Solidarita bohatších s chudšími ve slovech a skutcích

Solidarita je oblíbenou mantrou ČSSD, jako kdyby snad solidarita byla nějakou výsadou levice. Pravda je však taková, že solidarita je znakem KAŽDÉ civilizované společnosti. Neměli bychom ovšem zapomínat na to, že solidární je bohatší s chudším a nikoliv naopak – chudší nemůže být solidární, protože nemá z čeho. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ za to nemusí tomu bohatšímu děkovat, protože solidarita je dokladem civilizovanosti společnosti či kteréhokoliv společenství, rodinou počínaje - ale rozhodně by si to měl uvědomovat a neměl by za to toho bohatšího TŘÍDNĚ NENÁVIDĚT, protože kdyby solidarita zahaprovala, tahá ten chudší za kratší konec špagátku.

Problémem ČSSD je, že v jejím podání se solidarita mění ve trest za úspěch. A ne dosti na tom, dokonce ji používá jako zbraň v podněcování nevraživosti až nenávisti mezi jednotlivými sociálními skupinami. Proto volá po 38% zdanění lidí s příjmy nad sto tisíc korun. Proto opakuje hlouposti o tom, že “na krizi nesmějí doplácet sociálně potřební a ti, kteří ji nezavinili”, jako kdyby snad v České republice existoval jeden jediný člověk, který měl jakýkoliv podíl na spuštění celosvětové krize. A proto dokola mate lidi tím, že není možné, aby nízkopříjmový člověk platil stejnou daň z příjmu jako ten s vyššími příjmy, jako kdyby nebylo každému páťákovi ze základky jasné, že 15% z hrubého měsíčního příjmu sto tisíc je trošku něco jiného než 15% z patnáctitisícové hrubé mzdy.

Srovnejme si, jakou daň z příjmu zaplatil v roce 2009 poplatník s platem pětadvacet a sto tisíc  korun. Při 25 000 hrubého příjmu činí daň z příjmu 3 000 Kč, stotisícová hrubá mzda je zdaněna 17 460 Kč. Při stejné procentní sazbě (15% ze superhrubé mzdy) nezaplatí stotisícový zaměstnanec čtyřikrát více než pětadvacetitisícový – díky slevě na dani (2 070 Kč pro každého poplatníka bez ohledu na výši superhrubé mzdy), která má samozřejmě tím větší vliv, oč menší je superhrubá mzda, z níž je daň počítána, zaplatí zaměstnanec se čtyřnásobnou mzdou na dani z příjmu téměř šestinásobek (5,82–násobek) místo čtyřnásobku, který by odpovídal poměru jejich mezd.

I tato skrytá daňová progrese je solidarita, jen o ní levice pokrytecky mlčí…

“Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?”

Jestli vstoupí Jiří Paroubek do dějin – jakkoliv si myslím, že jeho význam v nich bude srovnatelný se Stanislavem Grossem – vstoupí do nich dvěma momenty. Afinitou k Marťanům  a větou z titulku, jíž korunoval svůj výklad o tom, jak hospodaří se svými 77 400 korunami. Jako spoluobčan voličů ČSSD mu mohu odpovědět: skoro nikdo to nemá, pane Paroubku.

Průměrná mzda dosáhla loni 23 598 korun (meziročně se tak zvedla o 907 korun a i po odečtení vlivu inflace stoupla o 3% - v době krize to je pozoruhodné). Průměrná mzda neříká, kolik bere Čech, který by byl přesně vprostřed, pokud bychom se všichni postavili do řady, podle toho, kolik bereme (a byl by nás lichý počet). Takovou hodnotou by byl tzv. “medián”, který eliminuje číselný vliv mezd malého procenta zaměstnanců s velmi vysokými příjmy (a protože horní hranice mezd není omezena, zatímco spodní je ohraničena minimální mzdou, je medián vždycky menší než průměrná mzda). Vzájemný poměr mediánu a průměrné mzdy se liší v jednotlivých kategoriích podle dosaženého vzdělání (0,92 u základního a nedokončeného, 0,77 u vysokoškolského, průměr je 0,84).

Na průměrnou mzdu nedosáhnou 2/3 zaměstnanců, medián mezd za rok 2009 jsem nikde nenašla (za tu dobu, kterou jsem byla ochotna tomu věnovat). Dá se odvodit, že by se měl pohybovat někde kolem 19 000 korun. Zkusme se tedy podívat, co by čekalo průměrného zaměstnance, pokud by se Jiřímu Paroubkovi podařilo vyhrát volby a sestavit vládu. Říkejme tomuto zaměstnanci Josef. Josef má ženu Albínu, spolu mají dvě malé holčičky, šestiletou Jiřinku a čtyřletou Věrušku. Josefova hrubá mzda činí 19 tisíc, Albína pracuje kvůli dětem na zkrácený úvazek a bere 11 tisíc hrubého. Bez přídavků na děti mají celkem 26 085 korun. Mají starší byt 3+1 (68 m2) a pětiletou fabii kombíka. Splácejí hypotéku, kterou si vzali na koupi svého družstevního bytu, platí za vodu, elektřinu, plyn, odvoz odpadků, úklid i osvětlení společných prostor, však to mnozí známe… K tomu tramvajenky, telefony, keramický a dramatický kroužek pro Jiřinku. Platí i další maličkosti: jídlo, ošacení, obuv, drogerii, pojistku bytu a auta, rezervu na dovolenou, benzín do auta a 763 dalších pravidelných položek. Na víkend jezdí na výlety nebo na chatu Josefových rodičů, aby se holčičky proběhly na čerstvém vzduchu, fabia už je naštěstí bez leasingu. Josef s Albínou touží po malém domečku s malou zahrádkou, ale zatím si ho nemohou dovolit. Se svými příjmy vyjdou, protože vyjít musejí – půjčili si na koupi bytu a před tím na auto a vědí, že kdyby si půjčili na dovolenou nebo na placatou televizi, měli by problémy se splácením a nezbývala by jim ani ta nepatrná rezerva, kterou dávají stranou pro případ, že by se něco dělo, i kdyby to “něco” znamenalo jen to, že jim zároveň odejde pračka a čerpadlo v autě. Mají sny, ale mají také rozum a vědí, že dlouhodobě nemohou utrácet víc, než kolik si vydělají. O ekonomické vzdělání ani jeden z nich nikdy nezavadil, ale používají zdravý rozum – utratím jen tolik, kolik mám, jinak se ženu do průšvihu.

Co může Paroubek SKUTEČNĚ nabídnout Josefovi a jeho rodině

Josefova rodina je typickou rodinou, na niž je cílena kampaň ČSSD, která požaduje “lepší budoucnost pro obyčejné lidi”. Jedna z částí volebního programu ČSSD má název “Podpora rodin s dětmi místo škrtů”. Doslova cituji: V sociální politice zlepšíme situaci dětí a rodičů, kteří se o ně starají. Reforma, která proběhla za vlády ODS, zvýhodnila pouze nejbohatší vůči všem ostatním. Tedy vůči těm, kdo zabezpečují dlouhodobou stabilitu sociálního systému. Právě rodiny s dětmi byly nejvíce postiženy dodatečným zdaněním ve formě zdravotnických poplatků, DPH, inflace, skokové liberalizace nájemného atd. To je nutno rodinám vrátit. Ať už dětskými přídavky, vyššími daňovými odpočty (bonusem), společným zdaněním manželů, zvýhodněním v reformovaném důchodovém systému, či rozšířením možností čerpání rodičovského příspěvku. (konec citátu).

Jak je na tom Josefova rodina dnes: Josefova superhrubá mzda je 25 650, hrubá 19 000, děti má “napsané” na sebe. Daňová povinnost by byla 3 855, ale 2 070 z ní umaže sleva na dani (automatická pro všechny zaměstnance) a 1780 zvýhodnění na děti. Josefova daň z příjmu je tedy 0,- Kč. Albínina superhrubá mzda je 14 850, hrubá 11 000. Daň z příjmu platí 165 korun, domů přinese 9 460 (hrubá mzda mínus daň z příjmu mínus zdravotní a sociální pojištění).

K doktorovi chodí jednou za čas, DPH ani inflace se jich nijak nedotkly, protože i jim sice stouply spotřebitelské ceny o procento, ale mzda se zvýšila o 4%, takže proti roku 2008 jsou na tom o 3% lépe. Liberalizace nájemného je jim fuk, protože vědí své – jednak bydlí v bytě, na nějž si vzali hypotéku, jednak vědí, že ten, kdo bydlí v bytě s regulovaným nájmem, je proti lidem v bytech s nájmem tržním anebo v bytech s hypotékou pořád ještě král, který platí ze všech těchto kategorií bydlících nejméně. Přídavky na děti berou, daňový odpočet ani společné zdanění manželů jim pomoci nemohou, protože už teď neplatí na dani z příjmu nic (= Albíniných 165 korun). Do důchodu daleko a každý z nich má svoje spoření, i když zatím malé, protože jsou mladí. Děti jsou chválabohu zdravé, takže rodičovský příspěvek pro ně skončil úderem Věruščiných čtvrtých narozenin.

Co s takovým nanicovatým voličem, pane Paroubku? S voličem, kterému nemůžete nic slíbit, protože už všechno dostal?

Sliby, sliby, sliby – slova bez opory v číslech

Josef s Albínou jsou klasickou městskou rodinou. S příjmy vyjdou – je to na hraně, ale vědí, že až přestanou splácet hypotéku a děti budou větší a Albína bude pracovat na plný úvazek, bude to lepší. Daň z příjmu neplatí žádnou, Jiří Paroubek jim nemůže slíbit, že jim vezme méně. Může jim dát více. Ale pak by jim měl říci, kde na to vezme.

V zásadě jsou tři možnosti – víc vybrat, méně utratit anebo si půjčit.

1. JP může zvýšit daň z příjmu - ale to ví, že by se pak Josef zeptal, proč má platit víc, když neplatil nic. Může zvýšit daň jen bohatším – ale ví, že 38% zdaněním příjmů nad 100 tisíc toho do rozpočtu zase tolik nezíská. Může zvýšit odvody na sociální pojištění – ale tady bude platit víc i Josef, navíc to firmy zatíží natolik, že se mnohé z nich položí a nikde není řečeno, že to nemůže být ta, která zaměstnává Josefa. Může zvýšit DPH, ale tam nelze rozlišit, zda za zboží platí chudý nebo bohatý, Josef by se mohl oprávněně ptát, proč je DPH z rohlíku 20%, když bylo 10% (navíc Josefův bohatý vykořisťovatel se od rána do večera cpe samotnou šunkou, zatímco Josef loutá k svačině suchou housku – a zvýšit DPH jen u šunky a ne u rohlíku, to ještě nenapadlo ani ČSSD). Těžké, přetěžké…

2. Osm let sociálně-demokratických vlád a následný patový stav po volbách 2006 uvrhlo náš rozpočet do pasti mandatorních výdajů. Náš dluh není zatím katastrofický svým objemem – kousek pod 40% HDP, ale tempem svého růstu a strukturou rozpočtu, který tento dluh generuje. Jednoduše řečeno: zadlužujeme se příliš rychle a struktura rozpočtu nedává moc možností, jak ušetřit. Deficit rozpočtů se rozděluje na cyklický a strukturální. Cyklický deficit je ovlivněn hospodářským vývojem, v minulých letech celosvětovou krizí. Strukturální deficit ukazuje, jak moc rozhazujeme peníze bez ohledu na to, jaká je hospodářská situace a jako takový je téměř výhradně zaviněn politiky a jejich snahou zalíbit se voličům. Strukturální deficit USA je 40%, Německa 50%, ČR 80%. Utratit méně při takové výši strukturálního deficitu je prakticky nemožné, navíc na straně ČSSD chybí elementární ochota k takovému kroku – stačí si vzpomenout, jak halasně oznamoval JP, že zachránil státní zaměstnance před 4% snížením platů (navíc v situaci, kdy průměrná mzda ve veřejném sektoru je u nás vyšší než v soukromém, jako kdyby ten veřejný peníze generoval a ten soukromý je spotřebovával – nepochopitelné…). Těžké, přetěžké…

3. Půjčit si – zatím ještě – můžeme, každá půjčka je však dalším krůčkem k cestě do pekel a k okamžiku, kdy nám už nikdo nepůjčí. ČSSD dokázala s českým rozpočem pravé divy. Za vlády ministra financí Bohuslava Sobotky jsme byli 119 miliard v mínusu, ačkoliv jsme byli 4,8% v růstu. Zajímalo by mě, jestli existuje rodina, která si půjčuje, ať je na tom dobře nebo špatně a která nemyslí na to, že když je na tom dobře, měla by splácet půjčky z minula, aby se nedostala do problémů, až bude zase hůře. Těžké? Nemožné…

Ekonomické vzdělání není zárukou ekonomického myšlení

Josef má sice strojní průmyslovku, ale ve své rodině uvažuje o penězích racionálněji a zdravěji, než celá ČSSD dohromady. Fatální nedostatky v ekonomickém myšlení bych odpustila Bohuslavu Sobotkovi (jen nechápu, jak se mohl stát ministrem financí), u Jiřího Paroubka, absolventa VŠE, jsou však těžko pochopitelné.

Vrátíme první tři dny nemocenské, bojuji za vaše důchody, bojuji proti snížení mateřské – zemi zaplavilo oranžové šílenství, z něhož jde hlava kolem. Ne snad z množství těch billboardů, ale z jejich obsahu. Když se to sečte, stály by sliby JP několik stovek miliard korun – zbytečně vyhozených ve chvíli, kdy náš strukturální deficit musí budit ze sna každého, kdo má za sebou aspoň první rok obchodní akademie. Když jsem však viděla další lákadlo – usměvavou paní s oranžovou zástrčkou a titulkem “ČSSD proti růstu cen energií” – už mě napadlo, jestli je to míněno vážně anebo jde o billboard, který nechala vylepit ODS nebo TOP 09.

Sliby, slova, lákadla. Další a další výdaje bez náznaku řešení na straně příjmů (dividenda ČEZ není nafukovací, všechno z ní naslibovat nelze). POKUD JP vyhraje volby a podaří se mu sestavit vládu, bude mít dvě možnosti: ze slibů se vylhat anebo je začít plnit.

Pokud se z nich vylže, bude jen dalším z politiků ČSSD, který bude muset přiznat, že si vymýšlel – počínaje Špidlovým “zdroje jsou”, Sobotkovým "Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí. Byli bychom blázni, pokud bychom trvali na něčem, co není ekonomicky reálné, a tlačili zemi do větších schodků jen proto, abychom prosadili naše politické sliby." anebo prozatímním vítězem ve lhaní Škromachem, který před nedávnem slíbil na programové konferenci ČSSD seniorům starobní důchod 15 tisíc korun ("Naším cílem je, aby do roku 2014 dosáhl průměrný důchod 15 tisíc korun měsíčně.") a když se o to téma začali zajímat novináři, musel přiznat ještě před volbami, že to byla lež jako věž.

Pokud je začne plnit, můžeme si být jisti, že přestaneme jezdit na dovolenou do Řecka. Budeme v něm žít každý, každičký oranžový den.

Průšvih je, že tak budeme žít i my, kteří jsme tu oranžovou krizi u volebních uren nezavinili.

Napsala Jana Kolářová pro http://www.blog.idnes.cz