Historie se opakuje: Vybojujeme si BRUSELSKÁ kompaktáta?
Urážky hlavy českého státu z úst představitelů Evropského parlamentu a stále více nevybíravé tažení za schválení evropské ústavní smlouvy mně evokují situaci okolo husitství a vztahu českého království ke zbytku Evropy. I tehdy existoval v chápání tehdejších evropských elit prakticky jediný univerzalistický model myšlení a jednání, jediná "zjevená pravda", která nedovolovala vybočení z řady. Naopak každý nesouhlasný projev byl považován za absolutně nepřípustné kacířství, které je třeba vykořenit ze základů i s nositeli nesouhlasných projevů. Rozdíl je pouze v časovém posunu, který dělí obě civilizace, a tedy v míře zvolených a využívaných prostředků k zastrašování a umlčování názorových oponentů.
I tehdy ovšem existovalo v Čechách široké hnutí, které si dovolilo převládající univerzalistický a rádoby nezpochybnitelný model zpochybnit. Český odpor přitom nebyl namířen imperiálně, neměl za cíl vnutit svou pravdu okolí, husité usilovali jenom o "hlásání božího slova podle svého svědomí".
Právě to ale tehdejší Evropa nebyla schopna připustit. Musela by tím totiž zásadně přehodnotit své univerzalistické názory a poskytnout svobodu svědomí všem, tedy i občanům těch zemí, jejichž elity se z různých důvodů na reformátorském myšlenkovém úsilí nepodíleli. Jakoukoli výjimkou poskytnutou českému národu by se totiž celá totalitní ideologická konstrukce pozdně středověké Evropy zhroutila jako domeček z karet.
Neméně citlivě ovšem byly tehdy v českém prostředí chápány i různé existující výjimky, jak bychom to mohli nazvat současnou terminologií, kterými vůdčí představitelé světského i církevního systému dehonestovali své vlastní a původní dogmatické a axiomatické postuláty. Odpor proti odpustkům či reálně existujícímu bohatství církve a jejích představitelů v kontrastu s hlásanou chudobou a pokorou lze chápat v dnešních podmínkách stejně tak jako odpor proti zrušení dlouho připravované liberalizace služeb či rozvolnění Paktu stability a růstu.
Bylo by laciné a nad rámec této analogie ztotožňovat Václava Klause s Janem Husem či Žižkou nebo s Prokopem Holým. Nicméně iracionální a fanatický odpor, který budili představitelé českých husitů u svých protivníků, ještě více zatvrzoval česká srdce, a tak výzva k demisi oblíbeného českého prezidenta může nakonec působit stejně tak jak působilo na aktivizaci a radikalizaci české společnosti upálení rektora české univerzity.
Boj, který z toho vzešel, a paralely mezi křížovými výpravami a taženími "rychlé roty eurofanatiků" jsou zde opět na místě, přivedl nakonec kvetoucí zemi ve spáleniště. Přesto bychom měli mít na paměti konečný rezultát husitské éry, kdy po všech těch potocích krve dala, ač nerada a přinucena, Evropa Čechům zapravdu a svolila k k zakomponování jimi vybojovaných a vyjednaných podmínek do svého univerzalistického systému.
Basilejská kompaktáta, která se stala modem vivendi mezi obyvatelstvem království a Římem (Bruselem), zavedla v zemi uprostřed Evropy náboženskou toleranci, k níž se zbytek kontinentu dopracovával zničujícími náboženskými válkami dalších dvě stě let. Skutečně tak musí být evropská ústavní smlouva svěrací kazajkou, z níž není úniku, a nebo se může stát podkladem k tomu, aby si z ní jednotlivé státy a národy vybíraly demokraticky pouze to, co považují ze své strany za správné, aniž by tím tlačily ke stejným postojům národy jiné?