Analýza: Strůjcem Havlovy světové proslulosti je zřejmě estébák
Česko i Slovensko prošly v uplynulých dvaceti letech změnami, jež dopadly na všechny občany těchto států. Moc se, jak dokážeme v následující analýze, přelévá v rukou určitých skupin, které se nejrůzněji prolínají. Ti, co vládli včera, prahnou opět po moci a chtějí nastolit staré pořádky v novém hávu. Vliv mají stále – díky prvotřídnímu plánu z poloviny osmdesátých let. Ukazuje se také, že skuteční vládci jsou skryti. Nejsou proto oslavováni ani zatracování, nikdo o nich nic neví.
Dějství první: 1985 – 1989
Sovětský blok a potažmo RVHP se pomalu, ale o to jistěji hroutí. Čeští komunisté zjišťují, že v SSSR mají jen mizivou oporu. Proč? Tehdejší – perestrojkový – vládce země Sovětů, má dost starostí na vlastním písečku. Celý socialistický blok navíc trpí nadvýrobou v určitých sférách průmyslu, v jiných, hlavně pokročilých technologiích, ztrácí na Japonsko, USA i západní Evropu. Taková situace do budoucna znamená snížení konkurenceschopnosti ve zbrojení a tím pádem v celé studené válce. Za nižší efektivitu v zemích RVHP může zejména drastické potlačování tržní směny.
Perestrojkový vůdce je tedy přinucen otupit politiku ostrých slov a začít s Američany jednat. Následují mnohé bilaterální schůzky na nejvyšší úrovni, týkající se omezení produkce raket dlouhého a středního doletu, jaderných zbraní atp.
Tíživá situace v SSSR dopadá i na československou vládnoucí garnituru. Bystré mozky vnímají, že impérium se hroutí, že může snadno dojít k výměně „stráží“, jež se nemusí obejít bez krve. Českoslovenští komunisté nejsou z většiny nějací bojovníci toužící po krvi v ulicích, chtějí svůj klid.
Jak to tedy vymyslet, aby krev netekla, oni si udrželi moc a zároveň se vymanili z vlivu SSSR a přiklonili pomalu k protivné mocnosti – USA? Vítejte v devadesátých letech.
Dějství druhé: 1989 – 1998
Pár chartistů – skupina lidí, jež vždy a za každého režimu bojují proti vládnoucím elitám, neboť to mají v povaze – má dobrý mediální obraz na Západě. Proč pro naše účely nevyužít právě je? Tato klíčová idea celého plánu udělá později z jednoho dramatika, pravda nadprůměrně odhodlaného, světově proslulou osobnost. Komunisté pád režimu v podstatě čekali, geopolitická situace tomu více než nahrávala. Bylo jen nutno dobře se připravit na chvíli, kdy to „bouchne“.
Záminkou k „revoluci“ se stalo potlačení studentské demonstrace dne 17. listopadu 1989. Již v té době, a zejména poté, spolu čile komunikovala hlavně levicová frakce chartistů a komunistické špičky. Právě oni uzavřou obchod „revoluce bez krve a moc pro pár chartistů za beztrestnost pro stále ještě stávající prominenty“, doprovázený bezchybným vymytím mozků „plebsu“.
Veřejnost je v té době zaslepena skvěle provedenou kampaní, snad nejlepší v novodobých dějinách našeho státu. Jako vždy naivní umělci i řada občanů věří, že zlí esenbáci opravdu na pražské Národní třídě zabili studenta, opravdu věří i v následné otočení o sto osmdesát stupňů směrem k vytoužené svobodě. Vždyť cinkot klíčků je tak sladký!
Nuže, na Hradě teď sedí nepraktický dramatik, obklopen neschopnými kamarády. Ten dramatik je navíc oblíbený v USA a vůči bývalým špičkám není bojovně naladěn – je přeci dohodnuté, že dá na odiv svůj humanismus, jemuž je cizí cokoliv jako lynčování bývalých elit a podobné záležitosti. Co lepšího si přát, pomyslí si příslušníci bývalé elity, otevřou diář plný kontaktů z dob socialismu a vrhají se do podnikání. Ideál stachanovce mění v mžiku za ideál kapitalistických dravců – „maximalizátorů“ zisku.
K bývalým chartistům se ve vládě připojuje skupina liberálních ekonomů, za časté ovšem bývalých členů vládnoucí elity, kteří za socialismu nedosáhli met nejvyšších. Poptávka po liberálním přístupu je u veřejnosti, stále ještě omráčené kampaní a čtyřiceti lety zaostávání, neopakovatelně vysoká. V módě je vše, co je tržní.
Nové vládnoucí elity na to slyší, neschopnost chartistů jim dává volné ruce. První zakolísání přichází se sérií krachů bank a s lehkými topnými oleji. „Liberální“ vláda, jež byla liberální spíše v heslech – víc jí elektorát s averzí k riziku nepovolil – padá. Aférky kolem ní přitom už pomalu rozpoutávají příslušníci nepotrestané socialistické elity, vládnoucí před rokem 1989. Inu, dlouho spát nevydrželi. Řada z nich získala značnou moc v privátní sféře. Těží už ovšem i ze spojenectví s politickou strukturou, jež jde, slovy jejího předsedy, „vládě po krku“.
Dějství třetí: 1998 – současnost
Družina, jež se v půli devadesátých let, vydala vládě po krku, dosáhla cíle ve volbách roku 1998. Veřejnost je znechucena politickými skandály vládnoucí, „liberální“, elity. Slibovaných vzdušných zámku se jí nedostává. Co je tržní, je teď podezřelé. Chceme jistoty, ale chceme stále i cestovat ven a nakupovat zahraniční zboží, nechceme tedy bývalé komunistické elity, volá veřejnost. A nová levice se trefuje do černého, slyší volání občanů, protože je chce slyšet. Zlatá éra „liberálů“ i chartistů je u konce.
Nová levice ovšem není nová zcela. Pravda, má nový, růžový nátěr, ale pod ním koroduje rudé barvivo: „nové“, nejen podnikatelské, elity vyrostlé ze starých kontaktů před rokem 1989 – z kontaktů staré levice. Stará levice má nezanedbatelný vliv i v bezpečnostních složkách, které neschopní chartisté, za časté jejich nejvíce levá, až trockistická odnož, nechali po roce 1989 téměř beze změn. Beze změn jak personálních, tak, dalo by se říci, programových. Jenže zatímco vládnoucí garnitura z let 1989 až 1998 měla k těmto složkám jistý odpor a ani „liberálové“, ani chartisté je nedokázali využít, nová levice už starou levici přijímá bez okolků a postupně jí otevírá dveře k moci, nedůrazně zabouchnuté v roce 1989.
Česká republika je dnes vnímaná jako spojenec USA, je členem NATO i EU. Lidé mají tu úroveň svobody, jež většině z nich stačí – mohou jezdit do ciziny a nakupovat zahraniční zboží. Elita vládnoucí před rokem 1989 se vrací do politiky, pokud tedy není zabrána do výnosného podnikání.
Chartisté zjistili, že politika není pro ně, že to neumějí, ale mají nyní prestižnější postavení, než by většina z nich se svými schopnostmi mohla kdy mít nebýt „revolučního“ vývoje. Nová levice nastoupivší po roce 1998 sice teď prožívá horší časy – prostě se znelíbila valné části oné staré levice, jež třímá otěže moci ve svých rukou stále pevněji. Má ale za sebou již sedm let vládnutí, privatizací klíčových bank i podniků, vstupu do mezinárodních struktur. Historie jí nakonec přiřkne lepší obraz než „liberálům“ z let 1989 až 1998.
Jsou to noví liberálové – nástupci „liberálů“ z let devadesátých –, kdo má nyní reálnou šanci tahat za politické nitky. Chybí jim ovšem know-how, jsou naivní a neumí chodit po tenkém ledě tajných služeb a bezpečnostních složek. Nemají ani uspokojivé kontakty na starou levici. Jsou neschopní technologové moci - těží jen ze vzájemných bojů a sporů staré a nové levice.
Plán zatím probíhá téměř bezchybně. Pár křiklounů, kteří jej prokoukli, má na veřejnosti obraz retardovaných bojovníků za něco, na čehož cenu občané již zapomněli - za svobodu. K dokončení plánu chybí jen málo, stará levice je kousek od cíle.
Uvidíme, zda rok 2006 bude dalším mezníkem v nejnovějších dějinách našeho státu.