Bratři Mašínové: Dočkají se alespoň uznání?
Vyznamenat Mašíny, nebo ne? V poslední době diskuze na toto téma poměrně ustala, mým záměrem by tedy (mimo jiné) bylo tuto diskuzi trochu oživit. Máme v zásadě jen dva pohledy na kauzu bratrů Ctirada a Josefa Mašínů, jedni je považují za národní hrdiny a jejich činy vychvalují, zatímco pro druhé – většinou levicově orientované – představují vrahy nejtěžšího kalibru. Již několikráte byla snaha Mašíny vyznamenat, leč bohužel bezúspěšně. Vždy bohužel vyhrály hlasy, které by je nejraději viděly na šibenici.
O čem svědčí diskuze společnosti, kdy v nahodilých průzkumech pouhých dvacet procent obyvatel označuje bratry Mašíny za hrdiny? Mimo jiné o národní malosti, o tom, že si nedokážeme vážit těch, kteří, na rozdíl od většiny z nás, jen nepřihlíželi, co se s touto zemí děje. Těch, kteří šli příkladem a proti hrubé síle totality použili taktéž hrubou sílu, ne však jako prostředek teroru, nýbrž ve jménu svobody a demokracie, což je jim dnes vytýkáno. Těch dvacet procent jsou zřejmě někteří voliči pravicových stran, bývalí političtí vězni, nebo ti, kdo dokáží otevřeně myslet a – hlavně – číst.
O útěku bratrů Mašínů s Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou (poslední dva byli posléze zadrženi a popraveni) bylo naspáno již mnoho a v televizi o nich běžely dokumentární filmy. Je nezpochybnitelná jejich účast v protikomunistickém a protinacistickém odboji. Jsou to hrdinové. Nebo přinejmenším osoby, které zasluhují alespoň uznání. Přesto se dnes najdou tací, kteří to mají v hlavě popletené a tvrdí pravý opak. Je ovšem také faktem, že mínění těchto lidí utvářela po dlouhá léta komunistická propaganda a špatná literatura, včetně jednoho (ale pro tuto problematiku klíčového) dílu Majora Zemana, kde roli bratrů Mašínů ztvárnili miláčci národa Jan Tříska a Josef Vinklář.
Dodnes jsme masírováni průzkumy a články na téma, zda byli Mašínové hrdiny, či vrahy. Ale správně by to mělo být napsáno takto: Mašínové byli hrdinové. Vrahy nebyli oni, ale StB a komunistický establishment, který na Josefa, mladšího z bratrů chystali atentát. Komunistický režim představoval zlo, lidem byl násilně zabírán majetek ve jménu zvrácené ideologie třídního boje. Lidé byli za své názory, postoje, ba jen za příslušnost k inteligenci posíláni na smrt do uranových dolů, nebo bestiálně vražděni v koncentračních táborech typu Jáchymov, či Leopoldov. Zločinný bolševický režim také neváhal vyvraždit své národní hrdiny, letce z Anglie.
Odbojová skupina bratří Mašínů nehodlala těmto věcem přihlížet. Tito lidé riskovali životy své a svých rodin pro – z velké části beznadějný – boj vůči obrovské mašinérii rudé tyranie. Je známo, že při útěku na Západ (chtěli se dostat do USA, kde by prošli speciálním výcvikem) zastřelili několik lidí, mimo příslušníků armády a bezpečnosti i tzv. „nevinné“ osoby, jako třeba pokladníka.
Pojďme se ale podívat zblízka, jak to s tím pokladníkem doopravdy bylo. Ten člověk prý byl zastřelen neozbrojený, to je pravda, ale až poté, co byl Mašínem přemožen a zbraň mu byla sebrána. To on vytáhl zbraň první a byl připraven Mašína zabít. Mějme také na paměti, že tento člověk nebyl „nevinný“. Měl zbraň, a to znamenalo, že mu vládnoucí moc důvěřovala. Důvěru nejvyšších neměl jen tak někdo, pouze naprosto spolehlivý člen strany. Tento člověk složil přísahu a byl za své „svaté“ ideály připraven také padnout. A v tom boji padnul, nevidím tu tedy žádný problém. Když je tedy známa zločinnost tehdejšího režimu a utrpení tolika lidí, proč najednou takový jemnocit pro představitele totalitní moci?
Každý, kdo byl řadovým členem, příslušníkem SNB, či jen ozbrojeným pokladníkem, byl chtě nechtě součástí hrůzovlády. Můžeme jen zvažovat, čí vina byla větší. Třeba Gottwald je nepochybně masovým vrahem, pokladník který vytáhl zbraň na Mašína, byl „jen“ připraven zabít člověka. Bohužel oba po svém, Gottwald, či tragická osoba pokladníka, sloužili zlu.
Partyzánské činy za druhé světové války proti nacistům jsou považovány za hrdinství a nikoliv za vraždy, byť byli partyzáni často velmi zákeřní. Byli snad všichni Němci, zabití odbojáři nějací vrazi z táborů smrti? Určitě nikoliv, ale přesto v danou chvíli v boji představovali nepřítele. Proč tedy za hrdinství není považován čin bratrů Mašínů?
Typický argument levičáků zní: Mašínové, na rozdíl od partyzánů, zabíjeli v době míru. Opravdu? Neprobíhala sice válka klasická, ale zato občanská. Jak jinak si vysvětlit komunistické vyhlášení třídního boje? Ale i kdyby, mírový stav snad dává právo někomu páchat zlo a těm, kdož jsou proti, neumožňuje účinně se bránit? Pokud si tohle někdo myslí, dobře. Pak ale tedy považujme veškeré činy odboje vůči nacistům v období mezi březnem a zářím 1939 za vraždy a zločin, neboť v té době ještě také válka nebyla. Sami vidíte, že je to logika velmi pokřivená.
Respektuji a jsem ochoten diskutovat se seriozními lidmi na téma, zda bylo nutné zabít tolik lidí, či zda mají Mašínové dostat vyznamenání a podobně. Odmítám však levicové demagogy a jejich pseudoteorii o bandě vrahů. Každý, kdo tohle tvrdí, je buď velký hlupák, nebo schvaluje vše, co se zde (nejen) v padesátých letech dělo. Každý, kdo označuje bratry Mašíny za vrahy a zločince, je jen spolupachatelem či obětí komunistické propagandy. Jen na okraj, například Josef Mašín se velmi angažoval v boji proti nacistické okupaci, ve druhém odboji. Co v té době dělal například pan Grebeníček, velký to „mašínobijec“ a jemu podobní? Je to žalostný paradox. Patnáct let od pádu komunismu nebyl potrestán žádný z komunistických vrahů, ale nakonec snad ještě budeme soudit bratry Mašíny? Kde to žijeme?
V takové scénáře však nevěřím a jsem optimista, alespoň v tom, že se již „nenosí“ říkat, že Únor byl vítězný a v roce 1968 že jsme byli osvobozeni. Je ještě plno tabu z té doby, a jedno z nich, případ bratrů Mašínů, stále čeká na své odtabuizování. Společnost se s ním vyrovná až tehdy, kdy Ctirad a Josef Mašínové s Milanem Paumerem převezmou ve Vladislavském sále vyznamenání. Proto mne docela mrzí postoj pana prezidenta Klause, který je v loňském roce odmítl vyznamenat. Myslím, že by si to zasloužili, i když by si pro vyznamenání do Čech asi nepřijeli, jak řekl Josef Mašín. Dočkají se tedy v širším spektru české společnosti alespoň uznání?