Vesecká padla, konec „kauzy Čunek“ v nedohlednu
Když jsem 11. června 2007 předpověděl Renatě Vesecké, že ji semelou mlýnská kola, mezi která strčila hlavu vstupem do kauzy Jiřího Čunka (přesněji do „kauzy Bruna- Potoczek-Vesecká“), netušil jsem, že její pád přijde až po více než třech letech.
Ve středu 27. října 2010 ji tedy vláda konečně odvolala jednomyslným usnesením po kratičké debatě a bez udání důvodů. Úlohu „popravčího“, který její odvolání navrhl, se nestyděl vykonat ministr Jiří Pospíšil, jenž zřejmě ani v nejmenším necítí svou odpovědnost šéfa resortu za skandální události, odvíjející se od usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí a přikázání věci Jiřího Čunka, přesněji za záštitu, kterou pachatelům zásahu do kauzy Jiřího Čunka poskytoval.
Renata Vesecká se o svém odvolání dověděla z médií. Novináři nahradili nesdělení oficiálních důvodů spekulacemi, v nichž do rovnice za neznámou dosadili kauzu „Bruna-Potoczek-Vesecká“, zatímní neúspěch řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni, exprokurátorce Marii Benešové, a neuspokojivý stav vyšetřování podezření na korupci při pronájmu gripenů“. Tím vtiskli veřejnosti do povědomí obraz, který bude určovat její povědomí o důvodech odvolání Renaty Vesecké, i kdyby skutečná příčina byla úplně jiná. Takto se u nás rodí fámy, jež v některých případech ničí životy nevinných lidí.
V této souvislosti mě překvapil rozdíl mezi způsobem, jakým o odvolání nejvyšší státní zástupkyně informovala ve večerním zpravodajství veřejnoprávní televize a Nova. Zatímco Česká televize zcela samozřejmě uvedla jako důvod odvolání kauzy „Bruna-Potoczek-Vesecká“ a „gripeny“, Jiří Hynek po pravdě sdělil, že vláda příčinu svého rozhodnutí neudala.
O co méně mluvil Petr Nečas na tiskové konferenci po zasedání vlády o důvodech odvolání, o to více se šířil o kvalitách budoucího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a o záměru provést reformu státního zastupitelství. V této části jeho vystoupení zazněly dvě mantry, které v poslední době citoval opakovaně, jež ho usvědčují z naprosté neznalosti problematiky státního zastupitelství. První je názor o potřebnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, jehož selhávání je mimo jiné také výsledkem přílišné nezávislosti, dané absencí veřejné kontroly jeho činnosti zvenčí. Druhou, ještě trapnější, bylo sdělení, že reformou se má zabránit deformaci státního zastupitelství v pouhého „pošťáka“ mezi policií a soudy. K tomu ale státní zastupitelství za vlády Renaty Vesecké nesměřovalo. Státní zástupci vykonávají dozor a dohled nad zákonností policejního vyšetřování a nad účelností policejního postupu způsobem, který jim ukládá trestní řád. Dochází při tom sice k častým pochybením, ale ta jsou dána kvalitou jednotlivých státních zástupců a úrovní řídících pracovníků, z velké části bývalých prokurátorů totalitního režimu. Nelze jim předejít změnou zákona. Je třeba vyměnit lidi. Nepříznivou roli hraje uzavřenost státního zastupitelství veřejné kontrole: v měkkém prostředí tolerance k nedostatkům se daří všem možným úřednickým nectnostem, jež si dovedeme představit.
Renata Vesecká se v posledních měsících k úvahám o svém odvolání nevyjadřovala. Pokud už někde něco stručného řekla, pak hlavně ke své úloze v „kauze Bruna-Potoczek-Vesecká“, a to pouze tolik, že žádá o sdělení konkrétních výtek, protože podle svého názoru v ničem nepochybila. Ve středu vystoupila z ulity v pořadu ČT „Události, komentáře“. Překvapivě se objevila ve střízlivém černém oblečení, které působilo odměřeně, až pochmurně. Daniela Drtinová se snažila ji tísnit, ale neměla šanci. Renata Vesecká byla debatérka tvrdá, chladná a břitká jako ocel popravčího meče, její nájezdy hbitě odrážela. Chvílemi se zdálo, že dámy mluví různými jazyky: porozumění některým výrokům nejvyšší státní zástupkyně by vyžadovalo znalost trestního řádu a zákona o státním zastupitelství, které jsou zřejmě pro Danielu Drtinovou španělskou vesnicí.
Jeden z výroků Renaty Vesecké stojí za zapamatování: uvedla, že nejméně tisíckrát vysvětlovala, že to nebyla ona, kdo rozhodl, jakým způsobem se bude postupovat v kauze Jiřího Čunka. Připomínám, že svou odpovědnost od sebe „odkopávala“ také v prvních veřejných vystoupeních po 4.červnu 2007, kdy se snažila osobní záštitou utlumit smršť nevole veřejnosti, pobouřené protekcionistickým počinem státních zástupců.
Nemění to nic na tom, že za tento exces nesla odpovědnost, a všechny jeho nepříznivé důsledky skutečně nastaly, takže její odvolání je opatřením nutným, plně zaslouženým a až přehnaně „sametovým“, navíc uplatněným s více než tříletým zpožděním. Na druhé straně se potvrzuje skutečnost, na kterou jsem opakovaně poukázal již v několika článcích: legenda o justiční mafii a Renatě Vesecké jako přímé zachránkyni Jiřího Čunka je pouze uměle vytvořená mediální bublina, která odvádí pozornost od skutečného průběhu zásahu státních zástupců a jeho pozadí. Jak to bylo ve skutečnosti, nemá veřejnost ani tušení, ač na to má svrchované právo.
„Kauzu Čunek“ dnes média zužují na záchranný zásah státních zástupců. Ve skutečnosti šlo o široce rozvinuté osobní a společenské drama, jehož hlavní dějovou linií je běh Čunkova osudu v dosud neuzavřeném životním úseku, začínajícím jeho raketovým vzestupem od nejvyšších pater politiky. Jiří Čunek v něm vystupuje jako složitá postava, jakoby vystoupivší z shakespearovské tragedie. Sotva se částečně díky osobní zdatnosti, zčásti shodou náhod vyšvihl z postavení starosty venkovského města do Senátu a později dále do čela politické strany a do významné vládní funkce, někdo se jej pokusí srazit opět zpět a vyvolá proti němu policejní vyšetřování pro podezření z přijetí úplatku. Spouští tím mohutnou mediální kampaň proti němu. Novináři mu jsou v patách téměř na každém kroku. Následuje dlouhé období, v němž se Jiří Čunek zoufale snaží ustát vyvolaný tlak veřejnosti proti jeho pobytu ve vysoké politice. Stává se tím neúnosnou přítěží pro vládu a otřásá důvěrou veřejnosti k politickým špičkám a politice vůbec. Výsledkem jeho marného zápasu je záchranný zásah státních zástupců, který způsobí zesílení běsnění novinářů, posiluje rozhořčení veřejnosti a spouští „válku žalobců“, vyúsťující do nenásilné vzpoury významné části státních zástupců proti nejvyšší státní zástupkyni. Pak začíná prudký sestup s pošramocenou pověstí směrem k výchozímu bodu jepičí kariéry, zpět do bezvýznamnosti: zatím jde jen o odchod z vlády a z vedení politické strany.
Na hlavní dějovou linii navazují vedlejší příběhy a za pohyb v silovém poli Čunkovy životní dráhy platí nepříjemnostmi různí lidé: jeho bývalá sekretářka Marcela Urbanová, trestně stíhaná pro údajné křivé obvinění Jiřího Čunka, podnikatelé Roman Vaškůj a Petr Šmiřák, kteří mu chtěli pomoci a nakonec skončili před trestním senátem, vsetínský starosta Jaromír Kudlík, trestně stíhaný za údajné křivé svědectví ve prospěch svého předchůdce, bývalý olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištván, odvolaný za nesouhlas s manipulací s trestním stíháním Jiřího Čunka, státní zástupce KSZ Ústí n.L. Adam Bašný, odvolaný za kritiku zásahu státního zastupitelství do Čunkova případu, trojice Pavel Kučera, Pavel Němec a Renata Vesecká, jejichž přátelskému kroužku přiřkla ústnatá exprokurátorka Marie Benešová označení „justiční mafie“, a další, méně významní lidé. Místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, jenž neměl žádnou moc vykonat zásah ve prospěch Jiřího Čunka ani jej vyvolat, doplatil kárným stíháním s výsledným nepravomocným odvoláním z funkce soudce. Nyní přišla na řadu sama nejvyšší státní zástupkyně, která ovšem skutečně má nárok na to, aby nesla odpovědnost za nepřístojnosti svých podřízených.
Boží mlýny zatím nedohnaly politiky, o nichž se obecně soudí, že si záchranu Jiřího Čunka přímo nebo nepřímo objednali. Z nich jedinou viditelnou postavou je zatím pouze Jiří Pospíšil, v jehož moci bylo zastavení zneužívání moci státních zástupců k zvýhodnění prominentního „zákazníka“ Jiřího Čunka. Je ostatně pravděpodobné, že bez jeho přinejmenším souhlasného mlčení a bez objasnění kriminální povahy manipulace s trestním řízením proti vicepremiérovi by akce nebyla spuštěna. V tomto smyslu je odvolání Renaty Vesecké skutečně nespravedlivé: neměla odcházet sama.
Tato stránka věci nechává klidnými obě „mravně neposkvrněné strany“ vládní koalice i opozici, o ODS a jejím „čistém“ předsedovi a premiérovi nemluvě.
Po pádu Renaty Vesecké tak zůstává řada nezodpovědných otázek. Vzhledem k citelným společenským otřesům a i ke konkrétnímu neštěstí jednotlivců, které tato kauza přivodila, má veřejnost právo na plné objasnění všech dějství dramatu. Měla by se naléhavě domáhat věcně správné odpovědi od politiků a orgánů činných v trestním řízení na takové věci, jako je vznik, smysl, cíl a původce trestního řízení, dále objektivně zjištěná důkazní situace trestní věci proti Jiřímu Čunkovi, kvalita vyšetřování v celém průběhu děje, důvody rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o odnětí věci z OSZ Přerov a o jejím přikázání jmenovitě na OSZ Jihlava. Veřejnost musí dostat odpověď na otázku po odpovědnosti lokálních politiků i představitelů politické „věrchušky“ za tento skandál, padni komu padni.
Pádem Renaty Vesecké není kauza dořešena jako celek. Pátrání po pravdě musí pokračovat.
Nakonec kladu kacířskou otázku: co se bude dít, napadne-li Renata Vesecká usnesení vlády o jejím odvolání ústavní stížností?
Vyšlo 28.10.2010 na Politikonu jako 341. sloupek a na webu spolku Šalamoun
martin.stin@seznam.cz