Nezapomeňme na zločiny holokaustu
Slavíme kulaté výročí konce 2. světové války, a tedy i konce holocaustu, masového vraždění Židů. Konec holocaustu není zapotřebí zvláště slavit, je však nutné si nadále připomínat dobu, kdy jeden vyspělý národ označil jiný vyspělý národ za nákazu. Zvláštní obludnost této události spočívá v tom, že k smrti byli odsouzeni ještě nenarození, neboť nacisté si jako hlavní cíl kladli vyhlazení skupiny lidí, kterou nespojovaly názory, sociální zařazení, územní či politická příslušnost, nýbrž dávný rasový původ.
Nejen mezi Němci se bohužel objevují tendence připisovat vinu pouze vůdčí nacistické garnituře či hodnotit celou tragédii jako nějaký „úlet“ pomatené ideologie. Avšak hlavním specifikem holocaustu, je právě skutečnost, že jej realizoval celý německý národ, všechny struktury zločinného státního aparátu, který nacisté (vycházející z Hegela) chápali jako kompaktní organismus, nadřazený lidským bytostem. Totiž, neexistovalo žádné jednotné „ministerstvo pro vyhlazování“, jež by všechno provádělo, namísto toho se na zločinu podílela celá společnost: právníci, kteří vytvářeli rasistické zákony a úředníci, jež je uváděli v praxi; finančníci, kteří konfiskovali židovský majetek, továrníci, zaměstnávající otrocké síly, novináři tvořící propagandu, vědci, kteří připravovali pseudoteorie a společně s umělci delegitimizovali židovskou kulturu. V neposlední řadě tu byla železnice, na které tehdy pracovalo půl druhého milionu Němců a bez které by k holocaustu nemohlo dojít, neboť Reichsbahn pokaždé vyvinula úsilí, aby dostala Židy tam, kde je SS právě potřebovaly. Co se týče katů, kteří se na zabíjení bezprostředně podíleli, šlo vždy o dobrovolníky, často z řad vojenských záloh, kteří vraždit nemuseli, nechtěli-li. Byla tedy možnost volby, jak uvádí Daniel Goldhagen v knize Hitlerovi ochotní kati.
Je pravda, že Hitlerova osobní vášnivost a ohromná síla vůle se staly jednotícím prvkem války Německa proti Židům. Na druhé straně by Hitler sám způsobil jen malé škody, nebýt destruktivních sil uvnitř Německa, jež měl k dispozici. Německý antisemitský potenciál se ve své zničující síle projevil už v letech 1919 – 1922, kdy došlo za nečinného přihlížení úřadů k 376-ti politickým vraždám, přičemž 354 zavraždění byli Židé. Taktéž německý akademický svět nikdy nebyl bariérou proti totalitním myšlenkám, nýbrž jim pomáhal k moci. Podle Johnsona měli zásadní podíl na nacistickém triumfu právě učitelé, kteří dospívali v posledním desetiletí 19. století pod vlivem antisemitismu národního rázu. Ještě větší roli však hráli studenti, u nichž Hitler získal podporu dříve než u voličů a proti jejichž nesnesitelným útokům vůči židovským učitelům a studentům musela zasáhnout i výmarská vláda, které se však ze strany univerzit dostalo pouze ignorance.
Němci se s minulostí, i přes jistou snahu, ještě zcela nevypořádali. Je si třeba uvědomit, že reparace, které SRN vyplácí Izraeli, nejsou odškodněním za spáchané krutosti, nýbrž pouhými náhradami za majetek znárodněný Židům. Neřku-li, že průmyslové kolosy, svým bývalým otrokům zaplatit odmítli. Nejhůře si však vedlo Rakousko, které stylizovavši se do role oběti, nezaplatilo ani vindru. A to se Rakušané vždy cítili spíše jako Němci, a ačkoliv jich bylo pouze sedm milionů, 550 tis. z nich bylo členy NSDAP; celou válku bojovali po boku Říše a Židů zavraždili celou polovinu. Nyní tam opět získávají na oblibě neonacisté v čele s parlamentní stranou Jörga Haidera.
V Německu sice každé léto oslavují nepovedený pokus o atentát na Hitlera, ale už se nemluví o tom, že i v případě úspěchu této akce, by měla pokračovat válka na Východě a holocaust. Argumenty neonacistů zlehčují závažnost holocaustu, např. v souvislosti se spojeneckým náletem na Drážďany, či s jinými nešťastnými událostmi, které však měly nesrovnatelně menší dopad a vyplynuly kontextu války, kterou rozpoutalo právě Německo. Je tedy nutné neztrácet historickou paměť a to platí pro celou Evropu, která holocaust dopustila.