Už je to tu! Islamisté si ochočují české akademiky
Evropská unie s sebou přináší nové módní trendy do ne úplně tradičních humanitních oborů, jakým je například religionistika. Ta do roku 1989 skomírala coby tematická náplň “ústavu vědeckého ateismu” a nyní prožívá svou renesanci. Obor je to velice zajímavý a pevně věřím, že pro naši společnost i přínosný, avšak tak trochu si nevím rady s tzv. mezináboženským dialogem.
Co vlastně obnáší takový mezináboženský dialog a proč máme nutkavou touhu se poslední dobou tímto termínem ohánět? Zajisté je tato idea vřelá a něžná a já rozhodně idealistka jsem, ovšem sama v sobě zápasím s fakty, která jsou přístupná všem, s nimiž se setkáváme na každém kroku a která se rozhodně neshodují se závěry, jimiž nás obšťastňuje akademická obec.
Vezměme si za příklad problém integrace muslimských menšin v zemích Evropy. Na jedné straně máme k dispozici statistiky, všelijaké průzkumy a výzkumy, televizní reportáže, několikahodinové dokumenty. To vše nám ukazuje obrovské problémy, a nebojím se říci, že až nebezpečí, pro naši demokracii a sociální system. Na straně druhé tu máme akademiky stojící mimo realitu, kteří nás neustále krmí řečmi o neuvěřitelném duchovním přínosu islámu pro nás a naše děti. A jakmile se pokusíte na tento rozpor upozornit, jste okamžitě obviněni z náboženské nesnášenlivosti, xenofobie, a těmi otrlejšími i z neonacismu.
Mám z toho pocit, že si začínáme nasazovat růžové brýle v situacích, ve kterých bychom měli jednat stoprocentně střízlivě, že jsme se stali změkčilými řitními alpinisty, kteří si tak moc přejí, aby i ostatní byli humanisty evropského typu, že jednoduše nejsme schopni rozeznat, že oni jimi nejsou. Trochu se obávám, že religionistika je tímto už také značně nakažena a že tím pádem ztrácí na významu objektivně popisné vědy.
Autorka studuje religionistiku.