Pospíšilovy seznamy
Polichotilo mi, že v odůvodnění nálezu je na str.12 zmínka o mém článku Soudci již na Listopad zapomněli, který vyšel m.j. 19. února 2010 na Neviditelném psu a také leckde jinde.
Ústavní nález je úspěchem vytrvalosti a právnické obratnosti občanského aktivisty Tomáše Peciny, který se při prosazování práva veřejnosti na informaci o politické minulosti soudců nevzdal po neúspěšném správním řízení a probojoval se ústavní stížností až k Ústavnímu soudu ČR.
Nicméně po uveřejnění nálezu správně upozornil Petr Uhl, komentátor Práva, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR je nevykonatelné, neboť soudy neevidují stranickopolitickou příslušnost soudců, takže na dotazy odpovědět nemohou.
Následně spolek Šalamoun podáním z 2. prosince 2010 upozornil na tento stav ministra Jiřího Pospíšila. Vyslovil současně názor, že vývody Ústavního soudu ČR se vztahují per analogiam také na státní zástupce. Vybídl pana ministra, aby přikázal předsedům soudů a vedoucím státním zástupcům, aby obstarali příslušné informace o svých podřízených.
Jiří Pospíšil šel ale svou cestou, na což má samozřejmě právo. Dne 7. ledna 2011 nechal uveřejnit na internetových stránkách resortu spravedlnosti seznamy soudců a státních zástupců, kteří byli členy KSČ. Podkladem pro jejich sestavení byly archiválie ministerstva spravedlnosti, jež byly použity bez ověření.
Po pověstných Cibulkových seznamech tak máme cosi, co bychom mohli nazvat Pospíšilovými seznamy. Nejsou úplné: jsou v nich uvedeni pouze ti soudci a státní zástupci, kteří se k členství v KSČ kdysi přiznali, a nejsou uvedeni kandidáti členství v KSČ. Náhodně jsem zjistil, že v nich chybí celé seznamy OSZ Přerov, Plzeň-jih, Plzeň-sever a Praha-západ (dále jsem úplnost seznamů nezkoumal). Uklidňuje mě vědomí, že to není jediný zmetek, který kdy zplodili úředníci ministerstva, v poklidu přežívající časté změny ministrů bez ohledu na výkon, jaký podávají.
Není známo, proč Jiří Pospíšil nepřenesl povinnost pořízení příslušné databáze na předsedy soudů a vedoucí státní zástupce. Možná ucítil příležitost, jak dále posílit svou popularitu, která je mu vším. Není ani známo, proč tolik spěchal na úkor kvality. V každém případě si naběhl, protože v seznamech byla nedopatřením uveřejněna jména čtyř soudců, kteří členy KSČ nebyli a okamžitě se ohradili. Média sice nezjistila výpadek údajů ze čtyř státních zastupitelství, ale začala pana ministra horlivě „grilovat“ kvůli uvedení čtyř jmen navíc. V Událostech, komentářích veřejnoprávní televize ze dne 7. ledna 2010 si jej „vychutnala“ standardně nekompetentní moderátorka Daniela Drtinová, kterou velmi znepokojovala otázka, zda členství v KSČ dvacet let po změně režimu není tématem, které již vyčpělo, a dorážela na pana ministra kvůli chybnému uveřejnění čtyř jmen. Nedala se odbýt, i když ji pan ministr ujistil, že se postiženým omluví, a bylo jasné, že se nemůže do nápravy pustit v pátek v noci.
Kdyby se moderátorka na pořad připravila seznámením s výše zmíněným ústavním nálezem, znala by závažné důvody, jež vedly Ústavní soud ČR k jeho vydání a snad by vedla debatu jiným směrem. Avšak stejně jako již nejednou v minulosti dala najevo, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou pod její rozlišovací úrovní.
Kdyby se mimo to zajímala i o praktické zkušenosti stran řízení, věděla by, že setkání obžalovaného a obhájců se soudcem - bývalým komunistou, který se nedokázal oprostit od zlozvyků z minulosti, může být hororovým zážitkem, zvláště je-li jeho minulost „vylepšena“ působením ve funkci vojenského soudce či vojenského prokurátora. (Jak pravil K.H. Borovský v Křestu sv.Vladimíra: „Vojenský soud, to je samec, soudí, jen se práší; on má všechny paragrafy v jedné patrontaši.“)
Naproti tomu jsou jiní, kteří se novým poměrům přizpůsobili a z minulosti si přinesli jen zvyk držet se přísně litery zákona. Osvobozeni od politických vlivů soudí „jako z partesů“.
Sama odezva čtyř postižených na mylné uvedení jejich jmen mohla Danielu Drtinovou upozornit, že soudci otázku členství v KSČ vnímají jako stále živou záležitost.
Mylné uvedení čtyř jmen bylo pro veřejnoprávní televizi tak závažným námětem, že o něm hovořila ještě ve večerním zpravodajství 8. ledna 2011. Generální ředitel ČT, exkomunista Jiří Janeček, asi své podřízené za nadhodnocení významu informace kárat nebude.
Nad skutečností, přiznanou ministrem, že v seznamech nejsou ti, kteří členství v KSČ zbaběle zatajili, se média příliš nezamýšlela, ač jde o věc, která v důsledcích mylné uvedení čtyř jmen výrazně převažuje. V případě soudců a státních zástupců, jejichž členství v KSČ je známo, se můžeme nanejvýš zamýšlet nad tím, zda je nějaká souvislost mezi případnými vadami jejich výkonů na straně jedné a na druhé straně na zátěži, kterou je ideologická indoktrinace a vzdělání a praxe, nabyté v podmínkách platnosti právního řádu a poměrů totalitního státu. Nicméně sama skutečnost, že se tito lidé k členství v KSČ veřejně hlásí, je nakonec kladné sdělení o jejich charakteru.
Co ale s těmi, kteří příslušnost k zločinné organizaci zatajili? Za totality bylo zatajování skutečností v kádrových materiálech vnímáno stranickými orgány a kádrovými útvary div ne jako zločin. Přistižení byli obvykle trestáni vyhazovem ze zaměstnání.
Soudci a státní zástupci, kteří členství v KSČ utajili, strčili hlavu do písku jako pštrosi, neuvědomujíce si, že údaje o něm jsou poměrně snadno dostupné v archivech. Utajování tak odhaluje slabost charakteru a možná i nedostatek soudnosti, tedy vlastnosti, již musíme u soudců a státních zástupců považovat za nežádoucí.
Pro způsob, jímž vedla Daniela Drtinová debatu s ministrem Jiřím Pospíšilem, je příznačné, že se nezajímala, jaké kroky podnikne k doplnění seznamů a zda se zatajování členství KSČ promítne do přístupu ministerstva k přistiženým soudcům a státním zástupcům.
Je také příznačné, že čtyři lidé se sice ohradili proti neoprávněnému uveřejnění, ale vůbec žádný se nepřihlásil o dodatečné zařazení. Nárok by měla např. obávaná trestní soudkyně Krajského soudu v Praze Oldřiška Rysová, která byla členkou KSČ od r. 1979 a ze strany vystoupila až v prosinci r. 1989. Po nezjištěnou dobu zastávala funkci předsedkyně základní organizace KSČ. Způsob, jakým si vede v trestním řízení, by mohl posloužit jako odstrašující příklad k doložení důvodnosti argumentů Ústavního soudu ČR pro vyhovění ústavní stížnosti Tomáše Peciny.
Události z posledních dnů ale ukazují, že členství v KSČ nemusí být samo o sobě důvodem k profesní diskriminaci. Po nástupu nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zřejmě začala rehabilitace státních zástupců, kteří byli šikanováni za otevřený odpor proti manipulaci s trestním stíháním Jiřího Čunka a Pavla Hurty, zahájené usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí věci OSZ Přerov a jejímu přikázání OSZ Jihlava. Jedním z jeho prvních kroků bylo odvolání všech tří náměstků a jmenování dvou nových. Mezi nimi je Igor Stříž, bývalý náměstek vrchního státního zástupce v Olomouci, který v r. 2007 předešel svému odvolání vrchní státní zástupkyní Milenou Hojovcovou tím, že se ze solidarity s odvolaným vrchním státním zástupcem Ivo Ištvánem vzdal funkce.
Igor Stříž je nejen bývalý komunista, ale navíc bývalý vojenský prokurátor, což je snad nejhorší minulost, jakou může mít státní zástupce postkomunistického demokratického právního státu. Má pověst vynikajícího právníka a svědomitého pracovníka, pouze s výhradou, že při řešení sporů mezi obviněnými a policií jako správný vojenský prokurátor stojí vždy na straně policie. Pro jeho kvality se po pádu Marie Benešové uvažovalo o jeho jmenování nejvyšším státním zástupcem. Právě kvůli jeho minulosti ale ministr Pavel Němec dal přednost Renatě Vesecké, doporučené sociálními demokraty.
Dalším Zemanovým krokem k rehabilitaci postižených odpůrců manipulace s kauzou Jiřího Čunka a Petra Hurty byl návrh ministrovi nespravedlnosti na vrácení šikanovaného Ivo Ištvána na jeho původní místo vrchního státního zástupce v Olomouci, které se uvolnilo vstřícnou resignací Mileny Hojovcové, v r. 2007 jmenované na návrh Renaty Vesecké. Jiří Pospíšil návrhu bez váhání vyhověl.
Postavení Jiřího Pospíšila v čele resortu spravedlnosti se tím stalo ještě choulostivější než dosud. Je spoluodpovědný za zneužívání pravomoci státních zástupců k záchraně bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka před pokračováním jeho trestního stíhání. Jako ministr kryl záda pachatelům tohoto protiprávního zákroku. Důsledně odmítal podněty k přezkumu zákonnosti Potoczkova pochybného postupu Nejvyšším soudem ČR a k prověření podezření na vadnost postupu zúčastněných státních zástupců cestou kárného řízení. Nepostaral se ale ani o přezkoumání výtek severomoravským žalobcům kvůli údajnému poškozování práv obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty a o jejich případný postih, pokud by jim skutečně byly prokázány nepřístojnosti. Jeho návrat do čela ministerstva po volbách r. 2010 a zejména jeho pověření funkcí „popravčího“ Renaty Vesecké vzhledem k této minulosti odporuje dobrým mravům a je výrazem politického cynismu současného vedení ODS, nebo možná též personální slabosti strany.
Jiří Pospíšil potrestal Ivo Ištvána odvoláním z funkce o vlastní újmě, bez návrhu nejvyšší státní zástupkyně. Pokud jej v těchto dnech bez odporu na návrh nového nejvyššího státního zástupce znova jmenoval do funkce, je za kašpara. Měl by ve vlastním zájmu odstoupit.