Samozřejmě, že hodnoty krizového vývoje jsou mnohem horší než v kdejaké jiné krizi předtím.
Krachy přicházejí postupňe a krize se roztahuje plíživě. Dnešní optimizmus je naprosto irelevantní, firmy dnes žijí na ůkor budoucnosti, všechno je dnes uměle dotované, nejen zemědělství ale i průmysl. Jak si někdo může myslet, že tohle dobře skončí. Ač se z časti některé oblasti stabilizovali, je to jen dočasné, jako když se rakovinou prožranému člověku na pár dní uleví. Na podzim letošního roku a začátkem příštího podle ekonomů jež krizi již dávno předpověděli příjde další cunami ve formě masového propouštění a fatálního řetězu bankratů. To je zajímavé, že takové vyhlídky předpovídají ekonomové jež krizi předpověděli a ti, optimističtí žavnilové co to neočekávali mají pořád optimistické očekávání. Já nevím, ale normální člověk musí vědět komu věřit a komu ne. Já nejsem pesimista, ale jsem realista a když se rozhodnu někomu věřit tak si setsakramensky zvážím komu. Mě nezajímá kdo má kolik titulů, mě zajímá ovoce jeho práce. Ti optimističtí idioti s tituly jsou zjevně mimo mísu už pěkně dlouho. Být lidmi a firmami tak chystám krizové plány, nebo změním myšlení. Najivita se nikdy nikomu nevyplatila a nevěřte těm optimistickým pseoudoekonomům, všechno je úplně jinak, ale úplně, uvídíte na podzim!
A ještě něco P. Hájek vůbec není blázen jednou to mnozí jeho kritici pochopí, že blázny byli oni sami.

Americké impérium bankrotuje

KD-Tento týden znamená konec dolaru jako rezervní měny. Znamená začátek strašného období ekonomického a politického úpadku Spojených států. A signalizuje poslední tažení amerického impéria. Je po něm. Už se nevrátí. A to co přijde po něm bude velmi, velmi bolestivé, napsal Chris Hedges pro Truthdig.

Barack Obama a zločinecká třída na Wall Street, jíž pomáhají korporátní média pokračující v roznášení nejapných klepů a kýčovitých řečí místo zpráv, zatímco čelíme největší hospodářské krizi v našich dějinách, nás možná oklamali, ale zbytek světa o našem bankrotu ví. A tyto země jsou ztraceny, pokud budou pokračovat v podpoře inflačního dolaru a financování masivních federálních rozpočtových deficitů, které nabobtnaly přes hranici dvou bilionů a které platí americkou imperiální expanzi v Eurasii i náš systém kasínového kapitalismu. Mají nás po krk. Dá se od nich čekat ekonomický nátlak. V pondělí a v úterý se v ruském Jekatěrinburgu (dříve Sverdlovsk) konají jednání mezi čínským prezidentem Chu Jintaem, ruským prezidentem Medveděvem a dalšími vysokými úředníky šestičlenné Šanghajské organizace pro spolupráci. Spojeným státům, které usilovaly o účast, byla žádost zamítnuta. Pečlivě sledujte, co se tam stane. Toto shromáždění je, slovy ekonoma Michaela Hudsona, "dosud nejdůležitějším setkáním 21. století".

Jde o první formální krok našich hlavních obchodních partnerů k nahrazení dolaru coby světové rezervní měny. Pokud se jim to podaří, hodnota dolaru dramaticky klesne, cena importů včetně ropy vyletí vzhůru, úrokové sazby vzrostou a počet nezaměstnaných vzroste natolik, že pár posledních měsíců bude vypadat jako doba rozkvětu. Státní a federální služby budou omezeny nebo přestanou být poskytovány pro nedostatek peněz. Spojené státy začnou připomínat Výmarskou republiku nebo Zimbabwe. Obama, v očích mnohých obdařený kvalitami spasitele, začne náhle vypadat ubohý, neschopný a slabý. Hněv, který v posledních týdnech podnítil několik přestřelek a zločinů z nenávisti, se zmocní obrovských segmentů bezprávné a ohromené dělnické a střední třídy. Lidé z těchto tříd budou požadovat odvetu, radikální změnu, pořádek a mravní obnovu, což řadě protofašistů, od křesťanské pravice až po ťulpasy šířící nenávistné řeči ve Fox News, zajistí kontrolu nad zemí, po níž prahnou.

Volal jsem Hudsonovi, který v pondělních Financial Times zveřejnil článek nazvaný “The Yekaterinburg Turning Point: De-Dollarization and the Ending of America’s Financial-Military Empire” (Bod obratu v Jekatěrinburgu: Dedolarizace a konec amerického finančně-vojenského impéria). "Jekatěrinburg," napsal Hudson, "možná bude znám nejen jako úmrtní místo carů, ale také jako místo, kde skončilo americké impérium." Jeho článek stojí za přečtení spolu se znepokojujícím expozé Johna Lanchestera věnovaným světovému bankovnímu systému a nazvaným “It’s Finished” (Je po všem), jenž vyšel 28. května v London Review of Books.

"To znamená konec dolaru," řekl mi Hudson. "To znamená, že Čína, Rusko, Indie, Pákistán a Írán oficiálně formují finanční a vojenský prostor s cílem dostat Ameriku z Eurasie. Platební deficit je v podstatě způsoben hlavně vojenskými výdaji. Deficit končí v rukou zahraničních bank, centrálních bank. Nemají jinou možnost než recyklovat peníze tak, že financují americký vládní dluh. Asijské země financovaly vlastní vojenské obklíčení. Byly nuceny přijímat dolary, u nichž není naděje, že by byly proplaceny. Platí za americkou vojenskou agresi proti nim. A chtějí se toho zbavit."

Čína, jak zdůrazňuje Hudson, už v dvojstranném obchodu s Brazílií a Malajsií přešla na juany. Rusko slibuje obchodovat v rublech a místních měnách. Guvernér Čínské centrální banky otevřeně vyzval k opuštění dolaru coby rezervní měny a navrhl, aby byl v rámci Mezinárodního měnového fondu nahrazen jednotkou Special Drawing Rights. Jaký bude nový systém zůstává nejasné, ale útěk od dolaru už začal. Cílem je podle ruského prezidenta vybudování "multipolárního světového pořádku", který ukončí hospodářskou a ve svém důsledku i vojenskou dominanci Spojených států. Čína zběsile utrácí své dolarové rezervy, za něž po celém světě nakupuje továrny a reality, aby se tak zbavila americké měny. Proto čínská společnost Aluminum Corp. při nepodařeném pokusu zachránit svou alianci s australským těžebním koncernem Rio Tinto v hodnotě 19,5 miliardy dolarů udělala tolik ústupků. Naléhavě potřebuje zbavit se svých dolarů.

"Čína se snaží zbavit se všech dolarů, kterých jen lze, a vyměnit šmejd za zdroje," říká Hudson. "Budou vyplácet dolary zemím ochotným vyprodat své zdroje, poněvadž Amerika odmítá prodávat žlutému nebezpečí svůj vyspělý průmysl, dokonce i Unocal. Je si vědoma toho, že tyto dolary budou velmi brzo bezcenné."

Architekti této nové globální burzy vědí, že pokud zničí dolar, zlomí i americkou vojenskou převahu. Naše vojenské výdaje bez tohoto cyklu těžkého zadlužování nemohou být zachovány. Oficiální americký obranný rozpočet na fiskální rok 2008 činí 623 miliard dolarů, bez takových položek jako jaderný výzkum. Nejbližší srovnatelný vojenský rozpočet je podle CIA čínský, jenž dosahuje 65 miliard.

Deficit platební bilance se dělí do tří kategorií. Amerika dováží více než vyváží. To je obchod. Wall Street a americké korporace nakupují cizí korporace. To je únik kapitálu. Třetí a nejvýznamnější deficit platební bilance v posledních 50 letech reprezentovaly zahraniční výdaje Pentagonu. V posledních pěti dekádách byly hlavním zdrojem deficitu platební bilance obranné výdaje. Podívejte se do tabulky č. 5 v příloze Balance of Payments Report, součásti čtvrtletníku Survey of Current Business, a zkontrolujte obranné výdaje. Tam najdete deficit.

Abychom naše permanentní válečné hospodářství zaplatili, zaplavili jsme svět dolary. Zahraniční příjemci mění dolary ve svých centrálních bankách za místní měny. Centrální banky pak mají problém. Pokud centrální banka dolary neutratí ve Spojených státech, směnný kurs vůči dolaru stoupne. To poškodí exportéry. Popsaný stav umožnil Americe tisknout peníze bez omezení, aby jimi platila za dovozy a zahraniční společnosti, aby platila vojenskou expanzi a zajistila, že cizí státy jako Čína budou pokračovat v nákupu našich státních obligací. Zdá se, že nyní se tento cyklus zastavuje. Jakmile nebude dolar zaplavovat centrální banky a obligace si nikdo nekoupí, naše impérium se zhroutí. Rozmařilé utrácení za armádu — když se vše spočte, zhruba bilion — bude neudržitelné.

"Budeme muset financovat své vojenské výdaje," varuje Hudson, "a jediný způsob, jak to udělat, je výrazně seškrtat mzdy. Třídní boj se vrací. Wall Street to chápe. Proto v obrovské zlodějně vyrazili z Bushe a Obamy 10 bilionů, aby měli dost peněz na přežití."

Zoufalý pokus dostat se z finančního kolapsu půjčkou vedl k prosazení takové úrovně státní intervence, jakou jsme od II. světové války neviděli. Vedlo nás to také na nezmapované území.

"Abychom se dostali z jámy vytvořené naším ekonomickým systémem, nakonec jsme museli vyhlásit válku," napsal Lanchester v London Review of Books. "Není pro to model ani precedent, a není možno tvrdit, že už je to v pořádku, protože v takovém a takovém modelu kapitalismu... nemáme příslušný model. Nepředpokládá se, že by to takhle fungovalo, a neexistuje žádný plán."

Cena každodenních potřeb, od nákupu potravin po zdravotní péči, se s pádem dolaru stane pro většinu lidí sotva únosnou. Státy a města budou svědky krize a zániku penzijních fondů. Vláda bude nucena rozprodat infrastrukturu včetně silnic a dopravy soukromým korporacím. Budeme ve zvýšené míře odkázáni na privátní zařízení tam, kde kdysi vládly regulace a subvence — vzpomeňte na Enron. Hodnota komerčních a soukromých realit poklesne více jak o polovinu. Negativní kapitál, který už sužuje 25% amerických domácností, zatíží takřka všechny vlastníky nemovitostí. Bude těžké si vypůjčit a nemožné prodat realitu, aniž bychom akceptovali masivní ztráty. Bude to znamenat blok vedle bloku s prázdnými obchody a prkny pobitými domy. Čeká nás epidemie zabavování hypoték. Dlouhé fronty před vývařovnami a mnoho, mnoho bezdomovců. Naše korporátní média, už teď banální a triviální, budou dělat přesčas, aby nás umrtvila zbytečnými pomluvami, spektákly, sexem, bezdůvodným násilím, strachem a lacinou kýčovitou politikou. Amerika se začne skládat z velké nemajetné underclass a nepatrné posílené oligarchie, která bude z bezpečných sídel provozovat krutý a brutální systém neofeudalismu. Ti kdo se postaví na odpor budou umlčeni, mnozí silou. Zaplatíme za zločin naší mocenské elity strašnou cenu, a zaplatíme ji brzy

WH: Takže co je základem Vašeho pesimismu? Zkrachovaný bankovní systém? Kritik by řekl: "Paule Krugmane, nechte být. Japonsko je zvláštní případ. Má bombastický exportní sektor, který příliš narostl, než aby ho americký trh dokázal saturovat. Jen byl velmi, velmi nadhodnocený. A to spolupůsobilo s kolapsem půjček a krachem bankovního systému. To není případ Spojených států nebo Velké Británie."

PK: V případě Japonska, stejně jako ve všech podobných případech, jde o to, jak důrazně lidé tvrdí že vědí, co se stalo, bez toho, aby měli jakýkoliv důkaz. To co víme je, že recese normálně všude skončí, protože monetární úřad řádně sníží úrokové sazby, a to uvede věci do pohybu. A o Japonsku víme, že nakonec snížilo úrokové sazby na nulu, ale nestačilo to. A zatím, ačkoliv jsme úroky snižovali rychleji než oni a už je skoro stlačili k nule, nestačí to. Dosáhli jsme stejné dolní meze jako oni. A teď jsou všechny výpovědi víceméně spekulativní.

Například: Byly problémy japonských bank hlavním problémem? Existují některé příklady omezování úvěrů, ale nejsou masívní. Jistě, když se podíváme na japonské oživení, nezaznamenáme výrazný nárůst obchodních investic. Primárně šlo o růst exportu. Ale byla náprava v bankovním sektoru hlavním faktorem růstu exportu?

V jejich případě měly problémy dost co dělat s demografií. To je činí přirozenými vývozci kapitálu starších střadatelů a také to znesnadňuje tvorbu dostatečné poptávky. Zažili také jednu investiční bublinu v 80. letech a její pozůstatek - v jejich případě vysoce zadlužený korporátní sektor - byl a dosud je brzdou jejich ekonomiky.

Rozměr šoku v našich systémech bude mnohem větší než to, co se stalo v 90. letech Japonsku. Jeho ekonomika nikdy nebyla ve stavu volného pádu - ve fázi, kdy HDP klesne o 3 nebo 4%. Je jasné, že rozdíly ve struktuře obou situací jsou významné. To co víme je, že uvíznutí na nule je reálné. Víme, že existují situace, kdy normální monetární politika zcela ztrácí účinnost. A víme, že se právě nacházíme v jedné z takových situací.

WH: Takže tvrdíte, že krize v Japonsku byla způsobena nadměrným zadlužením, nedostatečným kapitálovým krytím finančních operací a nedostatkem poptávky - a posílena pádem spekulačně vyhnané hodnoty aktiv. Nezažili omezování úvěru v podobném rozsahu jako my, ale i tak nulové úrokové sazby k nastartování ekonomiky nestačily.

PK: Správně, správně.

WH: Ale optimista by řekl, že jsou všude známky toho, že nedochází k tomu co jste nastínil. Akciová trhy v Londýně a na Wall Street - spolu s většinou světových trhů - vzrostly o slušných 20-25%. Máte v ruce všechny tyto indikátory růstu důvěry investorů. Máte první známky toho, že se trh s realitami odrazil ode dna, jak v Británii, tak ve Spojených státech. Optimista by Vám řekl tohle.

PK: Ale to vše je známkou ustálení spíše než skutečného oživení. Británie mezi velkými evropskými ekonomikami vypadá nejlépe, protože její PMI (purchaising managers' index, klíčový ukazatel nálady na trhu) přesáhl hodnotu 50. V Británii už možná pokles skončil - to je ta nejpozitivnější věc, kterou lze říci.

Kdo ví, jestli vývoj na akciovém trhu dává smysl nebo ne? Před několika měsíci vlastně oceňoval možnost apokalysy. Zdá se, že tato možnost se snížila, takže trhům dává smysl, aby se zvedly, ale nic to neříká o tom, že ekonomika se chystá k něčemu velkolepému. Když situaci srovnáte nikoliv s tím, kde jsme byli před třemi měsíci, ale s tím, kde jsme byli před dvěma lety, trhy budou stále ukazovat na nepěknou depresi.

Doufám že se mýlím, ale otázka, kterou je vždy třeba položit, zní: Odkud si myslíte, že tohle oživení vzešlo? A odpovědět na ni není zrovna jednoduché.

WH: Ve výuce věnujete pozornost významu toho, jak přetížená účetní bilance brzdí možné výdaje spotřebitelů i podniků - a tedy brzdí ekonomickou aktivitu. Máme co dělat s oživením brzděným tímto mechanismem?

PK: Je zřejmě pravda, že domácnosti byly poklesem cen nemovitostí a akcií poněkud zbídačeny. A tak je pravděpodobné, že domácnosti se všemi těmi dluhy mají problémy s utrácením. Ano, severoatlantická ekonomika byla pořádně podpořena obrovskými boomy v sektoru bydlení. Tady v Británii jste měli růst cen domů bez větší výstavby. Ekonomové mají dobře propracovanou teorii ohledně toho, jak problémy s platební bilancí mohou způsobit finanční a ekonomické krize, ale mysleli jsme přitom na rozvojové země zadlužené v cizí měně. Nepředstavovali jsme si, že existuje řada jiných způsobů, jak k tomu může dojít.

WH: Takže jedna možnost jak o tom přemýšlet je představit si, že samy sebe posilující finanční krize, jejichž příčinou jsou příliš rozmáchlé a předlužené korporace a vlády v méně rozvinutých zemích - jako v Argentině a Indonésii, které byly v dekádách kolem přelomu století neuvěřitelně destruktivní, ale lokalizované - nyní zasáhly rozvinutý svět?

PK: Ve skutečnosti jde o dvě různé věci. Jedna je japonská krize, kdy vyčerpáte možnosti snižování úrokových sazeb. A něco jiného představují indonéský nebo agrentinský typ krize, kdy se všechno rozpadá kvůli problémům s účetní bilancí.

WH: Takže jádro pudla je...

PK: V akutní krizi hraje roli "nipponizace" světové ekonomiky spolu se skupinou "argentinizací". Ale i pro ty kdo jsou z nejhoršího venku platí, že žijí v nipponizované světové ekonomice. A to je tedy skutečně něco.

WH: Co tedy bylo hlavním japonským problémem? Proč se za 17 let nikam nedostali?

PK: Můj názor je, že šlo o problém s platební bilancí, který si vyžádal velmi mnoho času. A je těžké vygenerovat dostatečnou poptávku, když je demografie vaším opravdovým nepřítelem...

WH: Takže které země nejspíše vypadají, že jsou nipponizovány - díky kombinaci problémů s platební bilancí a stárnoucí populace?

PK: USA tuto kombinaci nemají. Ale v Evropě vypadají jako srovnatelné s Japonskem Německo a Itálie. Francie je na tom lépe a Evropa jako celek výrazně lépe.

WH: Německo překonává Japonsko až zlověstně. Hovoříte o nipponizaci světové ekonomiky: Nejsem si tím tak jist. Ale chtěl bych hovořit o nipponizaci Evropy prostřednictvím německé ekonomiky v jejím centru - a to začíná být globální problém.

PK: Německo má obrovsky neadekvátní domácí poptávku. Jeho ekonomické oživení v prvních sedmi letech této dekády záviselo na vzniku se gigantických přebytků na běžném účtu.

Jak je možné, že Německo, které nemá hypotéční bublinu, zaznamenává větší pokles HDP než kterákoliv jiná velká ekonomika?

Odpověď zní, že záviselo na exportu do těch částí Evropy, kde bublina existovala, takže zrovna teď je zasaženo ztrátou exportů hůře než tyto regiony samotné.

Znepokojení vyvolává Německo uvažované v globálním měřítku. Obáváme se zbrždění světové poptávky vyvolaného globálními úsporami z Východní Asie a Středního Východu, ale v Evropě samé existuje nadbytek úspor pocházejících z Německa. A ten je vzhledem k velikosti ekonomiky mnohem větší.

WH: A na vrcholu toho všeho stojí unikátní a neřešená velká potenciální bankovní krize. Němci se pyšní bankovním systémem postaveným na třech pilířích, ten je však neuvěřitelně navzájem propojen. Mezinárodní měnový fond varuje, že by Německo mělo odepsat přinejmenším 500 miliard dolarů, což jeho banky neuznávají. Německé banky drží bilion dolarů - možná více - v zaručených dluhopisech, jejichž doba splatnosti se blíží, a které mohou být refinancovány pouze za podmínky, že vyjdou najevo ztráty. My jsme měli RBS a vy Citygroup. Německý HDP letos klesne o 6% - předtím, než se projevila bankovní krize.

PK: Ano, to je finanční pohled. Je důležité sledovat finanční kondici bank. Ale vždycky také musíte sledovat reálnou stranu ekonomiky. Je tu hypotéza, že problém je v zásadě finančního charakteru. A není to hypotéza, o níž bezpochyby víme, že je správná.

WH: Takže dokonce i poté, co jsme už probrali, říkáte, že tvrzení, podle nějž je krize v jádru finanční krizí, je pouhá hypotéza?

PK: Že příčina je primárně finančního charakteru. Jistě, Lehman Brothers a vše další vyvolalo poplach. A způsobilo bezprostřední pokles poptávky. Ale ke krizi hypoték by došlo tak jako tak.

Pokles obchodních investic je přinejmenším z velké části odpovědí na nadbytečné kapacity, které jsou zase výsledkem poklesu spotřebitelské poptávky a prasknutí hypotéční bubliny. Takže nevíme.

WH: Myslím, že víme více než jen tohle. Spojení mezi bankovním kapitálem, ztrátovými půjčkami, dostupností úvěru, ekonomickou aktivitou a cenami aktiv nebylo nikdy jasnější. Právě proto tu byla hrozba deprese s velkým D.

PK: Jistě, obnova stability na finančních trzích je nezbytnou podmínkou oživení. Ale nemůžeme si být jisti, že je podmínkou postačující.

WH: To je dost děsivé.

PK: Ano, je to jeden z důvodů, proč jsem tak deprimovaný.

WH: Podle jednoho z výukových grafů se zdá, jakoby jste tvrdil, že máme za sebou 12 měsíců toho, o čem si myslíte, že bude 36 měsíčním obdobím poklesu, ačkoliv už pomalejšího.

PK: Nesporně.

WH: Je poněkud šokující, když si myslíte, že to bude tak vážné.

PK: Pokud změříme americkou recesi z roku 2001 do okamžiku, kdy trh práce konečně začal nabírat dech, byla to 30 měsíční recese. Trvalo skutečně 30 měsíců, než míra nezaměstnanosti začala klesat.

WH: V Británii teď vzniká nový konsensus, že optimistické vládní ekonomické prognózy mohou být správné - to znamená, že růst se obnoví v roce 2010, ačkoliv na velmi nízké úrovni.
Paul Krugman se obává, že ztratíme deset let

KD-Zatímco analytici a média minulý týden jásali nad údajnými známkami oživení, nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman způsobil mezinárodní šok, když předpověděl, že světová ekonomika bude stagnovat stejně bolestně jako Japonsko v 90. letech. V interview s Willem Huttonem pro Guardian hovořil Krugman o úzkosti z budoucího vývoje - a o tom, že Gordon Brown možná zachránil Británii před pohromou, která Západu hrozí.

Will Hutton: Varujete, že to co se stalo Japonsku by se mohlo stát celému světu. Japonský HDP na konci tohoto roku nebude větší než v roce 1992 - to znamená 17 ztracených let. Říkáte, že jde o riziko, které trvá, rozhodně v ekonomikách severoatlantického prostoru - ale možná i v celé světové ekonomice.

Paul Krugman: Ano. Riziko japonského syndromu se příliš nezmenšilo. Riziko úplné všeobecné velké deprese - naprostého kolapsu čehokoliv - se v posledních měsících zmenšilo značně. Avšak tento první rok krize byl mnohem horší než cokoliv, co prodělali Japonci. Riziko dlouhodobé stagnace je skutečně vysoké.
PK: Jasně, Británie devalvací libry dosáhla monetární síly, jakou nikdo jiný nemá. Ve výsledku jste vlastně provedli devalvaci na účet jiných.

WH: Takže Británie možná prošla depresí ve výrazně dobrém stavu?

PK: Ano. Proto jsme váš bizarní politický cirkus sledovali s takovým údivem... ---