Není to politická soutěž volebních programů a jejich uvádění do praxe, ale právě tito užiteční idioti, kteří svým konáním dávají namyšleným papalášům do ruky silné trumfy. Vytvářejí kolem nich aureolu božské nedotknutelnosti, neomylnosti a nadřazenosti. Retušují jejich charakterové vady, mentální nesmělost i skutky veskreze podlé a zcela mimo vyšší princip mravní.

Ve vzájemné symbióze poté společně produkují všeobecnou otravující mlhu, která má jednak zahalit pravý smysl jejich počínání a hlavně zadusit každý pokus o projevení jiné formy života než jim jediný vlastní - parazitický. Neboť jak novodobí vládci, tak jejich uslintaní pudlíci, jsou jako pijavice pevně přisáni na tepně zvané státní pokladna, pomocí které ovládají veškeré dění a nemají sebemenší zájem na změně tohoto stavu.

Společnost dospěla do fáze řízeného sebezničení. Duchovní i mravní elita národa byla nahrazena loutkovými panáky, kteří díky výše uvedenému rozhodují téměř o každičkém detailu života občana, historickou shodou náhod s nimi sdílejícím vymezený prostor na planetě Zemi. Takto mediálně stvoření vůdci už nemusí ostatní vůbec převyšovat svým intelektem, pracovitostí, odvahou či progresivitou svých vizí, ale spíše naopak. Stačí jim býti cvičenou opicí, která ve správný čas a na správném místě přehraje předem naučenou hereckou etudu.

Jakou perspektivu tedy nabízí současná společnost svým občanům? Pohled na možné cesty rozvoje osobnosti je velmi smutný.

I. Cesta přes mrtvoly:

Státi se příslušníkem vládnoucí kasty mocenských struktur. K tomu je třeba buď umět dobře plácnout do gumy, ne mnoho falešně zazpívat bojovou častušku či zalézat pravidelně alfa samci vítězné partaje do konečníku až po kotníky. Pokud má dotyčný v kapse ještě pár drobných na volební kampaň, dobré místo na kandidátce do nějakého královsky placeného zastupitelského sboru, s pravidelným přilepšením ve formě naditých obálek, je téměř jisté Pokud přeci jen bude pár hlasů chybět, jako odškodné bývá nabídnuto místo v dozorčí radě státem ovládaného molochu, kde pár desítek kapříků mesíčně také připluje.

II. Cesta ingraciální:

Pokud jedinec neumí řádně cvičit, nepíšou o něm v Blesku a navíc je chudý jako kostelní myš bez igelitkového strýčka Vika za zády, musí se spokojit s drobky od panského stolu. Vzhledem k tomu, že tvorba hodnot pomocí práce je to poslední, co jej při pochopení významu slova obživa napadá, chodí bruslit do oranžových hal na náměstí, za okenní skla vyvěšuje rudě malované třešně a nadšeně hýká při každé zmínce o tom, jak jej budou živit nechutní zbohatlíci ze svých daní.

Obě tyto cesty jsou doménou lidí, kteří si to sice nechtějí v žádném případě přiznat, ale jejich potenciál končí zničením hostitele, na kterém sice bujaře parazitují, ale na druhé straně jej nenechávají ani chvíli volně dýchat a nabírat síly potřebné k rozvoji a růstu. Paradoxně jej nazývají svým úhlavním nepřítelem a jejich mozková kapacita zřejmě ani není schopna domyslet smutný a děsivý konec, který se zničením živitele neodvratně blíží.

III. Cesta osobní svobody a nezávislosti:

Je cestou nejtěžší. Je cestou rovné páteře a svobodné mysli. Je cestou bez natažené ruky ke státní pokladně a čistého svědomí. Velmi těžko se po ní chodí. Musíte zde překračovat výmoly státem organizovaného loupežnictví, pasti zákonné kriminalizace, rizikové exekuční jámy celého svého majetku a při tom všem se ještě vyhýbat jedovatým šípům závisti, přetvářky a hlouposti.

Ještě navíc je však lemována křiklouny opakující stále stejná naučená hesla, demagogické fráze či sprosté dehonestační lži. Ukazováčky z tohoto davu ukazují na jedince po této cestě kráčejícího a zlostně hrozí: “Málo jsi nám zaplatil, podvodníku! I my neschopní, zbabělí a závistiví chceme mít podíl na tvém momentálním úspěchu! Musíš více dělat, více tvořit, více platit. My jsme ta volební masa, určující co je dobré! My se musíme mít dobře, protože nás tak učí a vychovávají! Pokud není v tvých silách zaplatit vše co ti předepíšeme, chcípni. Zatančíme si na tvém hrobě s Internacionálou na rtech!”

Kolik lidí se ještě vydá po této cestě? Kolik lékařů a záchranářů, kolik živnostníků, kolik majitelů firem, kolik opravdu pracujících zaměstnanců, kolik umělců bez podpory grantů, kolik samostatných farmářů, kolik vědců, kolik neúplatných policistů, soudců či advokátů, kolik férových učitelů, kolik nezkorumpovaných úředníků?

Budou tito lidé, toužící po svobodě a nezávislosti, nakonec téměř veškeré své těžce odpracované výdělky odevzdávat do korupčního kolotoče přerozdělování, dávek, grantů, dotací a podobných socialistických nesmyslů, který pozvolna přejde v utopistický komunismus, kde všechno bude všech a všichni budou dostávat jen to, co svým nařízením určí strana a vláda? Dnes nám do tohoto absolutního bolševického “Absurdistánu” chybí již pouze nějakých 25%, ostatní nám státní loupeživá banda plíživě ukradne. Přesto je volební podpora stran, které utahují daňovou smyčku na maximum stále větší. Je tedy vůbec možné jít po oné cestě nezávislosti a přežít?

Obávám se, že dlouhu již nikoliv. Pár stále dokola omílaných hloupých hesel o nutnosti sociálního smíru okořeněných o řádnou porci primitivních slibů a bojové výkřiky o odebrání, beztak nakradeného, majetku vykořisťovatelům a podobným zbohatlickým podvodníkům, co si nechodí škemrat na úřady pro desátou různou dávku, jednoznačně ve společnosti vede. Holt, když jde o moc, malinko se stádu do žlabu přisype a zase bude chvíli klid na práci. Komunisté si svoje lidi vychovali “dobře” a neookomunisté v čele populistických stran současnosti z toho dokáži velmi dobře těžit.

Jsou přeci “správnej tým” a ty potěmkinovské jásavé zítřky ozářené nejjasnější hvězdou volebního vítězství jsou tak krásné! Dobře to věděl už Lenin, Stalin a Gottwald. Dobře to vědí i jejich pohrobci.