Šéfredaktoři, zakažte svým podřízeným číst noviny!
Dnes už jsou dávno spojené (název si zabrala mladší z nich) a na ráně jsou pořád. Ve starém mlýně si slavný muzikant Jiří Stivín zřídil studio a v tom studiu se od prvních dnů letošního roku moří kapela Folimanka Blues s nahráváním svého nového alba.
Pro mne to má i několik výhod. Například každodenní cestu právě tím krásným berounským údolím. Ale hlavně: od začátku roku jsem nečetl noviny. Ach, to je úleva! Ne, že bych to dosud nevěděl, ale člověk si tak ještě líp uvědomí, že život je jinde. Že to, o čem píší novináři, je náhražková realita.
Stohy stránek různých analýz už bylo popsáno o fenoménu takzvaného „nastolování agendy“. Nějaká silná zájmová skupina pocítí potřebu, aby se jisté téma dostalo do popředí pozornosti médií a tam se tvářilo, že kolem něj se točí svět. Někdy s takovým tématem přijdou sami novináři či spíše jejich šéfové. Nepotřebují se koukat po světě, nepotřebují zkoumat, co se opravdu děje. Prostě se rozhodnou, že psát se teď bude právě o tomhle, a hotovo. A také vysílat v rádiích a televizích.
Ostatní média si toho všimnou a okamžitě získají pocit, že „to“ musejí mít také. A tak po pár dnech života nového tématu je úplně jedno, které noviny vezmete do ruky. Všechny píší totéž. A dokonce ze stejného úhlu pohledu.
Přitom je to jen shodou různých okolností, že se o něčem píše právě v tuto chvíli a právě ve zvolených dimenzích a interpretacích. Hlavním tématem mediálních dnů mohlo být klidně cokoli jiného, než co na nás křičí z prvních stránek novin.
Je to nakažlivé. Porady redakcí začínají četbou „konkurence.“ A tak líní novináři opisují jeden od druhého, přejímají prefabrikované vidění i strukturu a hierarchii témat. Být já šéfredaktorem novin či televizního zpravodajství, zakážu svým lidem noviny číst. Hybaj do terénu, mazej mezi lidi! Tam jsou témata!
Jenže to žádný šéfredaktor neudělá. A tak mi ani není líto, že ty noviny nebudu číst ještě dalších pár dnů.