provedené show na letenské pláni (zaplať pámbu alespoň za ni) a nekonečného přemílání známých faktů ve všech sdělovacích prostředcích.
Celkové vyznění se dosti podobalo tomu, co při této příležitost předvedl Putin v Moskvě. Sláva a slavení, nepříjemné se odsouvalo do pozadí, i když známá fakta o pražském povstání a jeho úspěšném průběhu, také kvůli vydatné pomoci Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády, se mohou po patnáct let volně prezentovat, známý je osud České národní rady, jež dojednala s německou stranou kapitulaci ihned po 9. květnu, umlčení a s ním odstrčení celého domácího odboje ve prospěch emigrace přišedší z Košic, okamžité zatýkání ruských emigrantů, vznik komunistických milic z vybraných oddílů Revoluční gardy atd.
Tak zůstal opět mimo pozornost německý plán, tzv. Festung Prag, propracovaný do všech podrobností, včetně načasovaného vyhození všech pražských mostů do povětří. Západní čtvrti města měly být opevněny, budovy na pravém břehu Vltavy rovněž vyhozeny do vzduchu a konečně měla být provedena evakuace asi miliónu lidí – tedy prakticky všech obyvatel Prahy.
Začátkem března 1945 vše schváleno generálem Toussaintem, velitelem „pevnosti Praha“, jmenovaného přímo Hitlerem. Za měsíc nato bylo všechno jinak. Faktický pán protektorátu, Karl Hermann Frank, chtěl prosadit odvolání celého plánu na obranu Prahy. Jeho apel na vůdce Třetí říše přímo v bunkru rozbombardovaného kancléřství, poukazující na katastrofální důsledky celé akce zejména pro množství německých uprchlíků nacházejících se na území protektorátu (zhruba milion) i v Praze (250 000), neudělal na Hitlera žádný dojem. Ten, jako v jiných případech – počínaje zimou roku 1941 – trval na fanatickém odporu. Frankovi, kterého ani nepustil ke slovu, přidal ještě nejnovější porci propagandy o zázračných zbraních, jež změní průběh celé války. O vyjednávání se západními alianty za pomoci delegace českých průmyslníků, které Frank rovněž navrhl fýrerovi, nemohlo být v té chvíli ani řeči.
Přesto Frank dosáhl svého. Divme se i po šedesáti létech: Frank měl získat pro svůj plán náměstka ministra zbrojního průmyslu Speera, Sauera, jenž zase získal souhlas Speerův. A opět, divme se znovu: Albert Speer Hitlera přemluvil k souhlasu s Frankovým plánem! Přesně v době, kdy chtěl z celého jím dosud ovládaného Německa udělat spálenou zemi a zničit vše, co by mohlo sloužit k pozdějšímu přežití, včetně vodních zdrojů a komunikací!
Jsme u jádra věci. Tou dobou zakázal Hitler jakékoliv vyjednávání, osud uprchlíků mu byl víc než lhostejný a jeho paranoia už dosáhla takového stadia, že za jakákoliv podezření z vyjednávání trestal okamžitě smrtí i u blízkých příbuzných (Fegelein). Ještě v posledních chvílích svého života označil Himmlera a Goeringa, kteří se bláhově pokoušeli o podobné bláhové kousky jako Frank, za zrádce a stačil ještě šéfa Luftwafe internovat.
Nezapomínejme rovněž, že i ministr Speer byl v posledním měsíci trvání Třetí říše u vůdce v nemilosti. Výjimka pro Frankův plán nemá tak vlastně obdoby v celé neslavné historii nacistického Německa. Připočtěme k tomu navíc čerstvé divize nacházející se na území protektorátu početnější a lépe vybavenější, než útvary svádějící poslední fázi „bitvy o Berlín“ a máme zde další otazník: Proč jejich aktivita byla využita jen ke krytí ústupových operací směr západ (na tom nic nemění ani improvizované nasazení několika útvarů proti pražským povstalcům). Samozřejmě, po 30. dubnu 1945 (Hitlerova sebevražda) bylo vše zase jinak a každý z fýrerových sirotků se snažil zachránit kůži na vlastní pěst jakýmkoliv způsobem…
V této souvislosti není bez zajímavosti nadstandardní péče – a jeho předčasné propuštění ze sovětského zajetí – o posledního velitele armádní skupiny Střed, držitele veškeré výkonné moci v protektorátu, generála Schoernera. A tak se nabízí další otázky…
Jsou tu a zůstávají rozhodně zajímavější, než publicita věnovaná pátrání po zlatě nacistů dávno zúročeném ve švýcarských a švédských bankách!