Rozval státního zastupitelství
V pořadu Partie TV Prima dne 3.října 2010 potěšil ministr Jiří Pospíšil diváky úvahou, že nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká by se po předpokládaném odvolání z funkce počátkem r. 2011 mohla vrátit na své původní působiště do Hradce Králové, kde dříve úspěšně zastávala úřad krajské státní zástupkyně. Místo je od jejího odchodu na Nejvyšší státní zastupitelství ČR obsazeno provizorně pověřenou státní zástupkyní Annou Jahodovou, jejíž pověření okamžikem jmenování nového krajského státního zástupce ze zákona zanikne.
Ministr spravedlnosti je z titulu své funkce šéfem státní správy státního zastupitelství a úroveň jeho správcovského výkonu významně ovlivňuje stav a chování tohoto důležitého represivního orgánu. Zmíněným výrokem Jiří Pospíšil vyvolal dvě události, jež prozrazují, jaké hloubky a intenzity dosáhl úpadek služební kázně státních zástupců. Jeho stav bohužel nejlépe vyjadřuje terminus technicus „rozval státního zastupitelství“, podobný tomu, který do našeho slovníku zavedla bývalá nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová (která se nedokázala smířit se skutečností, že státní zastupitelství není součást justice, ale moci výkonné). Události současně ukázaly, jak silně je otřesena důvěra státních zástupců i širší veřejnosti k nejvyšší státní zástupkyni v souvislosti se zásahem státních zástupců v r. 2007 do kauzy Jiřího Čunka, a nakolik následně utrpěla její autorita . Za daných poměrů sice ještě setrvává ve svém křesle, ale na řízení soustavy státního zastupitelství si spíše jen ze setrvačnosti hraje, než že by je skutečně řídila.
Stav, v němž opustila soustavu státních zastupitelství Marie Benešová, měl daleko do ideálu dobře řízené organizace, nicméně ledacos z toho, čeho jsme dnes svědky, by tehdy nebylo myslitelné. Renata Vesecká vykonala po nástupu řadu kroků ke zlepšení úrovně činnosti státního zastupitelství. Pak ale přišel nešťastný 4. červen 2007, kdy vydáním usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o odnětí a přikázání věci byla zahájena záchrana bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka před hrozícím podáním obžaloby pro přijetí úplatku. Od té doby se vedou spory uvnitř státního zastupitelství a v odborné i laické veřejnosti, zda byl tento zásah zákonný. Jejich dopad na obraz státního zastupitelství v očích veřejnosti, na postoj státních zástupců a odborné i laické veřejnosti k Renatě Vesecké, a na služební kázeň státních zástupců je zničující.
Jiří Pospíšil jako šéf státní správy státního zastupitelství nepřijal žádná účinná opatření, jimiž by začínající rozval státního zastupitelství včas zastavil. Nepostaral se o ukončení souvisejícího klíčového právního sporu o zákonnost osudového usnesení státního zástupce Stanislava Potoczka z 4. června 2007 a navazujících úkonů jeho přezkoumáním nezávislou právní autoritou, např. Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra pro porušení zákona. Nezajistil objektivní prověření důvodů a mechanismu uskutečnění opatření, podezřelých z nezákonnosti. Mohl ho dosáhnout vyvoláním kárného nebo trestního řízení proti všem jejich aktérům. Po celou dobu svého prvního mandátu převážně pouze trpně přihlížel zpochybňování autority Renaty Vesecké a zhoršování názorů veřejnosti na stav státního zastupitelství.
V tomto směru ho zastínila ministryně úřednické vlády Daniela Kovářová. Moudře se vyhnula čelnímu útoku stížností pro porušení zákona proti akci z 4.června 2007, protože její úspěch by musel logicky navodit nutnost odvolání Renaty Vesecké a jejích „spolupachatelů“. To nemohla připustit, protože úřednická vláda neměla dosti silný mandát na to, aby jmenovala nového nejvyššího státního zástupce. Místo toho úspěšně napadla stížností pro porušení zákona nevýznamná usnesení dozorového státního zástupce z počátku trestního stíhání Jiřího Čunka. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR o jejich nezákonnosti vyvolal ve zmatených novinářích a jimi manipulované veřejnosti zdání, že nakonec snad přece jen bylo stíhání Jiřího Čunka od začátku nezákonné, a proto bylo správné je zastavit. Tlak médií proti Renatě Vesecké a jejím přátelům po tomto formálně správném zákroku sporné etické hodnoty podstatně ochabl. Základní problém zákonnosti zákroku z 4.června 2007 a opatření na něj navazujících ovšem skrytě trval dále a žije dosud.
Vybuchl znova před volbami do Poslanecké sněmovny r. 2010, kdy se neobvyklé nakládání s trestním stíháním bývalého vicepremiéra stalo jedním z témat volební kampaně, na němž si přihříval polívčičku každý, kdo šel kolem. Pod tlakem tohoto vývoje Jiří Pospíšil oznámil záměr odvolat Renatu Veseckou ještě dříve, než se stal ministrem. Od té doby úmysl opakovaně potvrdil, aniž by národu jasně oznámil, jakých pochybení se dle jeho názoru dopustila. Zřetelného vyjádření k zákonnosti nepřístojnosti z 4. června 2007 jsme se ale stejně dosud nedočkali. V jeho jednání je patrná snaha tuto otázku obejít a nalézt pro odvolání Renaty Vesecké jiné důvody. Od doby jeho prvních siláckých řečí o nutnosti ukončení jejího působení v čele soustavy státního zastupitelství se lhůty pro její odvolání pružně posouvaly a pan ministr stále více zdůrazňoval rozhodující vliv premiéra na volbu směru postupu do budoucna. Není divu, že tu a tam se vyskytují domněnky, že někteří politici ODS nechtějí připustit její odvolání z obav, že v rámci své obrany zveřejní nějaké pro ně nepříznivé poznatky /např. Dušan Streit v ePortálu(1)/.
V premiérovi našel Jiří Pospíšil oporu. Kromě toho, že při různých příležitostech potvrdil svou důvěru v něho, vyjádřil se také k zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka. Podle jeho výkladu zastavení jeho trestního stíhání bylo úlitbou za udržení ministrů za KDU-ČSL ve vládě. Premiér se tváří, že jde o důvod pochopitelný a omluvitelný. Samozřejmě opak je pravdou. Právo není majetkem politických stran a je na místě, aby za každé jeho křivení dostaly přes prsty. Navíc jinými slovy vyjádřil totéž, co měl říci kárně odsouzený místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, totiž že politické zájmy jsou důležitější než nedotknutelnost právního řádu. Před kárný senát ho za to ovšem nikdo nepožene: quod licet iovi non licet bovi.
Chování Jiřího Pospíšila vůči Renatě Vesecké a státnímu zastupitelství jako celku je neúnosné. Od doby, kdy se dověděl, že se možná stane ministrem spravedlnosti, soustavně podkopává autoritu nejvyšší státní zástupkyně sliby jejího odvolání, což musí zákonitě mít rozkladný účinek na celou soustavu státního zastupitelství. Mimo to je vůči ní i nespravedlivý. Má-li být příčinou jejího pádu zásah z 4.června 2010 ve prospěch Jiřího Čunka, pak svůj díl odpovědnosti musí nést každý, kdo se na této kulišárně podílel: jak státní zástupci, tak tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a samozřejmě i „zadavatelé úkolu“, nechť to je kdokoli.
Ztotožňuji se s názorem, že zásah státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka byl s největší pravděpodobností protiprávní a všichni, kdo jsou za něj odpovědní, mají být povoláni k odpovědnosti. Není ale správné udělat z Renaty Vesecké obětní ovečku, která bude potrestána za všecky. A její odvolání mělo být vyřešeno bez průtahů, jež vedou k rozkladu státního zastupitelství a dotýkají se i její osobní důstojnosti.
Nepřehlédnutelným upozorněním na důsledky Pospíšilova řízení resortu a na marasmus, navozený vedlejšími důsledky zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka, byla reakce jablonecké státní zástupkyně Věry Novákové na jeho vystoupení. Poslala mu otevřený dopis, jímž protestovala proti záměru vrátit Renatě Vesecké postavení krajské státní zástupkyně v Hradci Králové. Vydávala jej za osobní poselství, ale zřejmě již od začátku se povýšila na mluvčí větší skupiny žalobců, dokonce se vyjadřuje jakoby za všechny státní zástupce. Při jeho stylizaci důsledně používala plural maiestaticus. Byla úspěšná, neboť snadno získala podpisy téměř dvou set státních zástupců.
Její argumentace je logická a z velké části věcně správná: propad důvěryhodnosti Renaty Vesecké je tak hluboký, že po odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně není použitelná pro žádnou jinou vedoucí funkci v soustavě státního zastupitelství. O důvěryhodnost se připravila strpěním a záštitou zásahu do kauzy Jiřího Čunka. Důvodů k odvolání by se našlo i více, ale o těch nemá veřejnost tušení.
V detailu se ovšem autorka dopustila pochybení, když názor o nepřípustnosti zásahu NSZ do trestního stíhání Jiřího Čunka opřela o jeho hodnocení nepravomocnými rozsudky Krajského soudu v Praze v občanskoprávní věci ochrany osobnosti sedmi žalobců proti exprokurátorce Marii Benešové: občanskoprávní rozsudek vůbec a nepravomocný zvlášť není přípustným nástrojem pro hodnocení konání v trestním řízení.
Závažnost dopisu ovšem nespočívá jen ve správné argumentaci, ale také ve skutečnosti, že se jedná o hromadné porušení služební kázně, vymezené příslušnými ustanoveními zákona o státním zastupitelství. Je nepochopitelné, že se našlo téměř dvě stě neodpovědných státních úředníků, kteří se pod takový projev podepsali. Současně jejich vystoupení ukazuje, jak hluboko upadla kázeň žalobců. Není patrně náhodou, že mezi signatáři je pár bývalých prokurátorů předlistopadového režimu z okruhu bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, které Renata Vesecká po svém nástupu vytlačila na méně významné pozice ve státním zastupitelství.
Pohoršlivá je také ministrova reakce na dopis: neprojevil ani stín znepokojení nad porušením zákona o státním zastupitelství jeho autorkou a signatáři. Až podlézavě jej přijal jako důkaz důvodnosti jeho náhlého prozření o nezpůsobilosti Renaty Vesecké stát v čele státního zastupitelství. Vůbec se v této souvislosti chová, jako by věřil, že občané během krátkého působení Daniely Kovářové zapomněli, že vřed, který dnes praskl a smrdí, vznikl v době jeho prvního ministerského mandátu, a to pod jeho vlídnou ochranou.
Další, neméně závažná reakce na ministrovo vystoupení téměř unikla pozornosti médií. Je to prohlášení vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly, že je spokojen s prací zastupující krajské státní zástupkyně v Hradci Králové a nemíní ji odvolat, aby uvolnil místo pro Renatu Veseckou. Poněkud to přehnal: místo pro řádně jmenovaného krajského státního zástupce není třeba uvolnit odvoláním Anny Jahodové (viz výše), neboť její pověření zanikne ze zákona. Nicméně tím prozradil, že hodlá klást Jiřímu Pospíšilovi odpor. Pan ministr má problém: zákon mu neumožňuje jmenovat krajského státního zástupce bez návrhu vrchního nebo nejvyššího státního zástupce.
Chování Vlastimila Rampuly není překvapující. Podobně se zachoval, když Jiří Pospíšil odvolal z funkce šéfa severočeských žalobců Jiřího Křivance a vyhledání a jmenování nástupce se stalo neřešitelným pro neochotu vrchního státního zástupce k součinnosti. Jiří Pospíšil tehdy spor nedovedl do konce, protože padla vláda. Jeho nástupkyni pak Vlastimil Rampula namluvil, že uvolněné místo musí být v zájmu zdárného plnění úkolů severočeského státního zastupitelství okamžitě obsazeno, a to sesazeným Jiřím Křivancem, protože není jiný zájemce.
Vedoucí pracovník má právo vybírat si spolupracovníky a oprávnění vrchního státního zástupce mluvit do jmenování podřízených vedoucích státních zástupců je dáno zákonem. Nicméně také je pravda, že ministr odpovídá za resort a má přirozený nárok na přiměřené ohledy na své názory a volby řešení. Stav, v němž by se vrchní státní zástupce dlouhodobě nepodřizoval rozhodnutím ministra, mi připadá nepřirozený a nefunkční (přiměřeně platí i pro kteréhokoli vedoucího státního zástupce). Vznikne-li, jeden ze dvou antagonistických činitelů musí ze hry ven. Přirozeně to musí být vzpurný státní zástupce.
Zákon o státním zastupitelství nenabízí pro podobnou situaci žádné řešení. Bylo by vhodné v rámci připravované novelizace zákona odpovídající pravidla do zákona doplnit.
Na obě výše zmíněné nehoráznosti reagoval spolek Šalamoun vydáním otevřeného dopisu veřejnosti a ústavním činitelům ČR pod názvem „Spravedlnost pro Renatu Veseckou“, v němž rozebral situaci ve státním zastupitelství po vystoupení Jiřího Pospíšila z 3. října 2010. Zdaleka ovšem nešlo o podporu Renaty Vesecké a jejího setrvání ve funkci nebo pokračování na jiném vysokém postu. Spravedlnost je zde míněna jako nárok na slušné zacházení, spočívají v urychleném ukončení její nedůstojné „agonie“, dále jako nutnost seznámit veřejnost s důvody jejího odvolání, jako posouzení jejího osobního podílu na případně zjištěných nepřístojnostech a postih všech, kdo jí v páchání nepravostí pomáhali, nebo ji dokonce do nich natlačili. Spolupachatelé by měli odejít společně s ní. Týká se to samozřejmě některých státních zástupců, ale nepovšimnuta nemůže být ani spoluodpovědnost ministra Jiřího Pospíšila, jehož postavení mu umožňovalo, ba přímo vnucovalo povinnost zabránit jakémukoli nezákonnému zákroku ve prospěch kohokoli.
Dopis spolku Šalamoun obsahuje mimo jiné výzvy k resignaci, popř. k odvolání Renaty Vesecké a dalších státních zástupců a ministra Jiřího Pospíšila, k potrestání a případně k odvolání vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly a k zahájení kárného řízení proti státní zástupkyni Věře Novákové a signatářům jejího dopisu.
Osud dopisu Věry Novákové & spol. přiléhavě ilustruje „nestrannost“ našich novinářů, objektivitu a vyváženost jimi poskytovaného zpravodajství. Informace a komentáře k němu přinesly snad všechny sdělovací prostředky. Úplný text ale nebyl nikde k nalezení, dokud jej „nevyvěsil“ 12. října 2010 na své stránky spolek Šalamoun (2) a o pár minut později Neviditelný pes(3)
Ještě hůř dopadl otevřený dopis spolku Šalamoun. Vyšel sice na internetových stránkách spolku Šalamoun(4), na Politikonu(5), v Parlamentních listech (6) a serveru Aktuální zprávy.cz(7), ale v ostatním titulech se o něm neobjevila ani zmínka. Překvapení se ale nekoná, takto je to vždy, když Šalamoun vydá nějaký zásadní dokument. Svoboda projevu u nás nezahrnuje právo na šíření názorů a poznatků.
Situace nyní spěje k rozuzlení. Podle dohody K9 z 13. října 2010 v této chvíli platí pro koaliční strany „dohoda o neútočení“ až do konce voleb. Strana Věci veřejné posunula ultimatum pro odvolání Renaty Vesecké na 28. října 2010.
Ani po něm ale kauza „Vesecká, Pospíšil a spol.“ nemusí definitivně vyhasnout. Renata Vesecká se dosud chová jako sfinga a zatímco všichni kolem se rozčilují, ona sama mlčí. Je otázka, jak se zachová, až vláda konečně najde odvahu rozhodnout o jejím odvolání. Pokud se podrobí, státnímu zastupitelství i politikům se uleví a novinářští skandalisté přijdou o chlebíček až do doby, než si najdou jinou hračku. Nejvyšší státní zástupkyně by se ale také mohla pustit po vyšlapaném chodníčku Ivy Brožové k Ústavnímu soudu ČR, a v tom případě nebude v její věci nic jistého a k odumření této trapnosti dojde až za několik měsíců nebo i let.
Odkazy:
http://www.eportal.cz/Articles/2956-co-vi-vesecka-.aspx
http://www.spoleksalamoun.com/admin.php?akce=SendInfo&cisloclanku=2010101201
(3)http://neviditelnypes.lidovky.cz/dokument-otevreny-dopis-statnich-zastupcu-ministrovi-pi1-/p_politika.asp?c=A101012_173632_p_politika_wag
(4) http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010101101
(5) http://www.politikon.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=4486&Itemid=1
(6) http://www.parlamentnilisty.cz/177805.aspx
(7)http://aktualnizpravy.cz/details/3535788-SPRAVEDLNOST-PRO-RENATU-VESECKOU
Vyšlo 14.10.2010 na Politikonu jako 339. sloupek a na webu spolku Šalamoun
martin.stin@seznam.cz