Důchodová reforma a la Bezděkova komise
Vytvořit funkční důchodový systém, který bude ekonomicky únosný, sociálně spravedlivý a přitom politicky prosaditelný je úkol nadlidský, o tom není pochyb. Pomineme-li ultraliberální řešení celého problému tím, že řekneme, aby si na svůj důchod vydělával prostě každý sám (což by mohl, kdyby na něj nemusel vydělávat těm, co už v něm jsou), nezbývá nám fakticky, než přehazovat číslíčka z leva doprava, ořezávat výdaje a hledat nové příjmy.
Důchodový systém funguje, při troše zjednodušení, na principu mladí vydělávají a platí starým na důchody. Odtud pak poměrně jednoduchá úvaha, že pokud bude v budoucnu čím dál tím více lidí v důchodu a čím dál tím méně lidí ekonomicky aktivních, tím budou muset buď první méně dostávat nebo druzí více dávat. Aby se tyto nůžky pořád dále nerozevíraly, je nutné zároveň vyvíjet tlak k tomu, aby těch prvních bylo spíše méně a těch druhých spíše více. A co komise vymyslela?
Pochopitelně, důchodce nelze nijak likvidovat, naopak, při zkvalitňování lékařské péče jich bude stále víc a víc. Je tedy nutné dělat z lidí důchodce později a zpřísnit podmínky pro dosažení na jakékoli dávky z veřejných zdrojů, některé dávky, jako vdovské důchody zrušit úplně, a postupně je (tedy vlastně nás) úplně odnaučit na důchody pomýšlet. Potud nelze se závěry Bezděkovi komise než souhlasit. Problém ale vidím na té druhé straně.
Je už notorietou, že se v kontextu důchodové reformy vždy začne mluvit o podpoře rodiny. Zdánlivě je to logický závěr, neboť potřebujeme-li více ekonomicky aktivních "dárců" do systému, musíme podporovat, aby se rodili. K tomuto závěru dospěl i pan Bezděk s jeho komisí, a tudíž došlo i na deklaraci nutnosti rodiny podpořit jak přímo materiálně, tak úlevami na daních a podporou veřejných služeb souvisejících s rodičovstvím. Jak říkám, notoriety tak omleté, že jejich platnost nikdo ani neověřuje.
Pan Bezděk je ekonomicky jistě vemi erudovaný člověk. Při prezentaci doporučení své komise v Senátu ČR tento týden ale trochu působil (a asi se mu nelze divit), že už ho nebaví omílat dokola ty samé počty, tak primitivní, že jen Jiří Paroubek by se dokázal tvářit, že to takhle vůbec není. Zdálo se, že v něm jeho systém důchodové reformy (psal to jako disertační práci nebo to tak jen působí?) už vůbec nebudí chuť věnovat mu jakoukoli dodatečnou energii, což se u takovýchto "přenošených" projektů bohužel stává.
A přesto, anebo právě proto, pan Bezděk problém důchodového zabezpečení (bezděky) teoreticky vyřešil, když mu jeho podvědomí nabídlo argument zcela fundamentální, v krystalicky čisté podobě, tak brilantní, že i v monotónním hlase páně Bezděka se poprvé a naposledy za celou prezentaci objevil zájem, totiž když pan Bezděk prohlásil: „Mít děti je u nás totiž neskutečně drahé.“
Přímý zásah. Bohužel sám pan Bezděk, ubitý notorietami politického a akademického světa, si svého vlastního okamžiku prozření nevšiml a přese všecičko své ekonomické vzdělání mu stereotyp (nebo vědomí politické danosti) zavelel uchýlit se k obvyklému postupu, totiž vyhrnout si kalhoty, přebrodit na druhý břeh a bez ohledu na to, že v tomhle mači kope za státní pokladnu, stoupnout se najednou po bok těch "obyčejných rodičů" a dívat se na to jejich očima. Jelikož jeho komise měla být nezávislou komisí odborníků, není pro takové jednání omluvy a nejsou jí ani jeho čtyři děti.
Pokud byste totiž tuhle "výměnu mečů" neprovedli a dívali se na to stále z téhož úhlu, tudíž úhlu efektivního systému veřejných financí, museli byste pokývat hlavou a dodat - ano, mít děti je u nás neskutečně drahé - PRO SPOLEČNOST! Pro nás pro všechny, nebo alespoň pro nás, přispivatele do státního rozpočtu, je každé české dítě pořádná raketa. Pravděpodobně neexistuje způsob, jak přesně spočítat kolik takové dítě stojí, ale podívejme se alespoň typově, jaké všechny náklady jsou s každým dítětem pro rozpočet spojené.
Zcela laicky. Když žena otěhotní, jde k doktorovi. Pak k němu jde do porodu ještě několikrát, přičemž z vlastní kapsy většinou zaplatí jen 30,- Kč, zbytek jde z veřejného pojištění. Nedej bože, aby bylo těhotenství rizikové, protože pak musíme hned připočítat kromě zdravotní péče to, že zůstane doma na nemocenské a přestane dostávat mzdu, z které odváděla daně a odvody. To se v každém případě stane po porodu, k tomu připočítejme náklady porodu z veřejného pojištění (ještěže ti doktoři alespoň nejsou zrovna přeplácení, to bychom se prohli, kdybychom jim měli platit skutečnou hodnotu jejich práce!). Pokud maminka předtím zdarma studovala 5 let na vysoké škole a pak zůstane 3 (ale spíš 6) let na mateřské, rovnou odepiště náklady na její vzdělání, už ho moc nevyužije.
Dále jsou tu tedy náklady na její mateřskou a dávky pobírané při rodičovské dovolené, nezapomeňme na vyplacené porodné, náklady na další pravidelné návštěvy u lékaře, všechna ta vážení a měření miminka, odpočet z daní druhého rodiče na dítě a nepracujícího manžela. A to nejsou dítěti ani 3 roky. Pak jde do školky, na kterou přispívají veřejné rozpočty též, o základní škole ani nemluvím, no a jistě půjde na střední, ne-li i na vysokou.
Suma sumárum, až začne dítko pracovat a vydělávat tak, aby z toho něco odvádělo do státního rozpočtu, bude mu trvat nejméně do padesáti, než vůbec splatí to, co do té doby stát stálo. A to je tu stále ta možnost, že odejde vydělávat do zahraničí, nebo bude na podpoře, anebo - a to je vůbec nejpravděpodobnější - si samo pořídí nějakého příšerně drahého potomka a jeho daně nebudou stačit ani na veřejné náklady na jeho vlastní rodinu.
Argumentujeme-li tím, že více dětí dnes znamená více plátců daní zítra, pak ovšem dodejme, že to znamená i více důchodců pozítří. Sice budou chodit do důchodu až v 80 letech, ale co na tom, budou-li se dožívat 110? To budeme muset na tu podporu rodin opět trochu přitlačit. Možná přijde znovu ke slovu 60-ti letá mateřská a za 400 let bude muset mít každá česká žena povinně 16 dětí, abychom ten systém penzí udrželi.
Ale vážně. Co jsem tím chtěla říct je, že myšlenka podpory rodin je v kontextu důchodové reformy lichá, působí přesně opačně, neboť vnáší dynamický element do staticky koncipovaného modelu. Nabourává základní myšlenku - nerozdělím víc než vyberu, má dáti rovná se dal - a započítává do aktiv nějaké fiktivní budoucí výnosy oproti okamžitým výdajům. To je jak sypat do děravé kapsy.
Ono je dost pravděpodobné, že tohle pan Bezděk, celá jeho komise a všichni, kdo se kdy byť jen na chvíli zamysleli nad veřejným financováním, moc dobře ví. Možná proto jsou návrhy na škrty na straně výdajové velmi konkrétní, zatímco způsob deklarované podpory rodin velmi mlhavý. Ono dost na tom, že se musí lidem říci, že na stáří si musí vydělat sami. Ještě jim tak říkat, že na děti si musí vydělat sami, pokud je chtějí mít! To by se pak třeba začali ptát, na co ten stát vlastně máme.
Tady ovšem stojíme na prahu obrovského tématu, na které tu není prostor. Takže už jen tu hlavní myšlenku. Je ještě jeden způsob, kterým se dají zvýšit příjmy relativně rychle, aniž bychom zvedali daňovou zátěž nebo museli 20 let financovat růst jednoho daňového poplatníka. Paradoxně je neoblíbený jak napravo tak nalevo, pan Bezděk o něm neztratil ani slovíčko a je bohužel pod přísným dohledem Bruselu. Ano, mluvím samozřejmě o otevření pracovního trhu imigrantům.
Já vím, já vím, velmi ožehavé a možná i krátkodobé řešení, ale ruku na srdce, máme nějaká skutečně dlouhodobá? A pokud se jedná jen o to, překlenout časový rozdíl nějakých možná 20 let, než se lidé budou schopní a ochotní zabezpečovat na stáří z velké části sami a systém bude muset financovat jen ty skutečně nejslabší a ne všechny, a jde nám hlavně o to teď dofinancovat současné důchodce, kteří neměli čas ani možnosti zajistit se sami, pak to rozhodně špatné řešení není.
Dospívání imigranta, který přišel do země dospělý, náš rozpočet nic nestálo a veškeré daně, které začne odvádět jdou tudíž rovnou "do plusu". Cizinci většinou nedosáhnou na žádné dávky kvůli tomu, že nejsou občané a nehrozí tudíž, že sem přijedou třeba z Číny proto, aby se tady pak povalovali doma na podpoře. Navíc levná pracovní síla je pro průmysl vždycky hnací motor, boom ve stavebnictví posledních 10 let před krizí a příliv ukrajinských dělníků jsou spojené nádoby.
Zaobírat se stereotypním argumentem, že cizinci berou Čechům práci, považuji skoro za zbytečné, ale alespoň stručně. Z příkladu ukrajinských dělníků je zřejmé, že z jejich práce mnoho lidí významně zbohatlo a byli to Češi, ne Ukrajinci. Jestli některým českým dělníkům vzali práci, ocitli se tito ve velmi pevné záchranné sociální síti, která jim nabídla rekvalifikaci a podporu v nezaměstnanosti, zdravotní péči zadarmo a spoustu dalších bonusů, což si mohla dovolit mimo jiné proto, že hospodářství také díky levné pracovní síle šlapalo na 106 %.
Masová finanční podpora rodin z veřejného rozpočtu ovšem nemá logiku zejména z globálního hlediska. Zatímco my utratíme miliardy na to, abychom donutily českou ženu porodit alespoň 2,2 dítěte, indická žena jich zcela zdarma porodí 5. Navíc mám dojem, že jsme se z hlediska civilizačního vývoje dostali do fáze, kdy pro českou ženu je plození dětí relativně zatěžující záležitostí, nehledě na to, že jak pro ženy tak pro muže je přirozená reprodukce biologicky čím dál problematičtější. V takto geneticky unifikované společnosti to ostatně není nic divného.
Projekt Evropské unie ukazuje, že překonávání konceptu národního státu (ano, teď jsme udělali trochu dlouhý krok) je nastartovaným procesem, ačkoli velice pomalým. Jelikož je Evropa prostorem etnicky a hospodářsky velmi homogenním, platí vše, co bylo řečeno o České republice do značné míry i na Evropskou unii. Hloupé je, že zatímco důchody vyplácejí jednotlivé členské státy, karty imigrační politiky drží v ruce Brusel. A uvážíme-li, jak se unijním "lídrům" Německu a Francii podařilo nadělat ze svých imigrantů kriminální živly, nelze čekat, že by se jim chtělo uvolňovat evropské hranice. Tak držme palce alespoň panu Bezděkovi :-).
Zuzana Fantová
Publikováno na serveru fantova.blog.idnes.cz