Bída Rudé armády: Zajímaly je jen vagíny, náramkové hodinky a flašky lihu…
Pro oslavy výročí konce druhé světové války je vždy charakteristické to, že se pro většinu lidí a pamětníků především vždy zastaví historický čas rokem 1945. Vše následující je pak často bráno jako separovaná a následná historická kapitola. V pohnutých dobách jsou lidé vždy náchylnější k odpouštění zlu, pokud se tím ještě víc zdůrazní to opravdové a „jediné“ zlo té doby. Navíc pro většinu tehdejších intelektuálů byla „romantická“ představa o „zlém hnědém socialismu a dobrém rudém socialismu“ velice lákavá. V zrcadle osvobozené Osvětimi a nikdy a nikým neosvobozených gulagů navíc nebyla ani moc potřeba a nálada nějak veřejně kverulovat.
S povděkem je proto nutné přivítat nedávné Bushovo prohlášení o americké spoluvině v rámci Jaltské konference o poválečném rozdělení sfér vlivu. Škoda jen, že už se nikomu nechce zpochybňovat primitivistická hesla typu: když se bojuje s ďáblem… je nutné se spojit třeba i s čertem. Právě tato politika degradace ďábla na hodného „čertíka“ Stalina přivedla svět v době studené války na pokraj totální katastrofy. Též diskuse o přistoupení na hitlerovsko-stalinské dogma totální války, které pro poválečný svět nadobro legalizovalo kolektivní vinu, je stále jakési tabu. Smutným faktem pro tu dobu však bylo, že pro „vypitej“ mozek bylo zřejmě vyhlazení civilního drážďanského centra větším úspěchem, než například případné chirurgické akce na osvobození koncentračních táborů. Tragédie holocaustu se i díky tomu stala na dlouhá léta očistcem pro komunistické zločiny.
Co je však pro dnešní svět ze všeho nejhorší? Že díky ahistorickému pohledu na druhou světovou válku přežívá stále nostalgie o hrdinství Rudé armády, díky níž se většina světových státníků sešla na ubohé přehlídce historické lži na Rudém náměstí. Rudá „armáda“, vzniklá po německém dosazení Lenina k moci, byla od počátku exekutivní politickou složkou bolševiků – zprvu před vnitřním nepřítelem. S postupnou komunistickou internacionalizací se na vrcholu studené války vypracovala patrně v nejzrůdnější zločinecko-teroristickou organizaci světové historie, která hlavně díky jaderným zbraním prakticky zastínila co do nebezpečnosti nacistický wehrmacht.
SSSR, do operace Barbarossa Hitlerův spojenec, který se srdečně podělil o masakry na společné polské kořisti, se v průběhu bratrovražedné války dvou socializmů nakonec vyšvihl do pozice vítěze. Samotná Rudá armáda té doby představovala tu nejhorší možnou kombinaci rudé bídy a utrpení, kde největší obětí byli samotní vojáci. Odhaduje se, že jen v průběhu velké „vlastenecké“ války rudí agenti NKVD popravili pro údajnou „zbabělost“ kvantitativně zhruba tak roční kapacitu pecí v Osvětimi. Vzhledem k naprosto diletantskému a zločinnému velení tak Rudá armáda spíše představovala mobilní koncentrační tábor či frontový gulag. Dobývání většiny strategických míst představovalo pro rudoarmějce ryzí pochody smrti. Navíc vzhledem k tomu, že většina rudoarmějců té doby byla povětšinou na nižším civilizačním stupni vývoje, bolševickému vedení se během chvíle podařilo z rudoarmějců vychovat tu pravou proletářskou zvěř pro ty pravá bolševická jatka.
Přitom právě tyhle houfy pologramotných poloprimitivů z východu měly nespornou zásluhu na porážce bratrského národního socialismu, k čemuž ještě navíc často stačily smočit ten svůj východní „špagin“ v nějaké jen trochu civilizované vagíně. Zatímco prosté rudoarmějce zajímaly především vagíny, náramkové hodinky a flašky lihu, bolševické vedení zatím připravovalo pro „osvobozenou“ střední Evropu harmonogram proletářské diktatury, která bohužel trvala dalších 40 let.
A na závěr něco, v čem se shodnou snad úplně všichni. Všem ještě přeživším rudým veteránům, kteří neodolali „obšťastnit a osvobodit“ nějakou středoevropskou vagínu proti vůli majitelky a nebyli za to potrestáni, popřejme co nejrychlejší a nejbolestivější chcípnutí.