Politika by měla být primárně uměním spravovat veřejné věci, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému a vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy. Alespoň takto lze vykládat pojem očima antického Řecka. Dnes se zvrhla v boj o moc, která se stala cílem, nikoli prostředkem k naplnění politiky ve prospěch občanů a státu. Důsledkem takového přístupu je realizace opatření, která postrádají dlouhodobou koncepci a politické strany mají jedinou ambici. Zalepit problémy, které vznikly jejich vlastním nekoncepčním přičiněním v předchozím období. Ruku v ruce s tím jdou protichůdné postoje v čase jejich představitelů. Jen pár příkladů ze života za všechny:

1) Aby stát „napravil“ dotace do fotovoltaiky, rozhodl o opatřeních, mezi kterými je například zvýšení poplatků za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Výsledek? Razantní zvýšení poplatků za vyjmutí parcel z půdního fondu se nebude vztahovat jenom na solární panely. Odnesou to také nové výrobní provozy, sklady, supermarkety, ale i nové silnice a dálnice, které platí stát, a které za fotovoltaický byznys pro vyvolené skutečně nemohou.

2) Socialistický stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nedávno oznámil, „že jsme přece spojenci USA“. Vyslovil to v kontextu projevení lítosti nad tím, že jmenování amerického velvyslance v USA v České republice se ocitlo opět nedohlednu. Není to přitom tak dávno, kdy tvrdě kritizoval snahu vlády České republiky v projektu radaru na našem území, když zdůraznil, že jde podle něj chybně pouze o dvoustranné dohadování mezi ČR a USA, a že by se mělo jednat na úrovni NATO. Člověk by řekl „dobrá“. Ovšem to by zase Zaorálek nesměl o pár měsíců později prohlásit, že „NATO ztratila svou starou roli a nová není nalezena.“

3) Servilní prounijní čeští politici dlouhodobě kritizovali Klause za jeho postoj k Rusku, když prezident zcela pragmaticky poukazoval dlouhou dobu na to, že Rusko nelze v otázkách spolupráce přehlížet a přiklánět se jako korouhev jen k modrým vlajkám se žlutými hvězdami. Jaká je realita? Logická, přímá a klausovsky pragmatická. Evropská komise začala s ruskými partnery rozvíjet myšlenku takzvaného Partnerství pro modernizaci. V interním materiálu pro české poslance a senátory si můžeme přečíst, že „Energetická spolupráce je klíčovou oblastí ve vztahu Evropské unie a Ruska“, nebo že „Jistotu dodávek si chce EU zajistit investicemi do rozvoje ruských nalezišť a modernizace tranzitní a další infrastruktury. Lze předpokládat, že silné energetické partnerství bude jednou z hlavních kapitol budoucí dohody mezi EU a Ruskem. Obě strany mají na tomto partnerství, poskytujícím dlouhodobé jistoty ohledně dodávek, silný zájem.“ Dnes navíc všichni, kteří vidí v Rusku hrozbu, pokrytecky tleskají tomu, že NATO nabídlo na svém summitu spolupráci Rusku v otázce zajištění společné bezpečnosti. Že by měl prostě Klaus zase pravdu?

4) Zmíním se ještě o dalším drbání se pravou rukou za levým uchem, když stát chce na jedné straně konečně přistoupit k deregulaci nájemného, aby na straně druhé vymyslel cenové mapy, podle kterých se mají obě smluvní strany řídit. Není jistě bez zajímavosti, že proti skutečně tržním podmínkám bojují hlavně havlisté všeho druhu, kteří si své stometrové regulované byty na fantastických adresách prostě chtějí udržet v režimu nájmu za hubičku, na který jim přispívají jiní.

5) Možná je to prkotina, ale jde o princip. V kontextu srovnání politických proklamací s obyčejnou životní praxí (jak by bylo krásné, kdyby zákony byly inspirovány výhradně rozumem a životem) neobstál svého času ani obchodník s deštěm Bursík, když začal přebalovat svou ratolest do plenek na jedno použití...


Ztráta politických idejí a účelové a vědomě složité drbání se jednou rukou za druhým uchem se stává národním politickým sportem a přidělává nám všem jeden problém za druhým. Mýlil se snad Albert Einstein, když prohlásil své slavné „v jednoduchosti je síla“? Věřím, že ne. Jednoduchost řešení s sebou totiž nese jako bonus i průhlednost jeho průběhu a výsledků. Zůstává tak jen otázkou, komu se to nehodí, když i původně jednoduše pojmenovatelný a zdravým rozumem řešitelný problém začíná dnes v novodobé političtině asi takto: 

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz