Český politik: Ústa jsou dobrá na sex, ne na pravdu
Pravda a vztahy k pravdě hrály a hrají zásadní role úhelných kamenů všech politických a společenských systému. Jsme svědky v historii dosud nerealizovaného, ale v dnešní ČR až překvapivě úspěšného experimentu vládnoucích stran. Jde o trik, který zatím žádnou demokratickou stranu nenapadl.
Když jste kritizovali či odhalovali komunisty, tak jste dostali pořádně "na frak". Pravda se nesměla dostat na povrch: překrucování, přetvařování, cenzura a lež vládly jejich světu. Komunisté se pravdy báli, byli si ji plně vědomi a dělali vše pro to, aby ji přetvořili. Své kritiky pozavírali, postříleli či vyhnali.
Když jste kritizovali či odhalovali fašisty, tak to bylo ještě horší. Fašisté se pravdy báli opravdu jako čert kříže. Takový respekt měli, že své kritiky a hlasatele pravdy likvidovali okamžitě, bez skrupuli a bez jakýchkoliv výčitek.
Když kritizujete či odhalujete dnešní americké demokraty, tak se setkáte s právě opačným přístupem: přehnaná citlivost až strach, okamžitá reakce, vysvětlování, lhaní, náprava chyb a horečnatá snaha o uspokojení většiny. Clintonismus a triangulace znamenají, že demokraté se pragmaticky vzdávají svých principu, dělají kompromisy a přejímají myšlenky opozice - není jim to však moc platné. Je pozdě, pravda je na povrchu a lháři musí dříve či
později prohrát.
Nedávné české režimy však přišly s úžasným politickým vynálezem: Pravdy se není třeba bát, pravdu není třeba respektovat, není třeba ji překrucovat, za ni trestat či na ni reagovat - PRAVDU LZE IGNOROVAT!
Hloupí komunisté, fašisté i demokraté respektovali pravdu, báli se ji, reagovali na ni, ať již popřením a potrestáním, anebo podporou a podlézáním. Nikdy je, politické břídily, ani nenapadlo, že pravdu není nutno respektovat, že pravdu lze ignorovat či prostě na ni kašlat. V ČR určitě.
Hitler, Jelcin, Stalin, Roosevelt i Clinton měli jedno společné: báli se pravdy, respektovali pravdu, viděli v ní soupeře i nebezpečí. Reagovali však rozdílně: jedni ji ubíjeli, druzí překrucovali, jiní ji podlézali a posluhovali. Žádný ji však nedokázal ignorovat.
Dnes, v srdci Střední Evropy, přišli někteří mazaní a pomazaní na tu nejjednodušší formuli politické moci: pravdu není třeba respektovat, pravdu lze ignorovat.
Není třeba zavírat, není třeba popravovat, není třeba překrucovat či cenzurovat. Kritiky lze ignorovat, asi tak jako brblání, mručení či říhání. Každý si přece může říkat co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou přece bezbranným a zbytečným nástrojem - dobrá tak ještě k jídlu či pro sex - neexistuji-li uši. Pera se také není třeba bát, neexistují-li oči. Slova
se stávají nesmyslem, nejsou-li čtena.
Potkal jsem v ČR politika, který si každé ráno nechával analyzovat všechen denní tisk, jako co kdo řekl a kde, a připravoval obsáhlé, fundované, konkrétní reakce, odpovědi a interpelace. Pak, u moci, toho všeho rychle nechal. Pravdu je třeba ignorovat, kašlat na ni, neslyšet ji, nevidět ji - a prostě, vytrvale, hlavně dobře financovaný, si dokolečka mleti to své, v systému byrokracie, jakou si ani ubohý Kafka nedokázal představit.
Nikdo nás stejně nebude poslouchat, tak jako my neposloucháme je. Společenský konsensus, základ to klidu a spokojenosti, je konečně pochopitelný: my neposloucháme je a oni neposlouchají nás - a je to jedno.
Jenže. Jenže my jsme tam, kde jsme my, a oni tam, kde jsou oni. Jde tedy o režim a experiment jakési Byrokratické Ignorokracie (či Idiokracie), která si beze studu vyvěsí třeba i fangli "Pravda vítězí". Nyní již víte proč: ne ze strachu, ne z respektu, a už vůbec ne z principu či ideálu. Jen a proste proto, že je to vlastně jedno.
Prof. Milan Zeleny
GBA 626E, Fordham University
113 West 60th Street
New York, NY 10023-7484, U.S.A.
Fax 212.765.5573
e-mail: zeleny@mary.fordham.edu