Trvalka Čunek
Novináři, věnující se justiční tématice, by si měli Jiřího Čunka platit, protože již od prosince r.2006 je trvalým zdrojem námětů. Ze stránek novin a rozhlasového a televizního zpravodajství se dralo jeho jméno do vědomí veřejnosti až do sklonku roku následujícího, kdy bylo jeho trestní stíhání zastaveno jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem. Ač od té doby již uplynuly více než dva roky, ozývá se stále dál, doprovázeno značně rozpornými úvahami o podivném ukončení kauzy. A jak se zdá, z ohniska zájmu veřejnosti, rozdmýchávaného bulvárem, ještě hned tak nezmizí.
I tím se případ vymyká z průměru. Souběžně s trestním stíháním Jiřího Čunka média přinášela zprávy také o jiných kauzách, jež zajímaly veřejnost, ale jména jejich účastníků upadla již dávno v zapomenutí. Ne tak jméno Jiřího Čunka, které se stále vrací.
Pokračující pozornost se vůbec netýká jeho původní „úplatkářské“ aféry, ale jiných řízení, v nichž on sám hraje pouze roli pasivního účastníka, pokud vůbec jakou. Takže jako „kauza Čunek“ je nejčastěji označován příběh odebrání jeho věci z OSZ Přerov a její přikázání OSZ Jihlava, ačkoli v něm byl jen pasivní postavou, s kterou si pohazovali státní zástupci, povzbuzovaní jeho obhájcem Eduardem Brunou. Spíše by se v této souvislosti mělo hovořit o kauze Potoczek-Vesecká, protože usnesení z 4.června 2007 o přesunutí trestního stíhání Jiřího Čunka do Jihlavy vydal státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek, následně na veřejnosti horlivě zaštiťovaný nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou. Jejich zásah je složitostí právní problematiky, účinky na veřejné mínění a vlivem na vztahy uvnitř státního zastupitelství daleko závažnější než sama výchozí kauza. Také o trestním stíhání Marcely Urbanové pro údajné křivé svědectví se občas mluví jako o součásti kauzy Čunek, stejně jako do ní bývá zahrnuto řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové u Krajského soudu v Praze a s ním související snahy o vytlačení soudce Vojtěcha Cepla z tohoto procesu.
Skloňování Čunkova jména v médiích a soudních spisech ještě hned tak neskončí. Sotva dozněly úvahy o možnosti obnovení jeho procesu v návaznosti na vývoj trestního řízení u přerovského soudu proti Romanu Vaškůjovi a Petrovi Šmiřákovi, kteří se měli pokusit uplatit Marcelu Urbanovou, aby nesvědčila v neprospěch Jiřího Čunka, hned dvě současné události jej opět vynesly na světlo pochybné slávy.
Především Ústavní soud ČR uvolnil informaci, že v neveřejném jednání odmítl pro nedůvodnost ústavní stížnost svědkyně Marcely Urbanové proti postupu příslušných orgánů v trestním řízení proti ní a kvůli odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání. K tomu je třeba říci, že zastavení trestního stíhání bylo odůvodněno přímo zázračným způsobem: svědkyně prý lhala neúmyslně. Neúmyslné lhaní je slovní spojení, jehož význam paní svědkyně nepochopila a upřímně řečeno, já také ne, a neznám nikoho, kdo by mu porozuměl. Nicméně naše trestní řízení je přísně formalistické a zásada, že odůvodnění rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem, je neprolomitelná. Je to nejspíš tak, že o zastavení trestního stíhání se rozhodlo „úradkem bohů“ a nějaké odůvodnění se vymyslet muselo. Příslušným orgánům v žádném případě neslouží ke cti. Tato část příběhu asi neskončila, protože rozhněvaná svědkyně se nechala slyšet, že se bude domáhat spravedlnosti u Evropského soudu pro lidská práva.
Dále jsme se dověděli, že Vrchní soud v Praze zamítl návrh dvou žalobců na vyloučení soudce Vojtěcha Cepla pro podjatost z řízení u Krajského soudu v Praze na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti exprokurátorce Marii Benešové. K zamítnutí došlo z ryze formálních důvodů. Podle mého soukromého názoru laika z odůvodnění zrušeného rozsudku soudce Vojtěcha Cepla lezla podjatost jako sláma z bot. Vrozená zdvořilost mi brání komentovat skutečnost, že se pan soudce nevyloučil pro podjatost sám a již oznámil, že nařídí veřejné jednání. Ani v tomto případě zatím nehrozí, že by jméno Jiřího Čunka zmizelo brzy z novin, protože právní zástupce jednoho ze stěžovatelů oznámil, že jeho klient zvažuje stížnost k Ústavnímu soudu ČR.
Třetí událost, zatím veřejnosti téměř neznámá, je zahájení dalšího kola „boje s větrnými mlýny“, který vede spolek Šalamoun již několik let za nápravu nepřístojností orgánů činných v trestním řízení v kauzách „katarského prince“ a Jiřího Čunka, popř. s nimi souvisejících. V r.2008 podal spolek Šalamoun trestní oznámení na celou skupinu aktérů těchto kauz. Až v r. 2009 se domohl aspoň formálního prolomení nezájmu policie, které ovšem stejně skončilo odložením, schváleným usnesením dozorového státního zástupce z 6. dubna 2010. Spolek Šalamoun na ně odpověděl podnětem dohledové krajské státní zástupkyni k vykonání dohledu. Protože v jednom z dílčích případů hrozí promlčení, bylo podání nabídnuto veřejnosti jeho zasláním různým redakcím a veřejným činitelům. Stanoviska spolku Šalamoun bývají médii umlčována. Neručím proto za to, že se veřejnost k obsahu podnětu skutečně dostane.
Publicita, které se dostává kauzám, jež spojuje jméno Jiřího Čunka, je zcela nepřiměřená závažnosti výchozího obvinění z přijetí půlmilionového úplatku. Pouze vedlejší okolnosti ji činí vysoce zajímavou a zřejmě způsobí, že případ vejde navždy do dějin našeho trestního řízení jako pozoruhodná sbírka hanebností.
Neobvyklý je čas a způsob vyvolání trestního řízení s pětiletým zpožděním za údajným skutkem. Zatím nikdo neobjasnil, kdo a proč řízení vyvolal. Nebyla vyvrácena domněnka souvislosti s raketovým politickým vzestupem Jiřího Čunka. Původce a jeho motivy nevypátrali všeteční rádoby investigativci, kteří jindy dokážou proniknout hodně hluboko do kriminálního prostředí. Nezdá se, že by v tomto směru pátrala policie, ač důvod k zahájení trestního stíhání pro křivé obvinění se zdá být pádnější než v případě svědkyně Marcely Urbanové, která byla patrně v této souvislosti zneužita. Jako by nikdo nechtěl znát pravdu. Je to škoda, protože právě teď, v předvolebním období by znalost této věci možná vhodně doplnila obraz politického prostředí.
Zvláštní je samozřejmě odebrání věci orgánům činným v trestním řízení ve chvíli, kdy se hypoteticky schylovalo k podání obžaloby. Neobvyklá je i důslednost, s kterou se orgány resortu spravedlnosti snaží zahladit právní pochybnosti o zákonnosti zásahu a ochránit jeho vykonavatele před vyvozením osobní odpovědnosti. Důsledným, byť zdrženlivým „obranářem“ byl exministr Jiří Pospíšil, který vytrvale odmítal podněty ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení z 4. června 2007 a návrhy na vyvolání kárného řízení s paní nejvyšší státní zástupkyní, až si za to nakonec vysloužil trestní oznámení. Téměř úplné neprolomitelnosti obrany zásahu a jeho původců ale dosáhla až paní ministryně Daniela Kovářová stížností pro porušení zákona proti počáteční formální závadě řízení, která již byla okolnostmi dávno překonána a za normálních okolností by nevyžadovala další řešení. Věci neznalí novináři a s nimi oklamaná veřejnost propadli beznaději, neboť se domnívají, že stížnost a následný rozsudek Nejvyššího soudu ČR se bezprostředně týkají zásahu z 4. června 2007.
Za zaznamenání stojí spojitost mezi reakcí veřejnosti na manipulaci s kauzou Jiřího Čunka a volební porážkou ODS v r.2008. A pozoruhodná je i ztráta pudu sebezáchovy ODS, která ze souvisejícího politického pochybení nevyvodila důsledky. Zatím se mi zdá, že pro vedení strany nebyl jeden výprask dost.
Zajímavé jsou i rozdíly v zacházení se státními zástupci, kteří se na kauze podíleli. Platí-li, že zásah státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do kauzy byl nápravou počátečních pochybení a nezákonností, pak by se dalo čekat, že státní zástupce, kteří za údajné nepravosti odpovídají, čeká postih za nedůvodné potíže, způsobené obviněným. Neslyšel jsem ale, že by k němu došlo. Šikany se dočkali pouze ti, kteří zákrok veřejně kritizovali, či se mu dokonce nechtěli podřídit. Kdo mlčel, nemá potíže.
Z téhož důvodu ovšem platí, že lidé, kteří zásah vymysleli, vlastně zajistili průchod právu a spravedlnosti a měli by být velebeni. Místo toho vytvořila Marie Benešová paranoidní představu o „justiční mafii“, která z pozadí ovlivňuje trestní řízení, a jí označení právníci jsou bulvárem vláčeni blátem. Jimi vyvolané řízení na ochranu osobnosti proti pomlouvačné exprokurátorce, zastupované před soudem bývalým důstojníkem 1.správy StB, se obrátilo proti nim, jako by byli v postavení obžalovaných.
Neobyčejné je i pronásledování řady osob, které nějakým způsobem trestní stíhání Jiřího Čunka provázely, zatímco on sám vyvázl až na ostudu, politický sestup a pár hodin u výslechu celkem bez pohromy. Vedle samotného Jiřího Čunka a trestně stíhané svědkyně Marcely Urbanové nejhůře dopadl místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, na kterého z iniciativy exministra Jiřího Pospíšila podala kvůli jeho přátelským stykům s exministrem Pavlem Němcem a nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou předsedkyně soudu Iva Brožová kárnou žalobu. Dlužno podotknout, že jí exministr Jiří Pospíšil podle nahrál příležitost, aby si se svým místopředsedou vyřídila účty za jeho podporu prezidenta republiky ve sporu o platnost jejího odvolání z funkce. Tvrdý dopad je v přímém protikladu ke skutečnosti, že Pavel Kučera jako soudce neměl žádnou možnost přímo se podílet na zásahu do kauzy Jiřího Čunka. A lidé, jež snad měl ovlivňovat, jsou osobnosti takového formátu, že se jistě bez jeho „ďábelského našeptávání“ hravě obešly.
Naprostou absurditou je skutečnost, že na jedné straně kompetentní orgány státu – státní zastupitelství různých stupňů a ministři spravedlnosti – trvají na zákonnosti a dokonce blahodárnosti zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka, zatímco na druhé straně jiné orgány téhož státu – soudy – pod záminkou jeho protiprávnosti šikanují jeho domnělé původce, z nichž části vůbec nelze prokázat, že by se na něm podíleli. Jako by neplatila logika: jen jeden z pohledů na kauzu může být správný.
Paradoxní je také chování bulváru a různých státních orgánů k Marii Benešové jako podněcovatelce štvavé kampaně proti tzv. „mafiánům“. Ústnatá dáma dává ve svých projevech průchod zastydlé nenávisti k Pavlu Němcovi, jenž ji nechal odvolat mimo jiné též proto, že se proti němu postavila v souvislosti s kauzou „katarského prince“, a přenáší ji na všechny, kdo se vyskytují v jeho okolí. S pomocí bulváru zasahuje až do soukromí postižených. Její vystupování hluboce otřáslo autoritou významných úředních osob, jimiž jsou jak vysocí představitelé státního zastupitelství, tak místopředseda Nejvyššího soudu ČR. Toho by si měla být vědoma, protože je osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním a dlouholetou praxí prokurátorky, státní zástupkyně, advokátky a posléze nejvyšší státní zástupkyně, a měly by si to uvědomovat státní orgány, jež posuzují její chování v této věci. Pokud by obvinění na hlavu tzv. „mafiánů“ vznesla nevzdělaná, nezkušená, prostoduchá husopaska, bylo by to k pousmání, činí-li totéž osobnost jejího kalibru, je to nesporná hanebnost. Neobstojí ani případná námitka proti autorovi, že Marie Benešová zaujímá v „kauze Čunek“ postoje téměř shodné se spolkem Šalamoun a usiluje o totéž. Problém je ve volbě prostředků- je možné usilovat o nápravu právními prostředky a s ohledem na presumpci neviny, ale také je možné jít nekulturní cestou mediální štvanice, skandalizace, fízlování v soukromí protivníků a vymýšlení neopodstatněných obvinění a urážení odpůrců. Marie Benešová volila posledně zmíněný postup a dostalo se jí podpory senzacechtivého bulváru. Jejími akcemi se ale postoj státu k zásahu do kauzy Jiřího Čunka neposune ani o píď a ještě dostane na frak pravda a slušnost.
Vyšlo 22.4.2010 na Politikonu jako 314. sloupek
martin.stin@seznam.cz