“ČSSR byla krásná rozvojová země”. Národ nadšeně budoval socialismus a všeobecně očekával postup do vyšší ligy bolševického experimentu, který měl završit desítky let trvající úsilí dělníků, rolníků i pracující inteligence. Ráj na zemi se měl nazývat komunismus a všichni občané byli udržováni v naději, že je již na dosah. Jen co doženeme a předeženeme vrahy z Wall Streetu, vyrobíme dostatek dámských vložek a obyčejné kalhoty z rifloviny nebudeme muset nakupovat ve speciálních obchodech za imperialistickou měnu.
Když v roce 1917 soudruh Uljanov ovládl se svými kumpány šestinu světa a vypustil tak rudého Džina z lahve od vodky, tleskalo mu, stejně jako dnes, mnoho salónních intelektuálů ze všech koutů naší planety, tušíce v nové ideologii svůj osobní výtah k moci. Stejná řada všehoschopných zmetků živí tuto ideu postavenou na závisti, násilí, bezcharakternosti, pokrytectví, demagogii, výplachu mozků a lidské hlouposti dodnes.
Komunistická sebranka to měla vymyšlené dobře. Z neschopných idiotů nadělat komisaře pro všechno možné, tajné policisty, hlídače v lágrech, vyšetřovatele či rovnou soudce, rozhodující o životě a smrti nepohodlných odpůrců nového režimu. Lůze, zdivočelé revolucí, odsypat několik drobků z nakradených majetků po nenáviděné vykořisťovatelské třídě a těm nejoddanějším navíc i pocit důležitosti a neomezené moci.
Dlouho to soudruhům vycházelo. Hloupým mužikům vystoupalo jejich osobní ego do nebeských výšin. Stačilo prásknout něco na souseda s větší kozou a už se tento nebožák vezl do gulagu. Stačilo zamávat rudou knížkou a všichni měli strach i z anorektického chudáka s IQ pokojové teploty. Stačilo býti bezcharakterní kariéristická svině lezoucí do správných řití a jeden se měl jako v ráji. Proč tedy tento režim v roce 1989 zkolaboval?
Nikoliv. Jen přemaloval barvy na bojových standartách. Vojsko zůstalo stejné. Marx-leninismem vyškolení vůdci pochopili, že je třeba malinko povolit otěže, neboť polomrtvý kůň by pod jejich vedením chcípnul za nejbližší zatáčkou. Do sedla tedy posadili pár záložáků či naivních idealistů, ale štábu to zůstalo stále pevně v rukou.
Velkým písmenem M se ti nejdrzejší údajně odpoutali od vražedné minulosti, oranžovým hávem překrývají svoje bolševické choutky ti vyčůranější, nejvychytralejší jsou pak oblíbenými premiéry, novými eurokomisaři, vládními úředníky, váženými lobbisty, ústavními soudci, úřednickými ministry, majiteli akciovek sajících peníze ze státních zakázek, kariérními diplomaty či jinak z veřejných peněz placenými pijavicemi s velkou mocí a ještě větším sebevědomím. Ráj na zemi si udělali pro sebe.
Máme tedy dvacet let po listopadu jásat, že už nemusíme stát frontu na toaletní papír, že po nás nestřílí na hranicích, že nejsme v pořadníku na Trabanta, že na pultech hnijí nevykoupené banány, že si můžeme snad říkat a psát co chceme, že nás nikdo nezavírá do koncentráků za to, že nechceme rozorávat meze, že můžeme okupaci nazývat okupací a přesto studovat či že nemusíme na povinných manifestacích oslavovat syfilitického alkoholika s vražednými sklony?
Můžeme, zcela jistě, a buďme rádi alespoň za to málo, co se událo na poli základních lidských práv a svobod. Ale měli bychom mít na paměti, že pokud by soudruhům v bloku SSSR nedošla v roce 1989 nakradená škvára, nikdy by se nějaká Sametová nekonala. Nechali by nás klidně žrát kůru ze stromů jako v KLDR, popřípadě by zavedli totální komutalismus bez servítků jako v Číně. Takto po výprodeji do EU mohou zase chvíli chrochtat. Na dluh. Jak ještě dlouho? Jak ještě dlouho se bude vyplácet býti ona bezcharakterní kariéristická svině s rudou knížkou na dně šuplíku, lezoucí do správných řití?
Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz