Moje bezprostřední telegrafické hodnocení voleb je tady: "Volby: Z nejhoršího do méně špatného".

Zažil jsem už reakce. „Nechte toho Paroubka už být“ nebo „Odstoupil jako státník“. Proboha, ti lidé už zapomněli? Tak jim to musím připomenout.

Zaprvé so myslím, že Paroubek nikam neodešel, jen vyhodnotil současnou situaci a nechtěl si přibouchnout dveře k návratu. Jen co to konstelace dovolí, bude kalit vodu. Už dnes jistě plánuje, kterým oknem vleze zpět. NIC (jiného) neumí, tak se nevzdá politického živobytí. Dejme si na něj ještě pozor.

Při pohledu na jeho útrpnou tvář těsně po politickém výprasku nesmíme podlehnout žádnému pocitu milosrdenství. Je to jen výraz zhrzené pýchy a nenaplněných ambicí. Tak hezky si to naplánoval a nějací reakcionáři mu to pokazili. Vždyť to měla být spanilá jízda od premiéra až k prezidentskému stolci.

Copak ten člověk může být normální? Politik by měl být střízlivý. A on dopředu hovořil o epochálním vítězství, o nejzářivější hvězdě, o poslání od vyšší bytosti, o spojení s Marťany. Také se pasoval na nejlepšího debatéra a několikrát se kasal, že soupeře semele jako kafemlejnek. Přitom v poslední debatě s Nečasem dopadl jak hubkař. Vzpomeňme i na jeho usvědčující výkřik: „Kdo z vás to má?“ A nezapomeňme ani na to, jak se na srazu socialistů v Praze vydával za budoucího premiéra.

Pýcha předchází pád. A tady hlavní „hrdina“ se svou průměrnou výbavou opravdu přestřelil. Nejenže kázal vodu a pil víno, on ani v drahých oblecích a s novou ženou nepřestal být křupanem. Vždyť on patří mezi kolotočáře a veksláky. A svým chrapounstvím infikoval celou politiku. Sklidil jen, co zasel.

Jeho minulost v toalitě jej také dohání. Nebudu tady opakovat známé doklady jeho nechutné kolaborace s předchozím režimem. Je zbytečné vzpomínat na jeho temnou kariéru na pražském magistrátu. Bylo by redundantní znovu připomínat První městskou banku, ztrátové devizové operace a pozdější měnové komentáře, jimiž se zesměšnil i před studenty středních ekonomických škol.

On se svou nabubřelostí, slovníkem, výrazem a nepodloženou sebestředností se stal pro mladou generaci prototypem všeho, co odmítá a co ji iritovalo. Mladí intuitivně poznali, že i kdyby si nazul hokejové brusle, patřil by do minulého století. Mladí nechtějí být občany, které někdo ovládá tím, že jim do krmítka dávkuje příděly z daní nás všech. Dobře vědí, že co se v marketingoých akcích dává „zadarmo“, je nejdražší.

Pro mě je nejhorší, že je dědicem postkomunistického internacionalismu. On potřeboval nějakého protektora, o něhož by se opíral. Doma by tak měl pod tímto patronátem volné pole k prosazování svých ambicí bez ohledu na prospěch státu. Tak jako kdysi poklonkoval marxismu-leninismu, dnes se klidně dokázal zaštiťovat „politickou korektností“, multikulturalitou, klimatickým alarmismem a evropanstvím.

Ke svému prospěchu používal hlavně lži, sliby a politické úplatky. Aby věděl, co voliči chtějí slyšet, nechal si zpracovávat výzkumy veřejného mínění. Stal se největším populistou posledních dvaceti let u nás. Dával vzájemně nekonzistentní sliby, které se buď vylučovaly nebo za dílčí úplatek vedly globálně k větším škodám. Spolu se Špidlou a B. Sobotkou se stal synonymem pro rozmařilé hospodaření státu.

Natahal sem americké móresy do volební kampaně. Povýšil formu nad obsah. Jeho inzerce působila na nejnižší lidské pudy. Utrácel stamilióny. Dokonce i za placené klaky. Obtěžoval dokonce lidi telefonicky i doma. Mi se i bez toho obracel žaludek, když jsem viděl tu oranžovou záplavu, vyretušované fotografie ve stylu Maa nebo Kima a útok na první signální soustavu. Prodával politiku jako prací prášky.

Poděkujme těm 78% voličů, že tomu největšímu šarlatánovi nenaletěli. Dobře rozpoznali, že lákavé balení a dokonce ani vysoká cena (volebních nákladů) nezaručuje kvalitu. Americké recepty na Čechy díkybohu nezabraly. Pro léky je třeba zajít do lékárny, rozumný člověk je na pouti nenakupuje. Zvláště když nejhlasitějšími vyvolávači byli Tvrdík a Dimun.

Takže mějme uměřenou radost. Ten člověk se diskvalifikoval sám. A přejme si, aby tomu tak bylo natrvalo.