K tomuto vysvětlení svého názoru mě inspirovaly reakce na poslední můj článek „Rek od Sudet uštván ke kapitulaci". Stále se totiž objevují názory, které podle mě nejsou korektní. Nejhorší jsou ty, které nereflektují podstatu, ale výsledek považují za potvrzující argument, na čí straně byla pravda.

Bohužel tomu tak není. Ani největší optimisté mezi pesimisty neočekávali, že by Ústavní soud rozhodl jinak. Proto jedinou šanci viděli v postupu prezidenta. A zase by málokdo - včetně autora - vsadil na to, že prezident proti přesile stoprocentně vytrvá. Já jsem napsal, že byl uštván.

Stále se objevují dvě chiméry: že »musel podepsat« a že »měl odstoupoupit«.  Proto okomentuji všechny možnosti, které byly ve hře, a seřadím je od od nejhorší po nejlepší:

Podepsat a odstoupit

Za nejhorší možnost to považuji jak věcně, tak proto, že odpůrci by z toho měli největší užitek i radost. Eurofilové i havlofilové by zabili dvě mouchy jednou ranou. Zbavili by se jediného relevantního odpůrce integračního náboženství a zároveň i ideového soka ve věcech „politické korektnosti", zeleného fanatismu i sociálního inženýrství.

Přece jen je lepší, že se Klause nezbavili docela.

Podepsat a neodstoupit

Stalo se.

Považuji to za promarněnou příležitost. V míře, v jaké Klaus ztratil mnoho ze svého kreditu a Česká republika ze své svrchovanosti, to poskytlo satisfakci právě těm z militantních integrátorů, kteří jej i náš stát nutili a vydírali. Nakonec nás chytili na vějičku neplatných výjimek k Listině základních práv EU. Podpis za neexistující záruky k Benešovým dekretům je nepřijatelnou cenou.

Nepodepsat a odstoupit

Druhá nejlepší možnost. Jednalo by se však o zbytečné vyklizení pozice prezidentem uvolněním úřadu. Zároveń by to legitimizovalo názor, že prezident musí podepsat, nebo abdikovat. Stalo by se to nežádoucím precedentem i pro další případy.

Tento názor je šířen oficiálními místy a sdělovacími prostředky natolik masivně, že spoustu lidí, kteří jsou liní přečíst si Ústavu, zmátl. Avšak v čl. 63 odst. (3) stojí: „Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády."

Takže je jasné, že prezident »rozhoduje« o otázkách, které po souhlasu obou komor Parlamentu kontrasignuje premiér. Nedá se popřít význam slova „rozhoduje", které má aktivní, nikoliv pasivní charakter. Pasivní úloha jakéhosi ověřovalele je svěřena premiérovi. Souhlas obou komor Parlamentu je podmínkou nutnou, nikoliv postačující. Zákonodárce tak vymyslel trojí jištění při ratifikaci mezinárodních smluv, svěřené hlavě státu. A politický názor ÚS, o který nikdo nepožádal, je irelevantní.

Tady měl prezident Klaus pravdu, že kritizoval nález Ústavního soudu. Jak věřit instituci, kde její předseda a samozvaný zpravodaj případu se schází s velvyslancem mocnosti, která má zájem na ratifikaci, a dokonce kauzu probírají? Jak věřit, když místopředsedkyně soudu prohlásí, že ji tíží zodpovědnost vůči Evropě, a nezmiňuje starost o suverenitu státu, o niž v případu právě jde?

Nepodepsat a neodstoupit

Promarněná nejlepší možnost a neopakovatelná příležitost nejen posílit, resp. uchovat suverenitu státu a potažmo příznivě ovlivnit i poměry v Evropské unii, které se začaly vychylovat nepříznivým směrem.

Z této možnosti museli mít reprezentanti evropské integrace osypky. Už proto byla velmi vábivá. Samozřejmě, ten „vlak" - o  němž mluvil prezident - byl rozjet natolik, že hrozil i tvrdými následky. Vycházejme z toho, že fyzická likvidace Klause je přece jen silná káva. Nehledě na to, že by se pak zákonitě našel „Žižka", který by zvednul jeho prapor.

Odstranění prezidenta z funkce „právními prostředky" by však z něj rovněž udělalo mučedníka, z čehož by také soudný oponent musel mít hrůzu. Méně tvrdý postup by mohl být, že by Ústavní soud rozhodl, že ratifikaci splní za prezidenta třeba premiér.

Do této možnosti kompetenčního sporu se také nikomu nechtělo. Je však jisté, že něco podobného by se stalo. Ve všech případech by však měl Klaus aureolu mučedníka nebo oběti. Opravdu považuji za chybu, že toho nevyužil a ulehčil situaci svým odpůrcům doma i v zahraničí. Nemohu mluvit za druhého člověka, ale myslím, že za "trochu" rizika i nepohodlí to stálo. A znovu opakuji, že i ku prospěchu EU, která by musela aspoň částečně hledat cesty návratu „ke kořenům".

Na domácí scéně by Klaus býval byl pro velkou část společnosti hrdinou, který se nejen postavil za Benešovy dekrety, ale i zachránil suverenitu vlasti. Alegoricky řečeno, býval by mohl táhnout jako morální vítěz od kaple Betlémské přes Bílou horu, Říp až po Blaník.

Býval by se mohl stát jedinou silou, která by sjednotila národovce, konzervativce, velkou část liberálů, autentické pravice i tradičně orientovaných občanů. Býval by mohl zcela rozvrátit jistoty dělby moci a rozdělování prebend, na něž si zvykly zejména dvě velké strany, tyjící ze svého antagonismu. Nakonec by býval mohl dovršit zúčtování s „falešným a prázdným" Topolánkem, který rozložil ODS natolik, že by nebývalo nemožné převzít velení nebo ji naklonit na svou stranu.

Klaus býval mohl nadějným způsobem rozčeřit zahnívající poměry nejen v Česku, kde by býval volbám navrátil smysl, ale i v EU. Tam býval mohl zasít semínko, které by snad bývali přihnojovali nejprve toryové, ale býval by tím i pro ostatní nastolil otázky, jež si nikdo ve svatém integračním zápalu neklade.

Klaus mi upřel satisfakci vidět tváře Barrosa, Sarkozyho a ostatních symbolů rigidní EU v situaci, kdy by někdo rozkolísal jejich neblahé záměry. Už zase jsou na své koleji vstříc neodvratnému zahnívání.

Vítejte ve Svazu...z něhož bude cesta dlouhá a trnitá, jak je tomu vždy, když schází odvaha a rozhodnost uchopit šanci za pačesy.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz