Toto tvrzení se dá zobecnit. Vezměme to od počátku:

Jiří Horák -  první porevoluční předseda z exilové sociální demokracie. Avšak hned na počátku bylo toto vedení předmětem sváru jak doma, tak mezi exilem a Horákem. Rozkol se dále prohluboval a vyvrcholil v roce 1991, kdy exilová sociální demokracie přerušila kontakty se svou následovnicí. V červnu 1992 se ještě pod Horákovým vedením stala ČSSD parlamentní stranou, její reálný politický vliv byl však minimální. Horák se v 1993 vrátil do USA, neboť se v ČR cítil politicky diskriminován.  Poté byl kritikem politického stylu svého nástupce Zemana.

Miloš Zeman – předseda ČSSD od roku 1993 do roku 2001. Svou nevybíravou agresivní kritikou udělal ze sociální demokracie vládní stranu. Příslovečná je jeho metafora o spálené zemi. Vyznačoval se hrubým politickým stylem. Po svém odchodu do důchodu se chtěl stát za každou cenu prezidentem republiky. Poté, co jej zradili jeho nástupci ve straně, však zvítězil Václav Klaus. Pak se Zeman zcela zdiskreditoval svou pomstychtivostí. Ukázal, jak mu (ne)záleželo na sociální demokracii. Jeho hnacím motorem byly jen a jen až chorobné osobní ambice a zbytnělé ego. Nejvíce se však znevěrohodnil svými bulvárními knihami. Tak lacině, zákeřně a populisticky se podbízet těm nejnižším lidským pudům, to opravdu nemůže být v arzenálu skutečné osobnosti. Vypovídá to i o charakteru strany, kterou stále štěpí. V posledních volbách ČSSD odebral důležitá procenta svou novou, po něm pojmenovanou stranou.

Vladimír Špidla – na základě doporučení Zemana se stal předsedou ČSSD v letech 2001 až 2004. Projevil se jako introvertní, leč aktivní a zásadový exot, který v cestě za nějakou Utopií nezná bratra. Zcela mu chybí ekonomický pragmatismus, nadhled, smysl pro humor a osobní charisma. Když mu ve straně začala hořet půda pod nohama a byl nucen podat demisi své vlády, stal se dost nečestným způsobem, když nechal odvolat svého předchůdce, evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Byla to sice taková trafika, ale na druhé straně tato byrokratická a protinárodní struktura mu vyhovovala natolik, že ve funci vydržel až do roku 2010. Nejvíce ho sice nenávidí Zeman za jeho zradu, ale Špidla už nemá velkou podporu ani ve vlastní straně. V posledních senátních volbách neuspěl. Je dalším ze zhrzených šéfů socanů.

Stanislav Gross – předseda ČSSD v letech 2004 až 2005. To není žádný sociální demokrat. Byl to jen karieristický floutek, který měl schopnosti intrikána a mediálního miláčka, což se mu vyplatilo prostřednictvím strany, kde je taková bída o skutečné osobnosti. Stal se sice po ministrovi vnitra i českým premiérem, ale s ostudou musel odejít po finančních skandálech. Tento čas, kdy mě vliv, však dokázal dobře využít k tomu, aby mu na základě klientelistických vazeb zavázané firmy přihrály majetkové účasti a akcie, na jejichž prodeji zbohatl. Myslím, že i v sociální demokracii je objektem pohrdání. U mnohých však i zavisti či dokonce inspirací.

Jiří Paroubek – předseda ČSSD v letech 2006 až 2010. Tuto dobu si ještě dobře pamatujeme, tak je zbytečné působení tohoto papaláše, který si nechal říkat buldozer, tady rozebírat. Z jeho vlády nejvíce utkvěly tyto věci: (1) dluhy, (2) kauza Kočka – Ďuričko, (3) zhrzený „gottwaldovský“ projev po prohraných volbách 2006, (4) nová manželka, (5) zvolání „kdo z vás to má!“. Po posledních neúspěšných volbách musel odstoupit a stal se dalším ze zhrzených kritiků vlastní strany. Jeho manželka pozemanovsku chystá vydání pomlouvačné bulvární knihy.

Po tomto výčtu mě nechává souboj o předsedu ČSSD mezi Bohuslavem Sobotkou a Michalem Haškem chladným. Jeden si vydobyl přízvisko Dluhoslav a ten druhý se snad musel nadobro zbláznit, když za kandidáty socanů na prezidenta republiky jmenoval Zaorálka, Škromacha a Onderku. Ale dobře, že to udělal. Aspoň si uvědomíme, jakou má ČSSD personální kvalitu. A nezapomeňme při tom na Štěcha v čele Senátu.

Když k tomu připočteme takové kariéristy jako je Rath, který bojuje s hejtmany vlastní strany, jen se tato personální mozaika doplňuje. Jako odstašující příklad zmiňme ještě Drymla, Palase, Bušinu a třeba Kasiče. Takže ať vyhraje kdokoliv, bude to příští zhrzený politik – který část svého života podlehl bludu, že nějaká sociální demokracie vůbec ještě existuje. Anebo může jít jen o neschopného kariéristu, který potřebuje stranický výtah.

Pro mě jsou socani jen béčkem v soudobé globalizované podobě kapitalismu, který už nestojí na volné soutěži a národních zájmech, ale na politickém vlivu nadnárodního kapitálu, jemuž přisluhují nenažraní byrokraté. Ano, probíhá tady permanentní zápas, jestli se momentálně více prosadí vliv finančního kapitálu nebo vliv byrokratů až kontinentálních ambicí, kteří mají zájem direktivami posilovat svou moc a potažmo svou životní úroveň. Ale sociálně demokratického na tom není nic. Jen pochopili, že ty komunistické totalitní metody se jim hodí do krámu. Takže socani oportunně lavírují mezi imperiálními ambicemi a levičáckou totalitou.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz