Šílenství: Poslanci dali zelenou práskačům a policejním provokacím
Poslanecká sněmovna, vyjma poslanců ODS a KDU-ČSL, přijala poslaneckou novelu trestního řádu, podle níž se zavádí tzv. institut korunního svědka. Novelu, kterou paradoxně odmítla coby vládní návrh. Institut korunního svědka by měl policii napomoci v boji proti organizovanému zločinu. Lump, který by se přiznal, a shodil své komplice, respektive „napomohl výraznou měrou k objasnění zvláště závažné trestné činnosti“, by se mohl těšit výhodě beztrestnosti, případně snížení trestu. První z obou případů může být využit tehdy, když se předem přizná a odškodní všechny oběti. Z osvobození je však vyjmut pachatel trestného činu vraždy, šéf zločinného spiknutí a pachatel, který oběti způsobil těžké zranění. Snížení trestu dosáhne ten, kdo s policií spolupracoval, jinak však nesplňuje podmínky pro udělení beztrestnosti.
Podobné ustanovení existuje například v USA, ale i v některých zemích s kontinentálním právem, jako v Itálii, tedy především v těch státech, které řešily svého času prudký nárůst vysoce organizovaného zločinu. Zkušenosti jsou však rozporuplné. Právě v již jmenované Itálii vedlo ustanovení k tomu, že se orgány činné v trestním řízení přestaly orientovat v celé galerii bláznů, kverulantů, různých protichůdně vypovídajících osob, které si chtěly zachránit kůži za každou cenu. Navíc tyto osoby přinesly s sebou dodatečné a nemalé náklady na ochranu svědků.
Institut korunního svědka je příkladem nebezpečné a zbytečné hypertrofie českého právního řádu. Už název sám o sobě je zavádějící. Lze tak označit osobu, která sama páchá trestnou činnost a ze strachu se přizná? To je ale jenom sémantický detail. Závažnější námitku lze uplatnit vůči přijaté novele proto, že v českém trestním řádu již možnosti pro snížení trestu, či přímo pro beztrestnost existují a jejich využívání je věcí příslušných orgánů, především soudů. Možnost úlevy byla ale doposud omezena pouze paragrafem zločinného spiknutí. To znamená přesně vymezený okruh trestné činnosti.
V novele je ovšem institut rozšířen na jakýkoliv organizovaný zločin, což může znamenat i jakoukoliv organizovanou skupinu, třeba dvou pachatelů. Ve výhodě bude ten, který promluví jako první. V případě, že nebudou existovat žádné jiné důkazy a bude tak stát tvrzení proti tvrzení, tak může dojít k mnoha nespravedlnostem. Otázkou rovněž je, zda bude muset soudce vůbec jiné důkazy připustit, případně zkoumat, když mu bude teoreticky stačit výpověď jednoho práskače. Nelze ale vyloučit ani akty osobní msty, přičemž právní ochrana neprávem obviněných osob daná trestním zákonem (falešné obvinění, či svědectví) je vzhledem k důsledkům v nerovnováze vůči nactiutrhačům.
Podle ministerstva spravedlnosti se chystá sice novela trestního řádu, která by vymezila okruh spáchaných trestných činů, respektive charakteru trestné činnosti, při níž bude možné institut korunního svědka využít, novela je však pouze ve stadiu věcného záměru. Z praktického hlediska ovšem vyvstává jiný problém. Mnohé kauzy, zvláště ty, které měly nějaký politický podtext, nesou zřetelnou rukou podpis policejního zasahování, ne-li přímo řízené politické provokace. Rumová aféra, aféra Lizner, či údajné plánování vraždy nepohodlné novinářky Srbou. Ve všech těchto případech vystupovaly osoby s velice temnou minulostí, agenti StB a kriminálníci jako Sotona či Zikmund, nebo narkoman (a rovněž kriminálník) Rziepel, alias Citron. Ve všech třech případech se jednalo o osoby spolupracující s „demokratickou“ policií „demokratického“ státu. Státní zastupitelství a soudy přitom nedokázaly či dokonce nechtěly tyto vazby rozkrýt. A to bez toho, že by zatím byly kryty institutem „korunního svědka“. Po případném vstoupení ustanovení v platnost , kdy vystoupení každé takové osoby bude mít po formální (ale tím i faktické) stránce daleko striktnější a akceptovanější ráz, bude rozkrytí vazeb, kryjících nejrůznější policejní či zpravodajské hry daleko složitější a nesnadnější.
Jaký bude osud občanů, které ve spolupráci s policií či tajnými službami osočí podobné kreatury kryté literou zákona? Dokáží v naší současné situaci státní zastupitelství a soudy skutečně odhalit a rozkrýt jak sofistikovanější akty osobní msty, tak státně policejních provokací? Zkušenost ukazuje, že nikoliv. Zároveň ovšem statistiky kriminality neopravňují k tomu, aby stát musel přijímat nějaké zvláštní a netradiční kroky k řešení té nejzávažnější trestné činnosti. Proč tedy tyto „nouzové“ zákony přijímat? K většímu profízlování společnosti? Kolik justičních zločinů či omylů nás díky „korunním zločincům“ čeká?