Na druhou stranu má bohudíky zdravý rozum a to byl jeden z důvodů, proč jsem si ho vzala. Protože se nebál říkat věci, tak jak jsou a ne tak, jak by si někteří přáli, protože nacházel ve zdánlivě neprůstřelných líbivých teoriích svých oponentů díry, tak veliké, že ho za to začali vášnivě nenávidět. Ano, Roman Joch „nemá rád“ levičáky a feministky, ale jeho „neláska“ není osobní jako je tomu naopak, ale věcná. Jejich názory jsou zkrátka podivné.

Jsem žena mimo velký mocný svět, žiji obyčejný život mezi lidmi, dalšími ženami a dětmi – možná právě proto jsem sama vyhraněná proti feministkám. A není to nic proti ženské emancipaci, se kterou ani jeden problém nemáme – rovnost ženy před zákonem je pro mě tak přirozená jako dýchání – ale už nevím, proč bych měla být kvótovaná, proč bych se měla tvářit, že muž je můj nepřítel, když se mu úplně nedaří přebalit dítě a nebo nechce být na mateřské – že to jinde mají jinak se mě netýká a dělejte si, co chcete. Ale mě to nechte dělat po mém a hlavně mi nevnucujte představu, že takhle je to lepší. Já mám ráda své (pro všechny feministky!) stereotypy a nechci, aby radikální menšina vnucovala (pod rouškou studia) své představy většině normálně emancipovaných žen a tedy i mně. Chci zachovat svá lidská (ženská!) práva, a tak svého muže v tomto podporuji!