Kolik stojí Čunek
Když se Jiří Čunek vyšvihl raketovou rychlostí z postavení starosty Vsetína do nejvyšších pater politiky, komusi to zabylo líto a přišel na nápad, že by ho mohl opět srazit z výšin vyvoláním trestního stíhání. Tehdy přišla vhod zpráva o úplatku, který měl převzít o pět let dříve. Kdo a kdy dal policii popud k zahájení trestního řízení, a s jakými informacemi na začátku pracovala, není veřejnosti známo.
Díky křečovitému úsilí Jiřího Čunka o udržení vydobytého postavení na výšinách, jeho mediální neobratnosti a v důsledku velkého zájmu médií se jeho trestní stíhání stalo obrovskou zátěží pro vládu Mirka Topolánka. Projednávání skandálu odčerpávalo čas a energii, které bylo vhodnější využít na užitečnější věci. Trpěla důvěryhodnost vlády a bortila se jednota vládní koalice, jejímž opuštěním hrozila Čunkova mateřská KDU-ČSL.
V době, kdy trestní stíhání dospělo až k závěrečnému vyhodnocení výsledků před podáním obžaloby, se zrodil další nápad: předejít soudnímu řízení proti Jiřímu Čunkovi zastavením trestního stíhání státním zástupcem. Měla tím být zachráněna soudržnost koalice, tedy stabilita vlády.
Protože severomoravští žalobci, kteří se případem zabývali, trvali na tom, že je povinností státního zástupce v nejistotě žalovat, a pro nápad na záchranu neměli porozumění, bylo třeba jim věc odebrat a svěřit ji někomu „rozumnému“. Stalo se 4. června 2007, kdy státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Stanislav Potoczek vydal usnesení, jímž s použitím §25 trestního řádu per analogiam odebral případ Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a přikázal jej Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Jeho rozhodnutí veřejně zaštítila nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Jihlavský státní zástupce Arif Salichov trestní stíhání skutečně zastavil a jeho rozhodnutí opět „posvětila“ Renata Vesecká.
Cíle bylo zdánlivě dosaženo: Jiří Čunek již v této věci nemůže být nikdy stíhán. Nicméně bylo to Pyrrhovo vítězství: stejně nakonec musel odejít z vlády i z vedení KDU-ČSL. Zůstalo mu jen senátorské křeslo. A navždy ztratil možnost prokázat v soudním řízení před očima veřejnosti, že obvinění bylo pomluva. Podezření na něm ulpělo navždy, byť nebylo a nebude nezpochybnitelně prokázáno.
Samozřejmě, podle usnesení Arifa Salichova nebyl trestný čin prokázán, tedy se nestal. Pro veřejnost ovšem hodnocení věci státním zástupcem za zavřenými dveřmi není rovnocenné se soudním rozsudkem, vyhlášeným po veřejném hlavním líčení, při němž zájemci mohli přihlížet, jak si počíná soud.
Pokus o záchranu Jiřího Čunka se tak jeho původcům zdařil jen částečně. Právě proto je na místě připomenout si cenu, která byla zaplacena za neúplný úspěch.
Původci patrně nepočítali s bouřlivým odmítnutím zásahu státních zástupců veřejností, podporovanou nejen některými významnými právníky, jako např. Otakarem Motejlem či Pavlem Rychetským, ale také postojem Unie státních zástupců. Netušili, že ohlas případu ve veřejném mínění úplně nedozní ještě ani za tři roky. Média se chopila příležitosti a zahájila štvavou kampaň bulvární úrovně, kterou zpětně povzbuzovala rozhořčení občanů. Výsledkem toho všeho bylo znechucení občanů politikou, ztráta důvěry k vládě, k politickým stranám a k politikům obecně. Nedotklo se to tolik KDU- ČSL, jejíž předseda byl zdrojem pohoršení, ale ODS jako vedoucí síly vládní koalice a správkyně resortu spravedlnosti. Od této obecné ceny se pak odvíjely jednotlivé dílčí „platby“.
Vládní koalice, jejíž soudržnost měla být upevněna, se rozpadla, vláda, která měla být zachráněna, padla. Začala zapadat hvězda Mirka Topolánka, bez jehož vědomí a souhlasu by se věci nemohly dát do pohybu.
ODS, která v době vypuknutí skandálu vládla resortu spravedlnosti, utrpěla katastrofální porážku v krajských a senátních volbách r. 2008, vyšla neslavně z voleb r. 2010 a je dále na sestupu.
Někteří žalobci, kteří si včas neuvědomili, že svoboda je správně pochopená nutnost, a trvali na nesouhlasu se zmanipulováním případu Jiřího Čunka, byli vystaveni šikaně, jdoucí až do odvolání z funkcí.
Marcela Urbanová, bývalá sekretářka Jiřího Čunka a hlavní svědkyně proti němu v jeho trestní věci, byla nakonec trestně stíhána pro křivé svědectví. Odůvodnění zastavení jejího trestního stíhání zjištěním, že obviněná sice vypovídala nepravdivě, ale neprokázalo se, že úmyslně, patří k „perličkám“ tohoto pokleslého „literárního žánru“.
Před trestní senát se dostali Radim Vaškůj a Petr Šmiřák, kteří ve snaze pomoci Jiřímu Čunkovi se pokusili údajně bez jeho vědomí podplatit Marcelu Urbanovou, aby změnila výpověď v jeho prospěch. Odvolací soud sice zrušil prvostupňový rozsudek v jejich věci a vrátil věc až do přípravného řízení, přesto jejich budoucnost nevidím růžově.
Sedmičlenná skupina právníků ve významném postavení, zejména státních zástupců, byla nařčena bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou z odpovědnosti za zmanipulování trestního stíhání Jiřího Čunka a označena za „justiční mafii“, která se pokouší z pozadí manipulovat s trestními případy. Dotklo se jich to v jejich veřejném i soukromém životě. Nařčení, ochotně rozmazávané v další bulvární kampani „seriozních“ médií, otřáslo autoritou zejména nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery. Jejich pokus bránit se žalobou na ochranu osobnosti proti zlolajnému jazyku Marie Benešové se obrátil v jejich veřejnou pohanu. S žalobou uspěl pouze státní zástupce VSZ v Praze Libor Grygárek. Stojí za zmínku, že Marie Benešová zařadila mezi „mafiány“ hlavně lidi, s nimiž měla v minulosti nepříjemnosti, bez ohledu na to, zda do kauzy Jiřího Čunka mohli zasáhnout. Ale nezahrnula Stanislava Potoczka, odpovědného za vydání onoho osudového usnesení o odnětí a přikázání věci ze 4. června 2007.
Zatímco Stanislav Potoczek zůstává trvale stranou zájmu veřejnosti, od prvních hodin po zveřejnění jeho usnesení se z laické veřejnosti i odborných kruhů ozývají požadavky na odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Vysloužila si to vehemencí, s jakou hájila správnost Potoczkova a později i Salichovova rozhodnutí a odpovídá to i jejímu postavení v čele úřadu. Dlouho se zdálo, že volání zůstane nevyslyšeno. Oficiální stanovisko nejen její, ale i ministerstva spravedlnosti Topolánkovy vlády, tehdy po prvé řízeného Jiřím Pospíšilem, uznávalo Potoczkův zákrok a následné rozhodnutí Arifa Salichova za nezbytné a správné. O otupení tlaku veřejnosti a „odbojných“ státních zástupců se celkem zdárně pokusila také paní ministryně Daniela Kovářová, která napadla stížností pro porušení zákona formální pochybení státních zástupců na počátku trestního řízení a vyvolala tak ve veřejnosti dojem, že kauza Jiřího Čunka byla od počátku vedena nezákonně.
Náznakem změny vládního postoje k manipulaci s kauzou Jiřího Čunka jsou některá vyjádření předsedy vlády Petra Nečase, který podal veřejnosti výklad o politických souvztažnostech této nepřístojnosti státních zástupců. Od staronového ministra spravedlnosti jsme zatím neslyšeli nic o tom, že by se zásadně změnily jeho postoje k věci z doby jeho prvního mandátu, nicméně již od chvíle, kdy se ODS rozhodla jej vrátit na ministerstvo spravedlnosti, začal prohlašovat, že navrhne vládě odvolání nejvyšší státní zástupkyně. Samozřejmě, může návrh na odvolání odůvodnit čímkoli jiným, jenže všechna jiná pochybení, která by jí mohl vytknout, jsou ve srovnání s protiústavním zásahem do kauzy Jiřího Čunka naprosté malichernosti.
V každém případě vše nasvědčuje tomu, že Renata Vesecká doplatí na pomoc Jiřímu Čunkovi ztrátou úřadu. Lze ale také předpokládat, že její sesazení nebude úplně jednoduché, protože z různých jejích výroků a chování lze vyvodit, že se chce bránit. Svědčí o tom i její opakovaná neúčast jako svědkyně při veřejném jednání v kárném řízení proti Pavlovi Kučerovi.
Pokud se skutečně rozhodne klást odpor, nebude mít Jiří Pospíšil snadnou pozici, protože je ve skutečnosti jejím „spolupachatelem“ a role „popravčího“ mu proto vůbec nesluší. Nepodezírám ho, že o rozhodnutí o zvoleném způsobu záchrany Jiřího Čunka věděl a schválil jej předem, či dokonce, že k němu sám dal popud. Nevím o žádných skutečnostech, které by ho usvědčovaly z aktivní účasti na této aféře. Ale od jejího samého počátku až do odchodu z ministerstva dostával ze všech stran podněty k zjednání nápravy a k vyvolání kárného řízení s „pachateli“. Žádný z nich jej nepřiměl k činu. V nejlepším případě tuto svévoli mlčky strpěl.
Skutečnost, že jej navzdory spoluvině na kauze „Čunek“ ODS znova postavila do čela ministerstva, vypovídá o její necitlivosti k právnímu prostředí státu i k veřejnému mínění. Bylo by samozřejmě pro ODS „plýtváním lidským materiálem“, kdyby nevyužila jeho manažerských schopností, energie a nezkorumpovanosti, ale měla jej použít jinak.
Renatě Vesecké pomohla mimoděk v obraně postavení proti kritikům manipulace s kauzou Jiřího Čunka Marie Benešová a v jejích stopách běžící hlídací podvraťáci demokracie, a to tím, že do sestavy „justiční mafie“ zahrnuli místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru a zpodobnili jej veřejnosti jako „dábla našeptávače justiční mafie“. K prohloubení tohoto jeho obrazu přispěl i Jiří Pospíšil tím, že doručenou stížnost kvůli údajnému Kučerovu ovlivňování státních zástupců ve prospěch Jiřího Čunka postoupil k vyřízení vzdoropředsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové. Pro ni to byla vítaná příležitost vyřídit si s ním účty za podporu prezidenta republiky při jeho pokusu o její odvolání z funkce.
Ve stínu Pavla Kučery, nejvíce ze všech tzv. „mafiánů“ napadaného novináři v průběhu řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové, a znova přitahujícího pozornost v souvislosti s kárným řízením, které proti němu vyvolala jeho nadřízená, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, se velmi pohodlně skrývá odpovědnost Renaty Vesecké. Média se o ni neotírají tolik jako o Pavla Kučeru, a zejména se jí dosud nedostalo nemilé pozornosti ze strany státního orgánu, jak se to naopak přihodilo jemu.
Nejvyšší cenu tak ze všech domnělých ochránců Jiřího Čunka zatím zaplatil Pavel Kučera. Prošel celou svou kariérou bez kázeňských prohřešků a jako nejvýše postavený trestní soudce a slušný člověk se těšil vážnosti komunity soudců. Až těsně před odchodem do důchodu se dostal před kárný senát. Stal se sice patrně evropskou raritou, protože kárné stíhání místopředsedy nejvyššího soudu z popudu předsedy soudu je zcela ojedinělá záležitost, ale to ho nemůže odškodnit za utrpěnou újmu. Přišel o dobrou pověst, kterou se mu nepodaří obnovit, i kdyby ho kárný soud zprostil obvinění.
V úterý 10. srpna 2010 proběhlo druhé veřejné zasedání kárného senátu v jeho věci. Provedené dokazování poskytuje v podstatě stejný obraz jako řízení na ochranu osobnosti sedmi právníků u Krajského soudu v Praze proti Marii Benešové. Bereme-li v úvahu jen to, co lze z výpovědí svědků spolehlivě určit, pak je zřejmé, že celá štvanice na Pavla Kučeru a jeho přátele, včetně zmíněného kárného řízení, se týká tří společenských setkání čtveřice lidí, kteří se velmi dobře znají a rádi spolu posedí. Hovory, které mezi sebou vedli, byly určeny jen jim samým. Jejich zveřejnění a zlovolný výklad smyslu jejich setkávání je narušením jejich soukromí. Příště možná někdo založí kárnou žalobu na hovorech v posteli. Kdyby mezi účastníky nebyl(a) „práskač(ka)“, jehož (jejímž) prostřednictvím se o schůzkách dověděli novináři, k žádnému veřejnému pohoršení by nedošlo. Z obsahu rozhovorů je spolehlivě prokázaný pouze nevhodný výrok na adresu Jiřího Čunka, který pronesla hlavní svědkyně obžaloby, ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová. Není mi jasné, proč podle obžaloby bylo neetické, že se tzv. „mafiáni“ bavili v obecné rovině o případu Jiřího Čunka, o němž denně psaly noviny, vysílal rozhlas a televize, mluvilo se o něm všude, kde se setkávají lidé. Dosud mi nikdo nevysvětlil, proč by jej měli vypustit ze svých debat zrovna čtyři právníci, zabývající se výkonem trestního práva, když se o něm bavili všichni občané. V době, kdy k inkriminovaným rozhovorům došlo, korunní svědkyně Zlatuše Andělová v nich nic závadného nespatřovala, stejně jako její podřízení, jimž se údajně svěřila s poznatky z jednoho setkání. Neznepokojoval se ani nadřízený vrchní státní zástupce. Kdyby tomu bylo jinak, zasvěcení státní zástupci i sama svědkyně by byli povinni o závadném setkání sepsat zápis a postoupit jej nadřízenému k dalším opatřením. Neudělal to ani jeden z nich.
Podezření, že přátelé Pavel Kučera, Renata Vesecká a Pavel Němec kuli v přítomnosti Zlatuše Andělové pikle ve prospěch Jiřího Čunka, vzniklo až po předání jeho věci do Jihlavy. A zejména dosud nikdo nevysvětlil, jak se uskutečnil přenos myšlenek z hlav „mafiánů“ k Stanislavu Potoczkovi.
Obsah tří údajně utajovaných schůzek je po dokazování při veřejných jednáních ve dvou obsahově blízkých soudních procesech mlhavý. Obraz skutečně pochybného děje, tj. vydání výše zmíněného usnesení státního zástupce NSZ z 4. června 2007, je naproti tomu podstatně jasnější: advokát Eduard Bruna požádal Nejvyšší státní zastupitelství ČR o odnětí věci jeho klienta Jiřího Čunka Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a o její přikázání do obvodu působnosti Městského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší státní zastupitelství vyhovělo jen částečně, a to tak, že odebranou věc přikázalo Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě, atd. Ale nikdo se neptá státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, proč vůbec vyhověl požadavku obhájce, popřípadě příkazu nadřízené. Není divu: démonizace Pavla Kučery a popř. jeho přátel je skvělou kouřovou clonou, za kterou se skrývá odpovědnost zúčastněných státních zástupců, kteří nepotřebovali slyšet nevyslovená moudra Pavla Kučery, aby mohli uskutečnit zásah do kauzy Jiřího Čunka vlastními silami a prostředky. Ve skutečnosti po více než třech letech od činu ještě neznáme pravdu o tom, jak se celá věc sběhla. Objektivně by to mohla prozkoumat pouze policie, kdyby našla odvahu ptát se vysoce postavených účastníků událostí. Ale vyšetřování, které se pokusil vyvolat spolek Šalamoun, státní zastupitelství spolehlivě udusilo.
Zvážíme-li, že záchrana Jiřího Čunka se zdařila jen částečně, a naproti tomu v souvislosti s provedením „záchranné akce“ postihly nepříjemnosti i lidi, kteří s kauzou neměli prakticky nic společného, je na místě otázka, zda hubený výsledek stál za vynaloženou námahu.
Vyšlo 12.8.2010 na Politikonu jako 330. sloupek
martin.stin@seznam.cz
Úplný text je k disposici na www.politikon.cz a www.spoleksalamoun.com
Archiv sloupků je na URL = www.politikon.info/index.php?option=com_content&task=blogcategory&id=9&Itemid=11