Stařecká pošetilost starokomunisty
K oblíbeným zábavám bulváru patří hon na tajné spolupracovníky StB mezi občany, kteří aspoň trochu vyčnívají nad průměr. „Honce“ při tom nechávají v klidu bývalí důstojníci StB, působící v řadách Policie České republiky, z nichž někteří jsou dokonce držiteli prověrky NBÚ. Nevšímají si ani těch, kteří zcela nerušeně ovlivňují chod státu a život společnosti z různých významných působišť, např. z advokacie, různých orgánů státního dozoru, bank a velkých firem.
Jinou oblíbenou hrou, v které se k bulváru připojují mnozí politici, je strašení Sodomou a Gomorrhou, která by nastala, kdyby se KSČM stala součástí některé budoucí vládní koalice. Nevadí, že se jedná o jedinou parlamentní politickou stranu, na kterou nepadl žádný významný stín korupčního chování, a která má nadprůměrně vyrovnanou, kvalitní parlamentní reprezentaci. Její odpůrci mají štěstí, že strana nerozumně lpí na proskribovaném názvu a nechce se zříci ideologie, která je svou podstatou nebezpečná pro demokracii. Kdyby se reformovala, stala by se rázem nebezpečnou konkurencí pro ostatní.
Stejní novináři a politici, kteří napadají společenství komunistů, již se ke svému přesvědčení veřejně hlásí, i když to právě „není v módě“ a může to přinášet i různé ústrky, se nechávají slepě unášet „moudrostí“ starých komunistů, zvláště těch, kteří se s „matkou stranou“ rozešli, když v r.1968 chytili do plachet špatný vítr. A tak nás najednou učí demokracii lidé, kteří jsou spoluodpovědní za její zničení v padesátých letech minulého století.
O některých z nich je známo, že po rozchodu s „matkou stranou“ žili ve víře, že oni jsou ti správní komunisté, zatímco ve straně zůstali odpadlíci od ideálu. Jsou mezi nimi lidé, kteří z upřímné víry podporovali diktátorský režim v jeho nejhorší vývojové etapě, tedy v padesátých letech minulého století. Vystupují-li dnes jako upřímní demokraté a chtějí-li učit národ správnému myšlení a dobrým mravům v politice, je na místě se ptát, zda to myslí vážně nebo jako žert, či zda se nejedná přímo o projev stařecké pošetilosti. K zveřejňování jejich „geniálních nápadů“ by se proto mělo přistupovat s krajní opatrností.
Jedním z nich je recesistický nápad Františka Janoucha na vyvolání zmatku ve vytváření nové politické reprezentace mechanickým kroužkování posledních čtyř míst na kandidátkách politických stran. Podle mého soukromého názoru jde o nápad, který bych použil jako vhodný příklad, pokud bych měl vysvětlit, co to je stařecká pošetilost. Především odsouvá do pozadí pozornost od posouzení důvěryhodnosti té či oné politické strany k druhořadé otázce složení její politické reprezentace. Sílu nebo slabost strany přece neurčuje kvalita několika jedinců, ale její kolektivní rozum, zkušenost a historie. Dále znehodnocuje důležitý nástroj, který umožňuje voličům podpořit kandidáty, o jejichž kvalitách jsou přesvědčeni na základě vlastního poznání a úsudku. Znevažuje se i význam demokratického mechanismu vnitrostranických primárek. Mechanické kroužkování čtyř kandidátů bez znalosti jejich reálných kvalit, jen proto, aby se vedení stran „zamotaly hlavy“, je recese, nedůstojná tak závažného aktu, jakým jsou volby.
Je s podivem, že média dopřávají sluchu nápadu právě tohoto „věrozvěsta“, o němž dokonce někteří uvažovali jako o možném nástupci Václava Klause. Pokud ho pak veřejnoprávní televize pozve do předvolebního pořadu jako „osobnost regionu“, kterou podlézavec Václav Moravec důsledně oslovuje „pane profesore“ (stejně jako s oblibou oslovuje exprokurátorku Marii Benešovou „paní doktorko“), lze pochybovat o novinářské profesionalitě tvůrců pořadu. František Janouch patří k těm komunistům, kteří byli horlivými vyznavači víry v dobách nejtvrdší diktatury. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ho do řad strany přivedla vděčnost za pomoc, kterou mu poskytli komunisté v době jeho pobytu v koncentračním táboře: důvody jsou pochopitelné, ale výsledek byl nezměnitelně špatný. Nemohou za to ani komunisté, kteří prošli koncentračními tábory: na poválečné chování strany měl určitě vliv příliv konjunkturálních nových komunistů. Díky hluboké loajalitě k „matce straně“ mu bylo umožněno vystudování vojensky významného oboru jaderné fyziky nejdříve na leningradské universitě, pak přímo na Lomonosovově universitě v Moskvě (závidím: sám jsem nesměl vystudovat agrochemickou fakultu v Rostově u Donu, ač jsem patřil k nejlepším studentům svého ročníku). Po návratu pracoval v Ústavu jaderné fyziky v Řeži, kde byl m.j. předsedou základní organizace KSČ a podle svědectví spoluzaměstnancům „stranickou linii“ prosazoval horlivě a bezohledně. Po r.1968 mu hrozil stejný osud jako jiným stranickým funkcionářům, kteří se postavili na „nesprávnou stranu“. Ale neskončil v kriminále, ani někde v kotelně nebo u hrazení bystřin, nýbrž mu bylo umožněno vycestování do Švédska dávno před tím, než začala StB nepohodlné disidenty raději vyhánět ze země, než by s nimi dále zápolila na domácí půdě. Své současné postavení ve veřejném životě začal budovat na dvou klamech. Především zneužil pojmu Charta 77, když se začal prohlašovat za zakladatele Nadace Charty 77, jejímž se sice stal předsedou, ale nezaložil ji: vznikla z Fondu Charty 77, praví chartisté neměli do jejího vedení přístup a někteří její významní představitelé jeho způsob řízení veřejně kritizovali. Druhým klamem je holedbání se titulem profesora Švédské královské akademie, jenž mu nebyl nikdy udělen a patrně ani neexistuje. Poté, co jeho švédští přátelé upozornili na pravý stav věci vedení ČSAV, přestal titul užívat, ale zdá se, že mu již otrnulo a opět se k němu vrací. Je pravdou pouze tolik, že mu ještě před „oranžovou revolucí“ dvě ukrajinské vysoké školy udělily titul profesora honoris causa, jenž je sám o sobě neobvyklý a v podstatě bezcenný.
Předložení nápadu na kroužkování posledních čtyř kandidátů není prvním podařeným šprýmem Františka Janoucha. Vyznamenal se organizováním brutálního útoku na nezávislost soudu v době projednávání kauzy Ergüena Uzunoglu, resp. odpovídající mediální štvanice na zákonného soudce. Není sporu o tom, že trestní stíhání bylo extrémně dlouhé především vinou orgánů přípravného řízení. V soudní části řízení jediným skutečným zádrhelem bylo zamítnutí rozhodnutí soudce o zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku vyhověním odvolání státního zástupce, za které je odpovědný odvolací senát, jehož předsedkyně se mimo jiné proslavila spoluodpovědností za poslední uvěznění Václava Havla. Kdyby věc zůstala na stanovisku soudu prvního stupně, trápení obžalovaného by skončilo o několik let dříve. Cílem štvanice, ke které se propůjčil František Janouch & spol. bylo dosáhnout zproštění viny nějakým nestandardním postupem, mimo rámec možností, daných trestním řádem a v nejhorším případě vynutit zprošťující rozsudek. František Janouch v této souvislosti projevil naprostou neznalost trestního práva, přesto jej média citovala a umožnila mu pokračovat v mediálním lynčování zákonného soudce ad libitum. Jeho nejpovedenějším kouskem bylo zorganizování řetězové hladovky za ukončení průtahů řízení s vědomím, že za několik dní proběhne závěrečné jednání za účelem vynesení rozsudku. Na tuto taškařici naletěla řada významných osobností, mezi nimi také Václav Havel.
To vše je veřejně známo. Přesto mu veřejnoprávní televize umožnila, aby za peníze daňových poplatníků zval veřejnost k účasti na další nesmyslné taškařici. Mimo jiné tím zpochybnila i profesionální úroveň tvůrců pořadu Otázky Václava Moravce a jeho podlézavého moderátora.
Vyšlo 6.5.2010 na Politikonu
jemelik@rambler.ru