V poslední době jsme byli svědky několikerého připomenutí existence, ba dokonce stupňování požadavků od KSČM - nereformované dědičky předsametové KSČ. Přestože se tváří státotvorně a umírněně, je to stále stejná strana, vychází ze stejných idejí (marxismus-leninismus), obdivuje a obhajuje stále stejné osoby (Lenin, Stalin, Gottwald), omlouvá a bagatelizuje zločiny, jichž se tady (a mnohde jinde) v dobách své neomezené vlády dopouštěla.

Například v červnu se komunisté ozvali s protestem proti ČT, která vysílala pořad o Miladě Horákové - V.Filip se vyjádřil, že jde o neobjektivní a před volbami do Evropského parlamentu komunisty poškozující dokument. Ve skutečnosti se jednalo o autentické záběry a dobové výpovědi, holt se komunistům nehodila syrová pravda do jejich aktuálního „umírněného“ image.

V polovině září se místopředseda KSČM Dolejš v rozhovoru pro MFDnes vyjádřil, že komunisté páchali zlo s „dobrými úmysly udělat svět spravedlivějším“. V celém rozhovoru se snažil ukázat stranu jako mírumilovnou a moderní, která by stejné chyby jako dříve už nikdy neudělala. O pár dní později se provalil „loterijní skandál“, ve kterém měl tento milý mladý (oproti ostatním) komunista své významné místo. Tolik k těm ideálům.

A právě teď se dokonce komunistický místopředseda Luzar rozhodl žádat Českou televizi, aby citovala ve svých zprávách i jejich stranický plátek Haló noviny a též kritizuje výrok „demokratické strany“, užívaný jako běžné označení nekomunistických stran v našem Parlamentu. Stačí si vzpomenout na dobu před dvaceti lety, ze kterého sekretariátu byl určován obsah zpravodajství a o kom se mluvilo soustavně pejorativně. Vedoucí úlohu ve státě měli komunisté danou přímo v Ústavě a s nikým se o ni nedělili.

Vždycky když čtu nebo vidím jejich politické hry a stavění se za moderní demokratickou stranu, vzpomenu na našeho šéfa oddělení, kam jsem po vojně v osmdesátém sedmém nastoupil. Pozval si nás s kolegou do kanceláře a ještě než nám řekl co chce, po telefonu komusi důležitě vykládal, jak má právě u sebe dva nadějné adepty. Dělal totiž zároveň šéfa partajní buňky a zjevně potřeboval ulovit nové mladé dušičky. Dlouho se pak nemohl smířit s tím, že jsme ho oba odmítli a asi mu to u šéfů moc nepomohlo. Nehraju si na disidenta, jen pořád vidím tu nechutnou sebejistotu s jakou předpokládal, že dva mladí kluci budou snadnou kořistí.

A přesně stejnou drzou sebejistotu bez morálního oprávnění vidím i u současných komunistů. Přestože neodmítli nic ze své krvavé historie, přestože stojí na stále stejných základech a hlásí se ke stále stejným idejím, navenek se tváří jako lidumilové a obhájci lidských práv a chtějí se opět etablovat zpět u moci. Je jen k ostudě ČSSD, že jim to na krajské úrovni umožňuje (Karlovarský a Moravskoslezský kraj), případně že využívá jejich tichou podporu (Střední Čechy, Vysočina). A naprostým lidským selháním je Rathovo veřejně hlásané přesvědčení, že s nimi lze i vládnout. To jen posiluje komunistické přesvědčení, že mají plné právo vrátit se na výsluní a požadovat i na celostátní úrovni svůj díl moci.

Z toho všeho mi vyplývá jediný možný důsledek - ač je už dvacet let po sametu, jsme plně zakotveni v NATO a evropských strukturách (teď už i v pevném svazku Lisabonské smlouvy), hrozba návratu komunistů trvá a je potřeba jejich minulost a ideové základy neustále veřejně vystavovat, tyto informace vysvětlovat a předávat mladším generacím a nenechat se ukolébat falešným pocitem, že s komunisty je možné spolupracovat. Jako s jednotlivci snad ano, na místní či obecní úrovni, v oblastech, kde nejde o moc. Na krajské či celostátní úrovni však jsou jako čertík z krabičky, vždy když se otevře, tak vyskočí. Když už jsme jim nebyli schopni zlomit pérko, raději neotvírejme krabičku.

Národ, který se nepoučí ze své historie, je odsouzen si ji prožít znova. To opravdu chceme?

Napsál Milan Matyáš pro http://www.blog.idnes.cz