Havel: Kdosi usiluje o Grossovu likvidaci
Bývalý prezident Václav Havel byl již po několikáté nominován na Nobelovu cenu míru. Zatím to nikdy nevyšlo. A co tentokrát? Dočká se náš symbol lásky a porozumění konečně patřičného ohodnocení?
Právě tato informace mě přiměla k tomuto malému ohlédnutí za činy Václava Havla a zamyšlení se nad ním samým a mnoha věcmi, jež jsou kolem něj dodnes částečně zastřeny nepropustným rouchem tajemství. „Demokratická“ revoluce 90. let z něj udělala doslova mýtus. Avšak neprávem. Je dodnes brán jako ten, kdo dokázal komunisty porazit bez krve, jako ten, kdo naší zemi uvedl vstříc západu a jako ten kdo při svém nezpochybnitelném morálním kreditu, srovnatelným třeba s Masarykovým, vždy bojoval za demokracii a práva.
Tyto body však dnes lze - z odstupem doby a při podložení patřičnými důkazy - přinejmenším velice relativizovat. Postupem času tak vyvstává najevo, že Havel není vůbec žádným disidentem, nýbrž přinejlepším článkem, umožňujícím za scénou sametové frašky legální předání moci. A že není vůbec nějakým demokratickým vzorem a o jeho „demokratických“ postojích a principech lze pochybovat, jak si ukážeme níže.
1) Havlův postoj ke komunismu
Je obecně známo, že byl komunistickou mocí perzekvován a vězněn, lze se však domnívat (a říkám pouze domnívat, neboť úplnou pravdu se v této věci patrně nikdy nedozvíme), že byl ve vězení získán komunisty ke spolupráci. Ne asi přímo k nějaké konfidenci, ale zřejmě s ním byl domluven plán KSČ, která chtěla Chartu 77 infiltrovat komunisty, aby se ta později chopila moci, a komunisté v ní „uhnízdění“ dál pokračovali ve svém programu, nyní však oproštěném od radikálních bolševických dogmat a pod závojem demokracie.
Ve stručnosti, je dokázáno, především se v této problematice zasadil Miroslav Dolejší se svoji vynikající prací „Analýza 17. Listopadu“, že pády komunismu po celé Evropě byly zinscenované frašky na bázi dohod a kontextuální politiky SSSR-USA, a tak ani snahy pana Havla a spol. nejsou záležitostí a záměry jich samých.
Komunismus ve skutečnosti nepadl, došlo jen k pouhému předání moci. Ač se ti, kdož se na těchto dohodách podíleli, snažili tyto názory všelijak zavrhovat a zesměšňovat, faktem zůstává, že každý jiný předpoklad pro výklad a analýzu této politiky než tento, byl neúspěšný. Jak jinak si vysvětlit to, že po „pádu“ komunismu nebyli například kati z komunistických koncentračních táborů potrestáni? A když šli k soudu, bylo všemožně bráněno jejich odsouzení? (viz kauza Grebeníček starší) Opravdu stále věříte sametovým pohádkám vypravěčů Havla, Rumla nebo Kocába ?
Václavu Havlovi nikdy nešlo o odstranění komunismu jako takového a i během jeho prezidentského fungování jsem u něj nezaregistroval, že by byl nějakým odpůrcem levicových idejí, jak by se od disidenta očekávalo. Ačkoli stále komunismus odsuzoval a snažil se navenek vystupovat antikomunisticky, tak je známo, že kdysi prohlásil něco ve smyslu, že „kdyby lidé vyšli do ulic a začali bolševiky lynčovat, tak se Charta 77 postaví na stranu komunistů“. Skutečně antikomunistický přístup. Navíc je známé, že Chartě 77 nešlo o svržení komunismu a zničení této ideologie jako takové, nýbrž jen a pouze o to, „vést s režimem konstruktivní dialog“.
Mějme dále na paměti složení charty. Členové, a hlavně lidé kolem Havla, byli vesměs bývalí, ač reformní (ale přesto!) komunisté. Na druhou stranu byli v chartě i lidé přímo či nepřímo zasažení terorem 50. let, jako třeba Pavel Kohout, Ludvík Vaculík a podobně. Stačí vyjmenovat jména jako Valtr Komárek, Petr Uhl či známý signatář „pendrekového“ zákona „komunista s lidskou tváří“ Alexandr Dubček.
Dále vzpomeňme na Havlova horečná jednání a paktování se s lidmi jako Marián Čalfa, což se dnes sám Havel snaží ospravedlnit tím, že „tehdy jsme nikoho jiného neměli“… Dosti nevěrohodný argument.
Nakonec, notoricky známé „Nebudeme jako oni“, kdy dotyčný frázemi plnými obdivuhodné humanity zbláznil lid, který rázem nadšením ze sametové „revoluce“ zapomněl na dávné křivdy a odpustil těm, kdo slitování neprojevili nikdy. Výsledkem jsou dnešní sílící preference komunistů, což snad nepotřebuje komentář…
Václav Havel pro mne tedy vůbec nepředstavuje žádného disidenta či bojovníka proti komunismu a jeho snahy „smíření“ a všemožného humanistického ochraňování vrahů a pomluvačů vlastního národa jsou hanebné a hodné možná mnoha věcí, ale ne Nobelovy ceny..
2) Humanistické principy
Často jsou vyzdvihovány Havlovy snahy o porozumění a nenásilná řešení problémů. Ano, na první pohled líbivá hesla, ale tato jeho činnost nespočívala v nějakém apelování na vlastní národ, případně ve snaze národ a stát zaštítit, nemluvě o nějaké snaze být silnou a respektovanou osobou, neváhající rázně vykročit a projevit - jako hlas lidu - názor v kauzách nadmíru ožehavých. Ba úplně naopak.
Tak pro příklad kauza kolem Matiční ulice. Nebudu rozebírat celou tuto krizi a to, kdo v ní má nejvíc másla na hlavě. To je, myslím, každému jasné. Ale postoj Václava Havla je velice podivný. Ač bylo ve skutečnosti téměř celé české společnosti zřejmé, kdo veškeré problémy v Matiční způsobuje, tak se bývalý prezident nechal slyšet, že je to naopak česká společnost a ne sama většina Romů, kdo způsobuje jejich situaci se vším, co obnáší. Asi tím dotyčný chtěl i říci, že za zdevastováním mnohých čtvrtí za peníze daňových poplatníků, které byly zdevastovány těmi, pro něž byly postaveny, může asi také česká společnost. Tento jeho postoj a výrok „buďme na ně hodní“ mluví za vše.
Nezapomeňme Havlovi také jeho ryze demokratický postoj v průběhu druhých prezidentských voleb. Mnohým se jistě již rozsvítá a vzpomínají na to, jak byl tehdy Václav Havel opět zvolen - rozdílem pouze jednoho hlasu. Právě hlasu poslance, který by pro Havla jistě nehlasoval. Nemusím již jistě dodávat, že šlo o Miroslava Sládka. Zmíněný byl v době voleb uvězněn a působilo strašně nenápadně a nevinně, že je ve vězení v době prezidentských voleb právě jeden z největších Havlových odpůrců.
Na druhou stranu, zatímco se Havel snažil o diskriminaci pravicových, potažmo nacionalistických myšlenek, nemístně se zastával všemožných asociálů, tak mu nečinilo problémy udělovat milosti doslova jak na běžícím páse. Dá se říci, že Havel de facto institut prezidentských milostí zničil a vzal mu jeho původní myšlenku, kterou bylo udělit milost tomu, v jehož případě bylo postupováno nezákonně, zaujatě apod. Milostí udělil stovky, velice často ale ne on, nýbrž pouze nějaká sekretářka, či úřednice, což by normálně nemělo být možné. Zde to však možné bylo.
Je prokázáno, že Havel ve většině případů ani nevěděl, komu milost podepsal a neznal alespoň zhruba pozadí dané kauzy. Těžko říci, jaké pohnutky ho k tomu vedly, ale faktem je, že udělil milosti mimo jiné lidem, u nichž byla vina nezpochybnitelná, např. ženě, která v podnapilém stavu srazila autem tři lidi, kteří následně zemřeli. Vše (zde alespoň znal pozadí případu) zamaskoval slovy o porozumění a tím, že „ta paní má rodinu a děti“. To jistě, ale stejně jako mnoho jiných - dává jim to snad právo jednat protizákonně a v podnapilém stavu usmrcovat lidi? Opravdu činy hodné velkého humanisty.
Takovým dalším, spíše kuriózním případem ohledně Havlova udělování milostí, je případ jedné cikánky, která byla odsouzena za veřejné vykřikování rasistických hesel a „pan humanista“ ji osvobodil. Na druhou stranu je paradoxně známé, jak vždy „tvrdě“ vystupoval proti jakýmkoli projevům rasismu. To, ano, ale jenom „bílého“.
Václav Havel je prezentován jako geniální státník a málem národní hrdina. Pro mne však zůstává jen zapadlým dramatikem, kulisákem, nepochopitelným filosofem, vtíravým mravokárcem, který by si měl nejdříve zamést před svým prahem a „prezidentem“, jehož státnický potenciál se rovná nule.
3) Dnešní činnost
Havlův společenský vliv se již nedá rovnat tomu z doby jeho prezidentování, nicméně v poslední době jsme mohli zaregistrovat několik kauz, do nichž exprezident „vnesl světlo“. Jde například o diskurs k problematice evropské „ústavy“. Dotyčný se nechal slyšet, že „přijetí ústavy je bezpodmínečně nutné“, v případě nepřijetí, prohlásil, „se staneme zaostalou zemí“ a názory proti euroústavě prohlásil za směšné (ačkoli jsou to zatím pouze euroskeptici, kdo v diskuzi o euroústavě předkládají solidní argumenty). Dále se dal slyšet, doslova, „občané nejsou způsobilí k rozhodnutí v tak závažné věci“.
V této souvislosti by také neuškodilo připomenout si Havlovo antivlastenectví, související zejména s jeho výše zmíněnými eurofanatickými postoji, a postoje vůči nacionalismu obecně, relativizování národní historie (při podpisu česko-německé dohody prohlašoval, že nepřátelství mezi dvěma národy nikdy neexistovalo, nýbrž vše bylo jen a pouze vinou selhání jedinců) a například jeho postoj k národním hymnám obecně, k čemuž prohlásil něco ve smyslu, že „je to stará obnošená veteš z nevětraného pelechu“.
A zřejmě nejaktuálnější je jeho postoj ke Grossově aféře s bytem, k níž prohlásil, neuvědomujíc si zřejmě ústavní rozměr celé krize, že „celý hon na Grosse je snahou o likvidaci mladého, nadějného a schopného politika“ (jak dojemné). Stavěl se za Grosse a prohlašoval, že on sám (Gross) neudělal vcelku nic špatného, jen si dovolil našetřit si na byt jako mnozí jiní, ale jak si našetřil a co je za vším v pozadí a čeho všeho se celá kauza nepříjemně dotýká, již Václava Havla zřejmě nezajímá, popř. to slyšet nechce. Jeho postoj je jasný a sám jsem si v této souvislosti položil otázku, „Co jiného se od něj také dalo očekávat“.
Nevím, zda psát nějaké vzletné a všeshrnující závěry. Všechno podstatné již bylo řečeno a můj názor na Václava Havla byl v tomto příspěvku shrnut. Čekám už pouze na Havlovy memoáry, něco jako velkou knihu, kde by shrnul své postoje a ohlédl se za svou minulostí, něco podobného jako vydal Miloš Zeman. Těším se, až Havel něco takového publikuje. Bude to zřejmě síla. A co Nobelova cena? Dočká se?