A bylo to pořádná troška, plná citlivých slov a přijmutí zodpovědnosti za tisíce popravených, umučených, umlácených a zastřelených na hranicích a statisíce a miliony zničených životů, uvěznění, zákazů studia, vyhazovů z práce a denodenní šikanu celého národa.

Nacisté se inspirovali v Sovětském svazu a zakládali likvidační koncentrační tábory. Komunisté udělali jeden velký koncentrák z celé země, když hranice se "západním agresorem" byly obehnány ostnatým drátem, systémem poplašných zařízení a několikakilometrovým hraničním pásmem, do nějž byl vstup jen na povolení a jinak zakázán. Naši představitelé tehdy slibovali, že imperialistům zalijeme hrdla naší "mírovou ocelí" a velení Varšavské smlouvy mělo plány "bleskové obrany" proti západním státům "preventivním vojenským útokem" a zabráním jejich území v průběhu asi tří dnů.

Dráty, které měly podle našich komunistů za úkol bránit pronikání imperialistických podvratných živlů na naše území sloužily k přesně opačnému účelu, aby se nikdo nedostal odsud. Opuštění republiky bylo považováno za trestný čin a emigranti byli v nepřítomnosti odsuzováni do vězení a jejich majetek byl zabavován.

Když jsme se konečně drátů zbavili, zjistili jsme ve skutečnosti zatím jen tušené, a to, jak je náš stát zaostalý. Vždyť drtivá většina národa znala Západ jen z propašovaných katalogů obchodních domů a tiše záviděla životní úroveň těch na Západě. Čtyřicet let devastace hospodářství a bůčkové politiky se podepsalo na celém národě a státu hodně tučným písmem.

Za dvacet let jsme ušli velký kus cesty, abychom naše jižní a západní sousedy dohnali. Stále zaostáváme, ale vzdálenost se výrazně zkracuje. Nehodlám zde rozebírat, co všechno se stihlo či nestihlo udělat nebo co se povedlo a co nepovedlo. Nikdy není nic zcela ideální, ale jde o to, aby pozitiva převažovala nad negativy, a k tomu skutečně v polistopadovém vývoji došlo.

Komunisté ve svém prohlášení mluví o "dvaceti letech slibů a lhaní", které vyvrcholilo nynější krizí. Majetek vytvářený během 40 let vlády KSČ byl podle komunistů rozkraden a většina lidí si přála zachování socialismu. Kupónová privatizace se stala podle komunistů podvodem století, objevila se nezaměstnanost, lidé žijí na hranici chudoby, lidské zdraví a právo na vzdělání se stalo zbožím.

Ano, komunisté nikdy nic za minulého režimu neslibovali a nikdy nelhali. Stačí si vzpomenout jen na rok 1953 a měnovou reformu, při níž byl celý národ komunisty okraden o celoživotní úspory a hlavním terčem byli pochopitelně ti, kteří měli majetek větší než ostatní.

Za komunistů jsme se měli tak skvěle, že se neustále něco shánělo pod pultem a stále byl něčeho nedostatek. Tu dámských vložek, jindy toaletního papíru, exotické ovoce se objevovalo na pultech jen několikrát do roka, na auta byly pořadníky a i na ty se stály i týdenní fronty. To byl ten komunistický blahobyt, kde se plány plnily na 120%. Všichni do jedné řady, držet hubu a krok. Běda jak někdo vyčníval.

Krize, o níž komunisté mluví, je celosvětová a rozhodně není výsledkem polistopadových vlád. Je důsledkem otevřenosti naší ekonomiky, díky níž se naše výrobky staly ve světě konkurenceschopné a kde neputují čtyři pětiny produkce jen na trh uvnitř socialistického tábora, protože jinde jsou zcela nekvalitní a neprodejné.

Lidé si nepřáli zachování socialismu, chtěli svobodu, možnost jet bez omezení za hranice, mít se stejně dobře jako lidé v Západním Německu. Nechtěli už něco jiného říkat doma, přátelům a v práci nebo ve škole. Komunistům nedochází, že lidé měli dost koncentráku, ve kterém se nacházeli.

Ukradený majetek po KSČ je z velké části fikcí. Nebo snad někdo ukradl pozemní komunikace a domy? O rozkradení majetku KSČ a nejen KSČ se postarali sami soudruzi. Právě z jejich řad se pak rekrutovali první podnikatelé, přičemž mnozí z majetku ukradeného před dvaceti lety žijí spokojeně i dnes.

Kupónová privatizace rozhodně nebyla žádným podvodem století. Byla to cesta jak co nejrychleji dát majetku státu nějakého vlastníka. S tím, že dojde i k podvodům se tehdy počítalo, ale bylo to považováno za nutnou a přijatelnou daň změny komunistického socialismu na fungující kapitalismus a záruku, aby se situace nezvrtla zpět. Hlavní cíl co nejrychleji zprivatizovat majetek státu byl splněn. Ze svého okolí neznám nikoho, kdo by na kupónové privatizaci tratil.

Ano, máme nezaměstnanost, která za komunistů nebyla. Právo na práci bylo povinností a kdo nepracoval, putoval do vězení za příživnictví. Nezaměstnanost je průvodním jevem kapitalismu. Za prvé vždy bude existovat určité procento populace, které zkrátka pracovat nechce a za druhé, máme-li tržní prostředí, je logické, že firmy také krachují, protože nejsou schopny nabídnout konkurenceschopný výrobek nebo službu, popřípadě se neumí přizpůsobit nabídce a poptávce. Nezaměstnanost je tedy zcela normální a přirozený jev.

Komunistický projev probral z letargie ministra Kocába, který přislíbil, že vláda bude řešit podnět senátorů o postavení komunistů mimo zákon. V nedávných dnech přitom vláda ústy premiéra a bývalého komunisty Fischera konstatovala, že senátorský podnět nepodpoří, protože komunisté jsou demokratickou stranou.

"Pokud se vrátíme do roku 1946 a k tomu, s jakým programem tehdejší KSČ zvítězila ve volbách, měli by představitelé její pokračovatelky o nesplněných slibech raději mlčet. Její vláda trvala celých 40 let a dodnes se musíme vyrovnávat s tímto negativním dědictvím," reagoval předseda socialistů Paroubek.

Přitom právě ČSSD a zejména její předseda komunistům neustále nadbíhá a chce je znovu instalovat k moci. ČSSD nevylučuje povolební spolupráci, kdy by komunisté byli tichými koaličními partnery a středočeský hejtman Rath si dokonce pochvaluje jak úžasně funguje krajská vláda ČSSD s komunisty: "Chovají se předvídavě a nejdou do podrazů a intrik."

Václav Havel byl zcela neoddiskutovatelně jednou z hlavních person "plyšáka". Tenkrát stačilo jediné jeho slovo a vše bylo okamžitě splněno, stál za ním prakticky celý národ. Dnes už je jisté, že s komunisty udělal obchod "vy nám vládu a my vám klid". Kdyby v roce 1990 řekl, že se má komunistická strana zrušit, stalo by se jen to, co sami komunisté očekávali a stalo by se to obratem.

Havlovy výroky o tom, jak si to veřejnost nepřála, jsou jen snahou zamaskovat dohodnutý kšeft s komunisty. To je Havlovo nejzávážnější pochybení, díky němuž dnes musíme řešit drzost komunistů, kteří se stále netají obdivem k marxleninismu a nechutně kritizují vývoj k demokratické společnosti otevřené světu, čemuž oni sami v zájmu uchování své moci bránili.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz