Topol ve stínu. Cesta Mirka Topolánka na vrchol a zpět
Ve chvíli, kdy Václav Klaus psal svou slavnou SMS zprávu o "prázdném Topolovi", který právě přebral do rukou jeho ideové dítě Občanskou demokratickou stranu, ještě nikdo netušil, že největším problémem nového šéfa nejsilnější české pravicové strany není duševní prázdnota, nýbrž právě naopak. To se ovšem projevilo až mnohem později, když Mirek Topolánek získal tak velké politické sebevědomí, že si dovolil luxus hovořit na veřejnosti způsobem, jako kdyby ani politikem nebyl a povídal si s kamarády u piva.
Topolánek nikdy nechápal, či nechtěl pochopit, že naplňuje roli politika, a to s sebou nese i potřebnou míru diplomacie a hereckého umění, což nemusí být vždy přetvářka. A nepochopil ani, že v případě politika neexistuje rozdíl mezi soukromým a veřejným, protože všechno je součástí všeobjímající hry o důvěru voličů, v níž neexistuje hranice mezi jevištěm, zákulisím a šatnou.
Puer commentator
Mirek Topolánek nikdy netrpěl tím, že by neměl co říct. Jeho problém byl opačný: měl toho na srdci tolik, že často nevěděl, kde začít a kde skončit. Bylo to vidět už při drobných a relativně bezvýznamných rozhovorech s novináři. Jeho nástup do odpovědí byl překotný.
Bylo cítit, že strašlivě touží po tom, aby ostatní přesvědčil o své pravdě, a tak respondenty zavaloval sprchou naučených, více či méně zpracovaných informací. Novinář ve funkci "držáku na mikrofon", který má tu výhodu, že nemusí hltat každé slovo, ale může také pozorovat mimiku, tón hlasu a spoustu dalších zajímavých charakteristik zpovídané osobnosti, si tak nejčastěji nevzpomene na Topolánkovy politické teorie a plány, ale na nedočkavé napětí, které kolem sebe šířil.
Tento rys politika Topolánka přešel pak i na televizní obrazovky. Z kroucení hlavou, podupávání, nutkavého vskakování do řeči a jiných projevů neklidné mysli by se dal smontovat skvělý střihový pořad, který by o povaze předsedy ODS vypověděl více než několik novinových článků podobného typu. Přebytečná psychická energie spojená s přímočarostí jeho povahy trápila Topolánka stejně jako nadbytek informací, které chtěl zpracovat a zpátky vydat. Zpočátku to mělo prostý důvod: chtěl všechny - nejvíce zřejmě profesora Václava Klause, pro mnoho straníků i voličů prototyp vzdělance - přesvědčit, že není hloupý valašský chachar, ale že se vyzná v odborných a jiných věcech. Přinejmenším chtěl předvést, že je odborným debatám otevřený, protože ho jako politika neustále zajímají a inspirují. V přehazování těchto programových příběhů, kterého ho v té době opravdu bavilo, se Topolánek "stával politikem".
Tok Topolánkovy řeči sice už v té době naznačoval tendenci k mnohomluvné bezstarostnosti, dalo se to ale ještě chápat jako výraz přitažlivé otevřenosti, která byla ODS dosud cizí. "ODS začíná být sexy," znělo tehdy redakcemi. Tak to také pochopili lidé jako Saša Vondra, kteří po odchodu Václava Klause z ODS cítili příležitost, že se přes stranu mohou vrátit k moci. Vondru přitahovalo právě Topolánkovo objevitelské nadšení.
"Mirek je jako malý kluk," říkají mimo záznam poslanci ODS. Platí to nesporně i pro Topolánkovu prvotní radost z objevování, která byla z počátku nakažlivá, dokud ji nezačala překrývat pubertální suverénnost a pocit nedotknutelnosti a vlastnění pravdy, které jsou s touto fází vývoje spojené. Mirek objevil, dál už objevovat nemusel. A když přece jen něco objevil, vydával to za zjevenou pravdu ověřenou tím, že prošla jeho hlavou. Tímto směrem se jeho psyché vydala, když se stal premiérem.
Animus umbraticus
Změna role udělala z předsedy ODS ve veřejných debatách a rozhovorech odpovědného politika. Málokdy bylo od českého premiéra slyšet tolik úvah o vztahu Česka k mezinárodnímu politickému dění, širších výhledech do budoucna a odpovědnosti spojené s premiérstvím. Topolánka v tom předčil jen Vladimír Špidla.
Politické prvenství a dotek s velkou politikou, s velkým světem - politiky, sportu, byznysu - ale zvýšil i Topolánkův pubertální pocit nedotknutelnosti. Byla to kompenzace vnitřního přetlaku, který se nikdy zcela nerealizoval v politické roli. Pro Topolánka byla politika vždy nedostatečným nástrojem sublimace. Dřívější mnohomluvnost už ovšem nebyla tak roztomilá a sympatická, a začala připomínat proud volných asociací.
Volnému toku obrazů, které v sobě skrýváme, se obvykle vyhýbáme. Bojíme se, že když se jim poddáme a odhodíme řád a intelektuální stylizaci, vyběhne na nás někdo úplně cizí, koho se nakonec začneme bát, protože tohle přece nejsme my. A když se v asociačním proudu (ne)dobrovolně vykoupeme, rychle se snažíme zabránit dalším zmatkům tím, že horečně přebudováváme ztracenou identitu.
Topolánek jako by svůj stín miloval a vyhledával. Není vyloučeno, že je to "nutkává zvrácenost", radostná slast z toho, že "já je někdo jiný", která v jeho mysli uvolňuje proud myšlenek a asociací, jež později všechny děsí a nakonec částečně překvapí i Topolánka. A je jedno, zda je předseda ODS k tomuto "uvolnění" hnán pocitem moci nebo pocitem svobody, protože je to nakonec totéž.
Homo libertus
Topolánkovo asociační proudění, vyvolávající u jeho kolegů, v médiích a pak i u veřejnosti tolik děsu už jen tím, že naráží na slova jako Žid či homosexuál, nejvíce překvapuje právě nečekanou svobodou, nespoutaností. Absolutním odlehčením od role politika, kterou by si ostatní nedovolili, protože buď mají strach ze sebe, nebo se bojí nařčení z arogance.
Politik nesmí nikdy mluvit jen tak, aby se nepoznalo, že o něj vlastně nikdo nestojí. Osudový konflikt svobodné individuality (uvolněný politik s kávou) s veřejnou rolí, s projekcí očekávání občanů, co by takový politik měl dělat a jak by se měl chovat, je na Topolánkově případu nejzajímavější: Nenápadně se tu vytváří budoucí společenská norma.
Veřejné rozpouštění politika Topolánka v proudu volných asociací je z hlediska společnosti důležité ještě z jednoho úhlu. Topolánkovo "volné přemýšlení" intenzivně pracuje s různými stereotypy ve formě sloganů a hesel. Nerozvíjí se tu myšlení ve smyslu vznikání složitě pospojovaných sítí vztahů, které se navzájem znovu aktivizují, nýbrž systém krátkých spojů a narážek v rámci celku jakýchsi obecně známých hlášek. Topolánkovy provokující projevy jsou pak didaktickým shromaždištěm fixací, jež ve společnosti kolují.
Má-li tedy Mirek Topolánek zvláštním perverzním způsobem rád svůj stín, pak to není stín čistě osobní, ale stín nás všech, kteří se bojíme myslet, a proto se utíkáme k přemítání v pevně zafixovaných hláškách.
Text vyšel také v HN
Petr Fischer
Zveřejněno s laskavým svolením autora.
Publikováno na http://blog.ihned.cz/fischer