Nesmazatelnost mediální špíny
„Rozklad významných institucí je význačným rysem úpadku civilizace“ pravil 7.dubna 2010 Eric Best v Závěrečném slově (Final Word) deníku Fleet sheet.
Publicista Bohumil Doležal v úvaze o mediokracii z 3.dubna na svém blogu uvedl, že „zatímco vztahy mezi exekutivou, legislativou a soudní mocí jsou jakž takž vyvážené, v mediální sféře neexistuje vyváženost mezi svobodou a závazky a právo veřejnosti na informaci je svázáno s účastí na politickém zápase… list funguje jako samostatná politická síla, která je v postavení politické strany, ale nemá nepříjemná omezení a povinnosti, které straně svazují ruce…“
Výše uvedené citáty ve vzájemné spojitosti určitým způsobem charakterizují stav společnosti, pro který je příznačný pokles úcty k ústavním autoritám, obtížná vymahatelnost práva a nevypočítatelnost justice, netečnost veřejných orgánů a médií k mínění občanů, nestydatě otevřené kořistění na úkor veřejných statků, dramatické rozvírání sociálních nůžek a nekontrolovatelná moc médií. V jejich případě je ale třeba poznamenat, že se Bohumil Doležal mýlí, když jim přisuzuje samostatnost: dělají přece politiku svého vlastníka, popřípadě velkých inzerentů a sponzorů, kteří si jejich službu koupí; jen někdy slouží pouze vlastní kapse bez dalších spojitostí.
Ilustrací vlivu médií na společnost jsou některé jejich příznačné výstupy, prozrazující vztah mezi směrováním aktivit novinářů a majetkovými nebo politickomocenskými zájmy různých vlivových skupin a jednotlivců.
Například bez potíží lze vydávat články, skandalizující nositele odporu proti společnosti Diag Human, usilující o odčerpání několika miliard ze státní pokladny za zmaření obchodu s krevní plasmou, získanou od bezplatných dárců. Po Praze se šeptá, že nejméně jeden z autorů je na výplatní listině kanceláře právního zástupce Diag Human, Jana Kalvody, takže články lze chápat jako placenou masáž veřejného mínění proti zájmu státu. Vydavatelům to nevadí. Však daňoví poplatníci obchodníkovi s krevní plasmou rádi zaplatí.
Opakovaně, v rozpětí několika měsíců vycházely články, zpochybňující duševní zdraví prezidenta republiky a velebící záměr stoupenců Lisabonské smlouvy vyřadit ho zneužitím psychiatrie z procesu ratifikace. Proti Adamu B. Bartošovi, který jim kladl odpor několika články na různých internetových portálech, podnikla dotčená skupina lékařů právní kroky. Byly provedeny intervence, jež by měly přístupu dalších kritických textů na internet překážet, přičemž uveřejnění v „papírových“ novinách je nedosažitelné. Hanobení prezidenta přece patří k oblíbeným sportům intelektuálních pseudoelit a nesmí mu být bráněno.
Novinářský pirát Jaroslav Kmenta nařkl prezidenta republiky, že udělil milost čtyřem lidem z okruhu netrestaného „mafiána“ Františka Mrázka a Tomáše Pitra. Uvedl mezi nimi omilostněnou Miroslavu Pragerovou, kterou nařkl z napojení na Tomáše Pitra. Ta za jeho ničím nepodloženou lež zaplatila ztrátou zaměstnání. Byl na to upozorněn, ale za grázlovství se neomluvil.
Jen 6. dubna jsem náhodně zaznamenal tři články, dotýkající se cti bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce, o němž se stále již několik let píše, že umožnil únik před trestem „katarskému princi“. Nejsou pod nimi podepsáni žádní neznámí grafomani, ale autoři zvučných jmen: Karel Hvížďala, Vladan Gallisti a Petr Uhl. Z nich nejrafinovanější je Karel Hvížďala, který je dostatečně informován, aby věděl, že publikuje polopravdy a lži: proto je vkládá do úst zesnulému profesorovi Klokočkovi, čímž se pojišťuje proti možnému právnímu postihu. To vše je výsledek masivní mediální štvavé kampaně, rozdmýchávané bývalou nejvyšší státní zástupkyní, exprokurátorkou Marií Benešovou. Všem takto píšícím autorům i Marii Benešové bych rád dopřál stejnou beztrestnost, jaké se dostalo „katarskému princi“: strávil ve vězení 13 měsíců. Nikde se již také nepíše, že exministr Pavel Němec tehdy vyhověl ministerstvu zahraničí, že proces byl Nejvyšším soudem ČR prohlášen za nezákonný, a že to nebyl ministr, ale právě Nejvyšší soud, kdo nařídil propuštění nezákonně vězněného „prince“ na svobodu. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR mají platnost normativního aktu, ale to novináři neberou na vědomí: sláma v jejich hlavách váží více než právnická učenost a profesní čest jeho soudců.
Osud odpůrkyně Pavla Němce z pranice kolem kauzy „katarského prince“, Marie Benešové, je přesně opačný než jeho, ač první kolo vyhrál on:nechal ji odvolat z funkce. Budoucnost ale patřila jí. Nejen, že se chlubí nabubřelým titulem stínové ministryně ČSSD, ale dostalo se jí odměny i jinak: po vyhazovu z NSZ se jí ujala advokátní kancelář, do které šly honoráře z katarské ambasády, pak se stala členkou představenstva obchodníka se zemním plynem, který v době trestního stíhání „katarského prince“ usiloval o licence v Kataru a byl nakonec uspokojen v sousední zemi, a po určitou dobu měla v jeho budově pobočku své advokátní kanceláře. V téže budově sídlí její obhájce v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců, který za starých dobrých časů okupačního režimu sloužil jako důstojník StB. Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá… Ještě se nenašel žádný investigativec, který by si chtěl vydělat zkoumáním a rozmazáváním jejích hříchů. Stát prostřednictvím státního zastupitelství rozhoduje o tom, kdo bude souzen a koho z toho „vysekají“, novináři o tom, kdo bude špiněn, kdo veleben.
Na koho jednou média nalepí špínu, je ztracený, i kdyby mu bylo sebevíce ukřivděno, neboť novináři si přivlastnili postavení nejvyšší soudní autority a jejich rozsudky jsou neprolomitelné. Nenajde se nikdo, kdo by se nařčeného veřejně zastal, a když už se najde, v nejlepším případě se mu dostane jen trocha prostoru na internetu, kde si jeho text přečte pár čtenářů. Velká média nepřipustí jiný názor než novinářským virtuálním soudem přijatý verdikt. Svoboda slova a názoru se tak stávají fikcí: můžeme si myslet a říkat co chceme, ale nástroje k zveřejnění našich názorů střeží cenzura rovnocenná s řáděním Úřadu pro tisk a informace neblahé paměti. Na výjimku nemá nárok ani hlava státu, natož obyčejná pracující žena či bývalý politik. Ještě nás nezačali za „nevhodné“ projevy zavírat do věznic a do blázinců…i když chuť by občas byla.
Vyšlo 8.4.2010 na Politikonu jako 312. sloupek
martin.stin@seznam.cz
Úplný text je k disposici na www.politikon.cz a www.spoleksalamoun.com
Archiv sloupků