Ničí obezita mužské charisma, nebo čím břichatější, tím víc sexy?
V podstatě nic proti Jiřímu Paroubkovi nemám, znám asi sto devadesát devět mnohem podivnějších jedinců, než je on sám, je mi ho jen líto, jak promrh(d)ává své politické ambice, jednu po druhé. O jeho chybné a netaktické taktice a strategii předvolební strkačky v politickém pelotonu jsem už nedávno psal.
Dnes bych chtěl stručně rozebrat Jiřího asocialistickou korpulentnost, mezi námi ogary - obezitu. Vzhled politika, jako každého exhibicionisty a narcise, hraje u voličů nesmírně důležitou roli.
Zatímco zhruba 175 cm vysoký a cca 120 kilo bruto vážící Jiří Paroubek má místo břicha slušný asociální soudek, jeho úhlavní sok Mirek Topolánek je tuším skoro o dvacet čísel vyšší a patrně o pár kilogramů lehčí. A to je důvod, proč v rámci předvolební kampaně s “gulama” šel Mirek do spoďárů…
Na billboardech ODS pózují v plavkách kromě šéfa strany Mirka Topolánka ještě místopředsedové David Vodrážka, Petr Gandalovič a Ivan Langer, jenž to všecko spískal.
Turisté cestou k moři uvidí okolo chorvatských dálnic celkem pět variant billboardů, na kterých jsou straničtí lídři vyfotografováni v různém stupni obnažení.
U Mirka to bude pro jeho publikum znalé španělsko-italského bulváru zklamání, jelikož už je zvyklé vidět ho nahého, jak mu Panbůh dopřál a erekce přidala na atraktivnosti, takže jeho přistižení pouze ve spodním prádle, s kalhotami pod koleny, bude spíš nuda bez nudapláže a Berlusconiho sardinských grupáčů.
Pravda, tato mírně obézní čtveřice středního věku by asi jako playboy-grup na francouzské riviéře neoslnila, ale české voliče takové fórky docela baví. Frivolní cedule podél cesty do chorvatských letovisek byl prostě na celkovou chabost úmyslu ODS docela dobrý nápad.
Taktika téměř na jedničku. Zvláště, že ji může ohodnotit přes osm set tisíc českých potencionálních turistů-voličů, vyrážejících letos po silnicích k Jadranu. Jiří Paroubek by si měl udělat též nějakou tůru na odtučňovací kůru. Kdo má nadváhu, ten se často potí, špatně chytá druhý dech a nezřídka brunátní z hypertenze…
Znal jsem osobně jediného premiéra, kterému velká nadváha nevadila, a už vůbec ne jeho voličům. Byl to expremiér Izraele Ariel Šaron, jehož jsem měl možnost si bedlivě prohlédnout během voleb, kdy jsem byl jako akreditovaný žurnalista v jeho volební místnosti v Jeruzalémě pár kroků od něho.
Kolik vody v Jordánu by asi vytlačil ten premiérský metrák a půl člověka (167 cm a 150 Kg), jenž se v ničem jiném zásadním od ostatních nelišil. A bylo mu jedno, že nebyl štíhlý jako Blair, Sarkozy, Bush, Putin či Juan Carlos. Inu, hmotnost osobnosti je nad váhu všech tukových vrstev…
Měl sice stejný metabolismus, stejné vyměšování a jako každému savci mu chyběly žábry, přesto byl jiný. S fascinací jsem pozoroval toho obyčejně neobyčejného člověka z masa a kostí, s pochroumanými nervy a klouby, jemuž bylo jedno, že ho chce zabít milion mučedníků, od Gazy po Rijád a New York.
Snažil jsem se sám sobě vysvětlit, kde se v tom dýchavičném organismu v temněmodrém obleku s odznáčkem izraelské vlajky v klopě, vzala síla moci ovládnout pevný bod nedotknutelného Jeruzaléma a pískat tak, aby se podle něho točila celá zeměkoule.
Pak se přede mnou zjevily tváře Mirka a Jirky a vzpomněl jsem si rovněž na duel z 26. září 1960 v Chicagu, na známou epizodku, kterou přenášela televizní stanice CBC, a v níž se utkali dva pro změnu štíhlí kandidáti - Richard Nixon a J. F. Kennedy.
Bylo to poprvé, kdy se na televizní obrazovce před desítkami milionů Američanů ucházeli o prezidentskou kandidaturu dva státníci - demokrat Kennedy a republikán Nixon. Devadesát minut, které udělaly z jednoho kandidáta prezidenta.
Kennedy byl sice nemocný s páteří, trpěl bolestmi, potížemi s nadledvinkami, ale měl také své léky, hydrokortizon a stimulační amfetamin. takže mohl vypadat odpočatý, vrátil se navíc z Floridy opálený, plný vtipu, ironie i vůči sám sobě.
Nixon zřejmě neznal doping a byl unavený po napěchovaných předvolebních setkáních s voliči. Výjímečně ho světal ramp netěšila, protože měl virózu a pořád se potil, neohrabaně gestikuloval, zkrátka byl měkký a příliš pozérský, tón jeho řeči byl afektovaný.
Kennedy působil mladě a svěže, Nixon ustaraně a s tváří, jakoby špatně maskéry napatlaný, nepříjemně lesklou, s výrazem uměle sebevědomého, ovšem málo konkrétního politika. Ten večer prohrál. Navíc John Fitgerald neměl blondýnu, ale okouzlující a úplně všemi milovanou brunetku Jacquelinu.
Kdo prohraje u nás v podzimních, z hlediska ústavy kontroverzních mimořádných volbách, o tom se bude teprve rozhodovat. Těch pár milionů voličů, odhadem něco přes polovinu, kteří chtějí přijít k urnám, bude mít však v rukách jen virtuální šanci, že něco změní.
Ani tlustý, ani tenký, abych nebyl antifeministický mačo, tak ani tenká, ani korpulentní, nebudou mít v očích voličů žádné preference, pokud ztratí své charisma.
Ovšem, zádrhel je v tom, jestli někdo z té naší budoucí parlamentní dvoustovky vůbec nějaké charisma ještě má…?
Billboard, nebillboard, stejně z toho zase vzejde velká koalice nebo patovací šaráda…
http://olser.cz/