Analýza: Homosexualita zřejmě není vrozená, gayové a lesby se nerodí
Úvodem bych rád zdůraznil, že tento článek nepíši s cílem nějakého útoku vůči homosexuální menšině. Chci jen upozornit na fakt, že diskuse okolo její úlohy ve společnosti je v současnosti vedena s naprosto falešnými a zavádějícími argumenty.
Člověk v tísni - falešná propaganda a demagogie
V materiálech organizace pro lidská práva Člověk v tísni jsem se dočetl, že jedním z jejich cílů je, aby si studenti „uvědomovali genetickou determinovanost homosexuality“. Mimochodem, tento materiál je opravdu úžasnou snůškou falešné propagandy a demagogie, doporučuji k pročtení na www.varianty.cz.
Právě názor, že homosexualita je čistě vrozená, je úhelným kamenem veškeré homosexualistické (tento výraz jsem si dovolil stvořit podle vzoru ekologista, totiž někdo, kdo homosexualitu využívá pro své aktivistické a politické cíle) propagandy. Homosexualita se díky němu prezentuje jako rovnocenná varianta sexuálního chování - prostě příroda někoho vybavila schopností lásky k opačnému pohlaví, a někoho ke stejnému, popřípadě někoho obojím. Jen těch heterosexuálů je, jaksi náhodou, trochu víc. Odvozují se z toho také další nároky. Pokud je sexuální chování čistě vrozené, neexistuje žádné ohrožení vývoje jimi vychovávaných dětí, a tudíž není důvod proč gayům a lesbičkám nepovolit adopce.
Argument vrozenosti homosexuality se díky tomu stal téměř posvátným. Navíc se prezentuje jako vědecky podložený fakt, a kdokoliv se proti tomu odváží protestovat, je okamžitě napadán jako náboženský fanatik, zabedněný zaostalec, nebo přímo jako xenofob a rasista.
Ovšem samotní vědci jsou jiného názoru. Popravdě řečeno v tom vůbec nemají jasno. Byly publikovány tisíce studií, ale k poznání pravdy jsme se přiblížili jen o krůček. Většina odborníků se dnes zhruba shodne na tom, že sexuální chování je založeno jak na vrozených, tak získaných prvcích. Jako ostatně veškeré lidské chování.
Na to, aby se dala potvrdit vrozenost homosexuality, musela by se například jednovaječná dvojčata ve svých sexuálních projevech vždy shodovat, což se při výzkumech nepotvrdilo (shoda byla nalezena jen v 52 %). Navíc, shoda nemusí být důkazem primární vrozenosti homosexuality. Vrozená může být například inklinace k depresivitě, a homosexualita až důsledkem „trudného života“.
Byly identifikovány rozdíly v utváření mozku homosexuálních mužů. To by byl velice silný argument pro zastánce vrozenosti. Nicméně, někteří vědci se okamžitě vytasili s protiargumentem. Zkoumané mozky totiž patřily mužům, co zemřeli na AIDS. A ten způsobuje v mozku degenerativní změny.
Nepodařilo se s jistotou nalézt „gen pro homosexualitu“. Čas od času bývá některý gen na chromozomu X identifikován jako pravděpodobný nositel homosexuality, ale následné výzkumy to definitivně nepotvrdí. Navíc, existence genu pro homosexualitu neznamená jistou homosexualitu, stejně tak jako existence genů pro hudební talent neznamená jistotu, že z dítěte vyroste Mozart.
Svodoba se Snopkovou budou vyprávět
Problémem je vůbec vysvětlit, kde by se ona přirozená homosexualita vzala. Homosexuálové totiž obyčejně nemívají děti. Tudíž, není po kom zdědit „homosexuální“ geny. Tento problém ovšem zmizí, pokud přijmeme názor, že sklony k homosexualitě nejsou definitivně určeny od narození, a mohou se projevit až v důsledku dalších okolností.
Vrozená ovšem nemusí znamenat zděděná. Podle názorů některých vědců, může sklony k homosexualitě způsobit nedostatek určitých hormonů v prenatálním vývoji, v důsledku silného vystresování matky. Pak by ovšem šlo o poruchu, nikoli o rovnocennou variantu.
Mnoho jedinců není výhradně jednostranně sexuálně orientováno. Často někdo v životě vyzkouší „obě strany barikády“, což je mnohem častější, než „čistá homosexualita“. Mnohokrát je to v důsledku zážitků z dětství, nebo těžkého duševního otřesu (slavným příkladem byla Romy Schneider). Může to být i záležitost módy, jako kdysi v antice.
Druhotná homosexualita se pravidelně objevuje v případě dlouhodobé sexuální deprivace. Například ve vězení. Za dva roky nám Svoboda a Snopková budou moci vyprávět.
V důsledku toho všeho se jeví spíše pravděpodobné, že homosexuální chování má více příčin. Od genetických, přes embryogenezi až k důsledkům výchovy a vlivu prostředí. Sklony k lásce ke stejnému pohlaví má dost možná každý z nás a je výsledkem mnoha faktorů, jestli se u něj projeví, či nikoliv.
Ona základní otázka, totiž, zda je homosexualita přirozenou variantou života člověka, či zda jde o poruchu, je položena naprosto špatně. V jistém smyslu jsme omylem přírody všichni. Evoluce tak funguje, někteří jedinci se nepovedou, v 999 999 případech z miliónu zahyne, a v jednom dá základ novému druhu. Naše vlastní rodová linie vznikla zrovna tak. Pokud chceme pochopit význam některého lidského chování, je třeba ptát se k jakým důsledkům vede, normalitu jen tak definovat nelze.
Vrozenost sama o sobě nic neznamená. Například sklony k sebevraždě jsou také vrozené. Byl i identifikován gen, který je z velké části způsobuje.Dokonce je dost dobře možné, že jej příroda vytvořila pro nějaký účel (například aby staří a už evolučně nepoužitelní jedinci uvolnili místo mladším). To, že jsou součástí lidské přirozenosti, ovšem neznamená, že je akceptujeme jako normální a necháme lidi volně skákat z Nuseláku.
Tři funkce lidské sexuality
Lidská sexualita má v podstatě tři základní funkce, jednak reprodukci, jednak odreagování, jednak je základem partnerských vztahů. Homosexualita jeden z nich docela jistě nesplňuje, a to ten nejdůležitější. Homosexuálové prostě nemohou vytvořit rodinu, a proto je docela logické, že společnost je nevybavuje privilegii, která náleží rodině s dětmi. I na psychologické a sociální rovině nemůže gay pocítit emoce, které provázejí klasický heterosexuální vztah a vytvoření rodiny. Roli hrdého otce a ochránce domovního krbu a podobně.
Tady je zřejmě ten kámen úrazu. Dnes je dost časté vnímat svazek dvou lidí jen čistě jako jejich vlastní záležitost. Já s tím souhlasím - ano, je to jejich věc. Ale pak ať nic nechtějí po mně. Nemůžou čekat, že já si budu vážit člena páru gayů stejně, jako si vážím vzorného otce rodiny. Protože od toho otce můžu předpokládat, že vychová někoho, kdo bude platnou součástí společnosti. Stejně tak nemůžou čekat, že budu pro pár gayů uznávat stejná daňová privilegia, jako má někdo, kdo investuje do výchovy pěti dětí.
Neznamená to samozřejmě, že budu homosexuálem pohrdat. Ale respekt k ostatním lidem může mít spoustu podob a tu podobu, kterou dopřeju dědečkovi, co se stará o vnuky, gayovi nedám. Proto nemohu připustit rovnocennost klasického manželství s tím homosexuálním.
Teoreticky by gayové mohli adoptovat děti, a tak výhodu heterosexuálů nahradit. Jenže k tomu právě přistupuje ten fakt, že vývoj sexuality bude hodně závislý na zážitcích z dětství. Navíc, i odpor k sexuálním aktivitám gayů bude z větší části determinován geneticky. Svědčí o tom pudová reakce na vizuální prezentaci jejich sexuální aktivity. Skoro každému, bez ohledu na výchovu se zvedne žaludek. Těžko říct, co by tento zážitek ve spojení s „rodiči“ natropil v dětské duši.
Jiná věc je ovšem registrované partnerství. Když je někdo s někým natolik svázán, že např. chce aby byl informován o jeho zdravotním stavu, proč by ne. To se ovšem může týkat i normálních heterosexuálních přátel. Proč by sexuální páry měli mít nějakou výhodu. Koneckonců, podobný zvyk, jako tzv. „přísežné nebo hostinné přátelství“ fungoval i u našich předků.
Proč by si člověk, u sebe doma, nemohl dělat se sebou nebo s někým jiným, co chce? Ale jedna věc je soukromí a druhá věc je role ve společnosti.
Seznam použité literatury:
BRZEK, A. – MAŠLOVÁ, J. – PONDĚLÍČKOVÁ. Třetí pohlaví. Praha, 1992.
CAPPONI, V. – HEJNOVÁ, R. – NOVÁK, T. Sexuologický slovník. Praha, 1994.
JANOŠOVÁ. Homosexualita v názorech současné společnosti. Praha 2000.
JELÍNEK, J. Biologie člověka a úvod do obecné genetiky. Praha, 1994.
NESSE, R. – WILLIAMS, C. O příčinách a vzniku nemocí. 1996.
PROCHÁZKA, I. – KŘEMENOVÁ, S. Prevence pohlavně přenosných chorob. Praha, 1998.
RIDLEY, M. Genom. Praha, 1998.
WEISS, P. – ZVĚŘINA, J. Sexuální chování obyvatel ČR. Praha, 1999.
STEHLÍKOVÁ. Homosexualita, společnost a AIDS v ČR.
WRIGHT, R. Morální zvíře. Praha, 1995.
ZRZAVÝ, J. – STORCH, D. – MIHULKA, S. Jak se dělá evoluce. Praha, 1983.
Zajímá-li Vás, dopručuji na internetu:
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/7F04F59F43E3BE12C1256F33004C27E0?OpenDocument
http://www.newscientist.com/article.ns?id=dn6519
http://www.newscientist.com/news/news.jsp?id=ns99996519
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/9D2A5A04E86D4DA9C1256E970048FBA0?OpenDocument
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/6B799732B49C50B5C1256E970048C264?OpenDocument
http://64.233.183.104/search?q=cache:4fns-tuwQlUJ:homosexualita.004.cz/h-download/abeceda_homosexuality.doc+shoda+dvoj%C4%8Dat+homosexualita+OR+homosexu%C3%A1lov%C3%A9&hl=cs