Běžný den v roce 2105: Antiutopistická povídka
Prosinec 2105
Pomalu se probouzím do podmračeného pražského rána a pohled na budík ukazuje pět nula nula, jako každé ráno. Ne, že bych musel vstávat tak brzy, jenomže řev muezína z nedalekého minaretu mi prostě nedovolí užít si sladké kouzlo dřímoty.
Stihnu si tedy zařídit vše, co můj byt potřebuje a pak se beze spěchu vypravím do práce. Mám sice už pár let přes osmdesát, ovšem při neustálém stárnutí populace chybí peníze na sociální systém a tak důchody připomínají žebračenky. Kdo si nepřivydělá, skončí ve škarpě. No... já si nemohu stěžovat – podařilo se mi najít místo školníka a knihovníka na nedaleké základce, což je vcelku solidní zaměstnání. Děti toho ani příliš nezničí. Vzhledem k dlouhodobě klesající porodnosti se počet tříd v jednom kuse zmenšuje, přičemž počet žáků stěží přesáhne patnáct lidí. A nebýt devětačtyřicetiprocentní islámské menšiny, kdo ví jak by to všechno vypadalo.
Chvíli si v kanclíku pročítám Modrožluté právo, které je společně s Muslimskými listy jediným povoleným denním tiskem, než mi telefonuje ředitel, abych pověsil na dveře “8”. A rozvrh hodin. Nějaký rošťák jej zřejmě strhnul a tak je třeba dostát povinnostem zadost. Dívám se na kartičku, copak dnes osmáci mají za výuku. Hmm... klasické profilující předměty druhého stupně: “Multikulturní výchova”, “Všeobjímající tolerance”, “Nemodernost rodiny”, “Základy islámské nauky”, “Závadnost patriotismu a tradičních hodnot” a na závěr “Povinná a vědecky odůvodnitelná láska k evropské ústavě”.
Hotovo! Takhle přilepený rozvrh už nikdo nezlikviduje, takže jdu odemknout šatnu, kam přicházejí první školáci. Parta kluků diskutuje, kam pojede na zimní prázdniny (pojem “vánoční” se již nesmí používat). Zjišťuji, že do zahraničí nepojede letos nikdo. Všichni navštíví některý z koutů naší Evropské socialistické federace. Jeden poletí lyžovat do euroregionu Festung Alpen (pevnost Alpy), jiný se bude kochat krajinou Irské socialistické provincie.
Kam jinam taky jezdit. USA se staly zakázaným státem, kam se dá leda emigrovat a Norsko i Švýcarsko jsou pro většinu zchudlých Evropanů příliš nákladné. Někteří dobrodruzi zkoušejí drsné Rusko, které nyní končí Uralem. Jeho vylidněné asijské části zabrala bez boje komunistická Čína, s níž Evropská socialistická federace udržuje výborné vztahy. Notujeme si zejména v antiamerikanismu, jakož i neustálém potírání tradičních hodnot.
Zvoní. Začíná hodina a já se jdu zašít do útulného prostředí školní knihovny, kde si uvařím kávu z největší pražské pražírny „Al Chattab a manželky“. Knihy už taky nejsou co dříve. Podle nařízení Ministerstva školství, mládeže a správného uvažování jich dost muselo pryč. Zmizel Dyk, Machar, Jirásek, Langer či Palacký. Dětem přece nelze motat hlavu takovými odpornými českými šovinisty. Čistky se ovšem nevyhly pouze českým autorům. Z ostatních se museli vyřadit kupříladu Sienkiewicz, Kipling, Puškin, Twain, Frost nebo Gardonyi a spousta jiných. Jejich knihy byli příliš etnocentrické, konzervativní a příliš „pro Boha“. Zato však máme kompletní sadu beatniků a krásně úpadkové poezie básníka Krchovského.
To mi konec konců připomíná, že Bibli byste ve školní knihovně hledali rovněž marně. Její místo zaujal korán, společně se spisky tragicky zesnulých umírněných islamistů šáha Jasína a Usámy bin Ládina.
Změny se netýkají jen školních knihoven. Dříve jsem se rád zastavil ve veřejné čítárně, ale i tam už není co hledat. Práce autorů jako Reagan, Thatcherová, Burke, Scruton či Klaus zkrátka nejsou. O Střetu civilizací Samuela Huntingtona nebo dokonce Smrti západu Pata Buchanana se nesmí ani mluvit. Pouhým vyslovením těchto jmen bych porušil hned několik paragrafů na obranu klidného vývoje multikulturní federalizované Evropy.
Ještě, že práce rychle ubíhá. Dnes je tato skutečnost obzvláště příjemná, neboť se chystám navštívit syna se snachou. Mají dokonce i dítě, což teď není úplně běžná záležitost. Jo, rodiny nemají lehké živobytí, poté co jim sebrali všechny dříve garantované výhody a předali je homosexuálním párům, na něž je v současnosti nahlíženo jako na ideální formu partnerského soužití.
Své blízké jsem zrovna zastihl doma pěkně pohromadě. Vnuk právě přišel ze školy, kde obdržel chvalitebnou ze “Všeobjímající tolerance”. Vcelku pěkná známka, škoda jen že zapomněl tu poučku, že „i pedofil a zoofil mají nárok na úctu a plnou vztahovou seberealizaci v rámci své sexuální orientace.“ Snacha je hotový poklad – pohledná, milá, sympatická... Hned, jak mě z okna viděla, šla uvařit něco dobrého. Dal bych si guláš, ovšem jeho konzumace je už chápána coby projev českého šovinismu, a tak se pustím do gurmánsky korektního eintopfu.
Po obědě zaujmu pozici na kanapi, kde objevuji vnukovu učebnici dějepisu. Nad touhou po siestě vyhrává zvídavost, tudíž listuji v jeho knize.
Té látce už taky nerozumím... Třeba tadyhle. Stará dobrá Británie, vždy vnímaná jako kolébka evropské demokracie, obývaná hrdým svobodymilovným národem, je líčena poněkud jinak. Anglosasští rasisté prý nesou vinu za všechna utrpení třetího světa a ve dvacátém století dvakrát překazili snahu Německa o harmonizaci Evropy.
S Velkou Británií byl vůbec dlouho problém. Součástí Evropské socialistické federace se stala jako poslední a to teprve poté, co rozličné minority získaly před pár lety většinu a přehlasovaly v referendu klasické Brity.
V bývalém Polsku zase dochází k různým povstáním. Oni snad chtějí svobodu a suverenitu...
I pojem holocaust získal moderní obsah. Již není spojován s nacistickými koncentráky, kdepak. Dle nových osnov holocaustem rozumíme protiteroristické akce izraelské armády na vlastní obranu před islamisty.
Raději zavádím s vnukem řeč na téma blížících se Zimních svátků. Slovo Vánoce upadlo v nemilost, protože hrubě uráží zdejší muslimy. Štědrý den byl přejmenován na Den konzumu a místo na půlnoční teď chodíme uctívat automatickou pokladnu do některého z hyperultramegagigasupermarketů. Těsně po Zimních svátcích se můžeme těšit na další významný eurofederalistický svátek – Den antiamerikanismu. Amerika totiž představuje nepřítele číslo jedna. Zlí, šovinističtí Američané se čas od času ještě pořád uchylují k takovým zrůdnostem jako vlastenectví, konzervatismus či morální hodnoty. Představte si, ti zaoceánští primitivové, ti požírači hamburgerů, opět zvolili do čela státu republikána! Ano, je to sice reformovaný neo neokonzervativec, nicméně ve svých projevech používá výrazy nation a liberty. Svůj inaugurační projev tento nesnášenlivý zpátečník ukončil větou „God bless America“. Taková nepokroková drzost!!!
Paralelně se Dnem antiamerikanismu probíhá důležitý svátek našich muslimských spoluobčanů, nazvaný Dnem antijudaismu. Zakuklenci do omrzení vyřvávají protižidovská hesla a ten kdo ochraptí jako poslední vyhrává zájezd do Mekky.
Rozhovor s příbuznými uplynul v příjemném tempu a já se vydávám k domovu. Jako by ta setkání nebrala konce! Přímo proti mě si vykračuje dlouholetý kamarád z dětství. Málem bych ho nepoznal, dost totiž zhubnul... Jistě, před nedávnem mu vypršel pětiletý trest odnětí svobody, který si odpykal v tolerančním táboře. Porušil kdysi zákon O podvracení Evropské socialistické fedrace. Někde na veřejnosti objektivně zkonstatoval fakt, že federace technologicky, vojensky i ekonomicky zaostává za USA. Tohle neměl dělat. Lidé si přece nesmí dovolit říkat pravdu. Aspoň, že už je ve zdraví venku.
V nedaleké restauraci s ním vychutnávám šálek čaje (prodej alkoholu je krajně netolerantní urážkou muslimů) a po dvou hodinách se, unaven, dostávám domů. Nejsem už nejmladší a musím se vyspat do práce. Pracujeme i v neděli. Volná neděle připomíná zpátečnické křesťanství a tak došlo k jejímu prohlášení za pracovní den. Ááh, už se mi klíži oči. Tak, dobrou noc!