Budu to dokumentovat na případu, který jsem nedávno komentoval již v článku http://streit.blog.idnes.cz/c/115902/Babo-rad-co-s-kauzou-socialniho-pojisteni.html. Za sebe mohu říci, že za normálních okolností bych považoval dodatečné žádosti o vrácení sociálního pojištění za nemravné a nemorální. Jedinou výjimku bych přiznal firmě Ježek Software, která na celou záležitost přišla a svým důsledným a statečným postupem státu i v našem zájmu ukázala, že zákony by měly platit pro každého.

Ostatní žadatelé o vrácení přeplatků však jsou v postavení generálů po bitvě. Kdyby neznali vyměřovací základ, tak by prostě stejně jako Ježek nezaplatili. Zvlášť odpudivé je, že na celé kampani se snaží parazitovat vyžírkové v advokátních, auditorských a daňových kancelářích.

Na druhé straně mám pochopení i pro poplatníky, kteří se rozhodli státu nic nedarovat. A zde jsme u meritu věci. Z ohlasů na minulý článek vím, že ve velké míře jejich motivací je až taková nenávist ke státu, která zastiňuje i finanční motivy. Jinak je tomu u velkých nadnárodních společností. Pro ty je dobré v situaci, kdy už vyčerpaly dotace, si před poutí dále na východ vyzvednout další bonus.

Ideální by bylo, kdyby stát měl takovou autoritu, vážnost, respekt a sounáležitost, že by podobné jednání poplatníků bylo až autodegradační a natolik dehonestující, že by firmu poškodilo ve společnosti i obchodně natolik, že by od nich pes kůrku nevzal. Byli by pak považováni za neloajální škůdce sociálního systému, nad nimiž by si mohl každý důchodce nebo invalida odplivnout, stejně jako solidární občané.

Proč tomu tak není? Za prvé všichni vidíme, že stát si uzurpovali politici s jedinou motivací - napakovat se na státních zdrojích. Nemá smysl se zde rozepisovat o veškerém mrhání a excesech, které už nabyly až regulérních forem. Nakonec stav státní pokladny to potvrzuje a dokládá i tragický fakt, že ani zadlužení státu neutlumilo u většiny apetit k rozhazování. Ostatní se proti němu vymezují jen verbálně a když by měli ušetřit třeba na svých ministerstvech - o vlastních příjmech ani nemluvím -, tak skutek utek.

V této situaci si oprávněně každý poplatník řekne, že daně a dávky nejsou výrazem solidarity, ale skoro hlouposti. Dobře vědí, že ať se vybere kolik chce, stát jakoukoliv částku prošustruje. Nakonec si řeknou, že ti opravdu velcí se umějí různými triky, daňovou optimalizací a prostřednictním daňových rájů placení daní zcela vyhnout.

Tímto jsme se dostali k další motivaci, týkající se menších subjektů. Zadruhé tedy k nenávisti vůči státu je vede jeho předchozí chování, a to zejména u těch, co mají zkušenost s finančními úřady. Ty dobře vědí, že na velké nedosáhnou. Je to pro ně pracné, složité a někdy na to nestačí odborně. Když vyškrtneme eseróčka, u nichž se nedopátrají ani sídla ani společníků, soustřeďují se berňáky na poctivé malé a střední firmy.

A tam se byli zvyklí chovat jako něco mezi drábem, policií a exekutorem. Když viděli, že poplatník nic neskrývá a snaží se odvádět poctivě daně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, začali kvůli „daňové efektivitě" vyhrabávat formální nedostatky a používat kolikrát sporných výkladů. Začali vytvářet demotivační vzorec „za dobrotu na žebrotu". Protože rozhodnutí finančních úřadů nemá odkladný účinek, mohli kontroloři šířit oprávněný děs. Naštěstí se tato situace začíná zmírňovat ustavením správních soudů a také judikáty, které některé excesy alespoň částečně napravují. Zůstal však pocit, že stát neodpustí nikdy nic.

A nejsou to jenom finanční úřady. Úřednické zvůle stále přibývá. Tohleto všechno má devastační účinek na solidaritu a sounáležitost se státem. Stát se pasoval nikoliv do role zastřešujícího a uznávaného subjektu, ale do role soupeře v zápase kdo s koho. A ještě při tom platí „chyť jak můžeš".

Tak tohleto mě napadlo, když jsem včera slyšel ministra Janotu, jak vyhrožuje poplatníkům žádajícím o vrácení sociálního pojištění. Vzal do ruky hůl v podobě dodatečného daňového přiznání a penalizace. No nevím. Až stát případně „přeplatky" vrátí, měl by pravdu. Ale jestli to chce dopředu a bude penalizovat, tak vlastně dopředu uzná nárok.

Nadto nevím, jak firmy přinutí, aby na jeho hru přistoupily. Když jen požádají o vrácení pojistného Českou správu sociálního zabezpečení, nemají ještě uznaný nárok, kvůli němuž by měly podávat dodatečné daňové přiznání. Mohl by to sice řešit zahájením kontroly u každého takového subjektu, ale to by kapacitně finanční úřady nezvládly. Kdyby daň předem doměřily, nárok na vrácení přeplatku by de facto stát uznal.

Místo hole je někdy efektivnější vlídná tvář a té se našemu státu nedostává.