Spisy STB do každé rodiny!
Zdá se, že dlouhé období totality působí na uvažování některých z nás i dvacet let po změně režimu. Opět je nutné kolem vybraných témat chodit po špičkách a o dalších raději ani nepsat. Především je společensky neúnosné informovat o spolupracovnících STB. Nehodí se to. Dnes máme přeci jiné starosti. Otevřeně pojmenovávat zhůvěřilosti komunistického režimu a ukazovat prstem na jeho přisluhovače je dnes považováno málem za bláznovství. Antikomunismus je dnešními levicovými intelektuály vysmíván a považován za primitivní. Přitom, může být přirozenější postoj člověka narozeného ve středoevropském prostoru, než právě antikomunistický? Jistě, nedůvěryhodně působí u lidí, kteří prokazatelně kolaborovali s minulým režimem. Nedůvěryhodně a navíc hloupě. O tyto případy ale nyní nejde.
Aby člověk mohl posoudit jakýkoli totalitní režim a zaujmout k němu své stanovisko, potřebuje informace. Potřebuje přímo nekontrolovatelný, ničím a nikým neusměrňovaný proud informací. Žádné předžvýkané a uměle upravované pohádky s „bílými“ místy, abychom náhodou někoho neurazili. Koho tím chceme šetřit? Sami sebe? Ano, řeč je o Ústavu pro studium totalitních režimů. Proti jeho založení byli na politickém poli od začátku KSČM a ČSSD. Tomu se není třeba příliš divit. Členové a příznivci levicových partají by nejraději udělali za minulostí tlustou čáru. Občas vyjádří „upřímné“ pohoršení nad politickými procesy 50 let, na druhou stranu se nezapomenou zmínit, že všechno přeci nebylo tak špatné. Mají pravdu. V létě se chodilo na plovárnu, v zimě se lyžovalo a pivo se v hospodách točilo po celý rok. Byli jsme mladí a život byl přeci krásný. Ne sice pro všechny. Ale co, taková byla doba. Žijme raději přítomnosti a vzhlížejme ke světlým zítřkům.
Nejsem historik a netroufám si posuzovat, jestli Ústav pro studium totalitních režimů postupuje vždy podle běžných standardů. V médiích se mihne tu Milan Kundera, tu herec Kanyza, Josef Dvořák a další, kteří si nejspíš s režimem zadali. Poté dochází k soudním tahanicím a tento jedinec je většinou osvobozen s tím, že nikdy s STB nespolupracoval. Vytahování známých jmen na světlo a následné moralizování 25-ti letých novinářů je opravdu trochu nedůstojné a bulvární. Taková jsou ovšem dnešní česká média. Tak jsme si je pro roce 1989 nastavili a nyní už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Vždy si dokáží vyzobnout jen tu část informace, která vzbudí u čtenářů rozruch. A my jim na to pokaždé ochotně skočíme. Není ale na druhou stranu tato ničím nekontrolovaná smršť fascinující? Žádné hranice, žádná omezení, každý si píše, co chce. Při takové anarchii se ve změti tisíců článků objeví jisté procento textů patřících spíše do žumpy. To bezpochyby. Pomůže ale, když začneme některé věci opět zamlčovat? Zlepší se tím kvalita naší demokracie?
Před pár dny vznikla petice, která kritizuje práci šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů Žáčka. Stojí za ní např. Václav Havel či aktivista Stanislav Penc. Ustav by prý neměl psát dějiny podle STB. V pořádku. Na tom se jistě shodneme. S peticí mám ale osobně problém.
Petice totiž přichází krátce poté, co vyšla kniha o vzniku Občanského fóra. Mj. se v ní říká, že disident Joska Skalník prý donášel tajné policii. Jde o člověka blízkého Václavu Havlovi a on i jeho další spolupracovníci se s touto informací nejsou schopni smířit. Není divu, že si člověk vznik petice interpretuje takto.
Havel údajně chtěl, aby se spisy STB nikdy nedostaly k veřejnosti a nebo byly rovnou zničeny. Chápu, jaké k tomu měl důvody. Obával se, aby ve společnosti nevznikaly zbytečné spory a další osočování. Zlé krve jsme si nakonec v minulých desetiletích užili až dost. Asi jako když chce lékař ochránit pacienta před špatnými výsledky nálezu rakoviny. Úmysl dobrý, soucitný přístup prokazatelný. Až na jednu „maličkost“. Vše je postavené na lži.
S trochou nadsázky, svazky STB by měly být vylepeny v ulicích, na billboardech, na nárožích domů. Jména spolupracovníků tajné policie ať jsou čtena v rádiích a televizích. Proč bychom měli být jakousi vyšší silou reprezentovanou bývalými disidenty uchráněni před nahlédnutím do své minulosti? Neškodilo by, kdyby bývali lidé hned po převratu mohli nahlížet do spisů STB. Lepší nechat volný průchod emocím, bouřlivým diskuzím i osočování, než se snažit vše zamést pod koberec. I za cenu drobných nespravedlnosti a ústrků nemá nikdo právo před občany ČR skrývat jejich minulost. Ať už je jakákoli. Krev v těle se potřebuje vyčistit, stejně tak i myšlení lidí by mělo dostat šanci se pročistit. Proces jistě bolestivý, ale na jeho konci může vzniknout něco nového. Něco nového, co není stahováno těžkým závažím komunismu ke dnu. Báli jsme se a stále se takového procesu bojíme. Jednoduše proto,že dost bolí.
Každý politik se dnes ohání Masarykem. Tak snad není od věci připomenout jeho obdivuhodný boj v kauzách s Rukopisy Zelenohorským a Královédvorský. Možná by tenkrát bylo přínosnější vzhledem k probuzení české národní hrdosti, prohlásit dekrety za pravé. Masaryk ale zastával názor, že sebelepší věc postavená na lži stejně nemůže fungovat. Podobné to je dnes s Občanským fórem.
Tak jsme se prostě dozvěděli, že i některé lidé z okruhu Václava Havla byli práskači, udavači či jemně řečeno spolupracovníci STB. Mysleli jsme si snad, že všichni kolem 17. listopadu byli andělé? Takové příjímání reality bylo naivní.
Nedokážeme takovou informací unést a musíme proto opět něco zakazovat? To by bylo příliš jednoduché. Ať už je pravda jakákoli, Josku Skalníka nikdo věšet na šibenici nebude. Nechme ale každého, ať si takovou informací vyhodnotí podle svého. Někdo si při jménu Skalníka odteď hlasitě uplivne. Druhý archivu STB neuvěří a třetí se na celou věc podívá reálně. To je přeci demokracie, že máme možnost si utvořit jakýkoli názor sami, bez předem upravené „pravdy“.
Hlavně si nenechme nikým namluvit, že bychom neměli (či dokonce nemáme právo) domnělé či skutečné spolupracovníky STB soudit. Já říkám, jen suďme. Bez pardonu a bez zbytečného sentimentu. Buďme klidně i nespravedliví a dělejme chyby. Takové věci k pročištění zatuchlého myšlení poznamenaného totalitním režimem patří. Všechno je lepší, než před realitou zavírat oči v domnění, že z toho všeho zas nějak vybruslíme bez ztráty kytičky.