V jednom z posledních článků jsem psal, že pupkatí mesiášové mají exhibici, čímž jsem myslel ten mezinárodní socialistický cirkus v Praze.

Tehdy jsem neměl na mysli tělesné proporce delegátů, i když se přiznám, že naparujícího se Paroubka nelze tak snadno z mysli vytěsnit. Chápal jsem to jako metaforu přežraných a mlaskajících salónních levičáků v drahých oblecích, a to bez ohledu na jejich rozměrovou konstituci. Takový Rasmussen není zrovna z těch nejtělnatějších, ale jeho zaťaté pěsti, s nimiž spektakulárně mával, také o mnohém vypovídají.

Tito lidé jsou natolik odtržení od reality a běžného života, že i kdyby sami uvěřili svým socialistickým báchorkám, tak vůbec starostem běžného levicového voliče nemohou rozumět. Vždycky mě napadne, že proletariát se podílí na rozdělování společenského bohatství prostřednictvím konzumace těchto zpanštělých socanů.

Nakonec, pánové, kdo z nás to má jako Paroubek? Ne abyste mysleli na něco jiného než na drahé obleky (na něž je třeba opravdu hodně látky) nebo na jiné luxusní zboží a služby. Možná ještě tak na drahou manželku. Není to sice jen levicová úchylka, ale u levicových populistů s jejich rétorikou je okázalá rozmařilost zvlášť odpudivá.

Nezávidím nikomu, ale pro mě nařvaný socan, který se tváří jako kříženec komunistického papaláše a metrosexuála je pro mě nestravitelný. Nechápu levicového voliče, že nevidí, že je pro takové naboby jen křovím. Socana si představuji třeba jako Jaroslava Foldynu. Nechci mu dělat reklamu, ale vypadá na důvěryhodnějšího levicového tribuna. Možná, že některé své utopické představy myslí dokonce i vážně. Proto mu ve straně, kterou vede Paroubek a spol., pšenka nepokvete.

Ti, co to nechápou, se mě v diskusi ptali, kolik mám v pase. Nejsem - ani bych nechtěl být - žádný střízlík, ale do Paroubka mám jako sportovec daleko. Nevím, jestli se mi to podařilo jim vysvětlit, že nejsem levicovým delegátem chudých, takže u mě je to irelevantní. Dokonce neprožírám ani státní peníze jako politici nebo na ně přisáté pijavice. Hrdost by mi to nedovolila. Pokud bych byl bachratý, tak za své.

Na závěr přidám jednu neověřenou historku. Traduje se, že se neměli příliš v lásce legendární britský premiér W. Churchill a věhlasný dramatik G. B.Shaw. Není se co divit. První byl ztělesněním požitkářství a druhý břitkým kritikem sociálních poměrů. Jednou prý Churchill Shawovi pravil: „Když se na Vás člověk dívá, řekl by, že je v Anglii hlad." A Shaw mu prý odvětil: „A když se podívá na Vás, tak by věděl i proč."

Já když se dívám na Paroubka, tak je mi jasné, proč musí být u nás stále více skutečných chudáků.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz