Proč mohou Vietnamci co nemohou Rómové?
Nevím, zdali jsem v titulku článku neurazil pravé Cikány, kteří nebrečí nad svojí nepodstatnou vizuální odlišností od majoritní populace a nezneužívají ji k pozitivní diskriminaci, ale nerad bych se dočkal stažení článku z blogu kvůli závadnému nadpisu. Znám totiž i pár příslušníků tohoto etnika, kteří považují slovo Róm za degradaci jejich identity a pouhé obecné zaklínadlo pro snadné zisky několika vysoce postavených úředníků či příjemců grantů a dotací, kteří za peníze daňových poplatníků vedou “svatou multikulturní válku” proti všem, kteří se opováží jim v tomto boji předkládat racionální argumenty.
Z cizích krajů na území naší vlasti přichází stále více jedinců odlišné barvy pleti, náboženského vyznání či jen prostě mluvících jiným jazykem. Někteří se zde usídlují jakoby od nepaměti, někteří se s námi začali masivněji sžívat až po sametovém divadelním představení. Většinu ani neregistrujeme, prozatím, neboť je jich opravdu tak málo, že o sobě v podstatě nedávají vědět a zlom možná příjde až se stavbou první mešity. Jsou zde však dvě skupiny, které vyvolávají prudké vášně a plamenné diskuse. Vietnamci a Cikáni, potažmo tedy v normovaném EU newspeaku – Romové.
Pravlastní obou minorit je Asie, obojí pochází z nesrovnatelně skromnějších poměrů, obojí mají malinko jinak vyvážené pigmentové buňky než klasický středoevropan, obojí přišli do české kotliny za lepším životem. Zde však veškerá podobnost končí. Zatímco Vietnamci, poučení nešťastnou válkou a následným Ho Či Minovým sociálkomunismem, začali okamžitě tvrdě pracovat na vybudování nové existence, cikánská komunita stále jakoby nechtěla zaregistrovat, že již neexistuje ČSSR se svým bolševickým řešením nepopulárních otázek.
Komunisté totiž sebrali Cikánům jejich přirozenost. Jen kvůli obrazu rozjuchané a rádobyšťastné socialistické společnosti, kde všichni bez vyjímky radostně každý den pracují na budování rudých zítřků, jim zabránili ve staletí produkovaném způsobu života. Místo kočovných vozů na periférii osad a sem tam ukradených slepic, vznikaly zárodky současných polovybydlených ghett a pozitivně diskriminačních problémů.
Vůbec netvrdím, že řešením cikánské otázky by mělo býti rozdání maringotek a tažných koní současné populaci tohoto etnika. Jednak je již jiná doba, ale spíše by byl problém asi i v tom, že několik desetiletí trvalá multikulti začleňovací masáž by vyvolala u obdarovaných dojem, že koně mají sníst a opéci si je na ohni z rozštípaných obytných povozů. Pánové Kocáb, Uhl, Urban a podobní by pak jen stále hledali další zdroje financí na nové a nové kočovné vybavení.
Tudy cesta evidentně nevede. Jak tedy ven ze začarovaného kruhu? Velmi jednoduše. Přestat platit různé skupiny podnikavců, kteří neustále přilévají olej do ohně rasové diskriminace, neboť tato se stala zdrojem jejich obživy. Přestat vyplácet sociální dávky zdravým lidem celoživotně nezaměstnaným, přestat zdarma rozdělovat byty profesionálním vybydlovačům, přestat uklízet na náklady daňových poplatníků nepořádek způsobený asociálními tlupami opilých povalečů, přestat s promíjením nerespektování zákonů, povinností a zásad slušného soužití jen kvůli jakési abstraktní odlišné barvě kůže či sociální vyřazenosti.
Vietnamci se dokázali integrovat do majoritní společnosti takovým způsobem, že dnes drtivá většina Čechů před jejich způsobem života uznale pokyvuje hlavou. Jejich děti patří k nejlepším studentům, vysmívané plátěné stánky na tržnicích pomalu nahrazuje “noblesnější” způsob obživy. Že je to někdy také velkovýrobna nekolkovaných cigaret či velkopěstírna konopí je sice malou kaňkou na kráse tohoto příběhu, ale ruku na srdce – celkové vyznění jejich přínosu pro naši společnost je v kontextu jejich počátečních možností takřka obdivuhodné.
Proč tedy Vietnamci mohou a Cikáni nikoliv? Proč Vietnamci nepotřebují tisíce různých spolků na svoji ochranu a začleňování do společnosti, proč jich není 95% na sociálních dávkách a nepořádají se průvody DS před jejich domovy s okolím plným odpadků a nepořádku? Proč nejsou plné noviny a televizní zprávy žluté diskriminace? Problém se totiž nejmenuje rasová odlišnost. Je to odlišnost přístupu k životu.
Cikáni by měli přestat spoléhat na svoje rádobyochránce a více naslouchat třeba Radku Bangovi z Gipsy.cz. V jednom z pořadů Jana Krause, kde byla spoluhostem redaktorka ČT Nora Fridrichová to vyjádřil v narážce na její promluvu o rasové diskriminaci, kterou prý on nebere dostatečně vážně a ještě ji snad prý rozdmýchává svými projevy o nutnosti pracovat, naprosto přesně: “Vy máte problém, já nemám problém!” Ano, tak. Kdo chce, problém nemá a může býti třeba černý, modrý nebo zelený. Kdo umí celý život jen stát s otevřenou hubou připravenou na létající holuby, bude míti problémy vždy a všude. Hlavně se svojí závistí a neschopností. A může být třeba rudý, oranžový nebo hnědý.
Napsano pro http://www.blog.idnes.cz