Padla vláda – a co dál
Vláda padla, což se sice dalo čekat, ale i tak tento fakt asi každého zaskočil. Bylo to totiž poprvé po roce 1989, co se vláda poroučí tímto způsobem – vyjádřením nedůvěry v Parlamentu. Dosavadní exekutivy odcházely buď v regulérním termínu, nebo vlastní demisí – ať už to byla po Sarajevu vláda Klausova, či o pár let později dvě vlády sociálních demokratů – Špidly a Grosse. Je pravda, že každé takové demisi předcházel dramatický politický a mediální tlak, nikdy ale nedošlo k odvolání vlády následkem vyslovení nedůvěry. K zamyšlení jsou tedy hned dvě témata: proč tak najednou opozice se svým návrhem tentokrát uspěla – a co bude následovat.
Proč vlastně padla vláda? Kdo za to může? V první řadě premiér Topolánek. Po vítězných volbách v roce 2006 sestavil nejprve jednobarevnou vládu ODS, o níž předem věděl, že nezíská důvěru Poslanecké sněmovny. Byl to od premiéra jen takový diplomatický trik, aby si připravil půdu pro sestavení tříbarevné koalice s lidovci a Zelenými, kterou v zákulisí připravoval už od zimy 2005. První falší tedy byla podzimní vláda bez důvěry. Byl to také první okamžik, kdy si informovaní pozorovatelé mohli začít vytvářet obrázek Mirka Topolánka jako člověka bez pevných zásad, politického pragmatika bez skrupulí a sebemenšího ideového rámce. V tom se Topolánek hbitě vyrovnal Stanislavu Grossovi, jehož politická kariéra byla rovněž proslulá bezbřehým taktizováním a účelovým spojenectvím s každým, z koho mohl být prospěch, a to bez ohledu na to, zda a nakolik to popírá zásady vlastní politické strany. Topolánek rezignoval na cokoli, co dlouhá léta budoval první předseda ODS Václav Klaus. Spekulovalo se o osobních pohnutkách: že prostě Topolánek vrací Klausovi onu esemesku s falešným a prázdným Topolem. Jenže kdo zná trochu blíže Mirka Topolánka, ví, že to není člověk, s nímž cloumají emoce. On odhodil ideologii ODS proto, že mu byla přítěží a překážkou na cestě k ovládnutí země. Vyměnil ji za beztvarý slepenec jednorázových manažerských rozhodnutí a krátkodechých kompromisů, v nichž nebyl ani stín jakékoli politické vize: jen ničím neskrývaná touha setrvat u moci. Že přitom také trochu poškádlil Václava Klause, bylo pro Topolánka příjemným vedlejším efektem.
Topolánkova vláda měla tedy svůj krach zakódovaný od prvního okamžiku v genech. Spojení s naprosto odlehlými Zelenými, jimž ustupoval hluboko za rámec vymezený předvolební Modrou šancí, se ukázalo velmi brzy jako smrtící. A nic na tom nezměnil fakt, že Topolánek dokázal silově převálcovat prosincový kongres ODS. To, že na něm jeho oponenti nezvítězili, neznamená, že by neměli pravdu, ale nedokázali ji tak přesvědčivě prodat. Soupeřili totiž s vidinou mistrně servírovanou právě Topolánkem. To on přece vyhrožoval rozvratníkům na sjezdu, že jediné, čeho docílí, bude pád vlády a odchod ODS od koryt. Teď to přišlo, ale nemohou za to žádní rozvratníci, nýbrž sám premiér. Způsob, jakým se vypořádával s vnitrostranickou opozicí, už přerostl všechny meze slušnosti a soudnosti. Dnes se tedy nesmí divit, že nemá hlasy těch, které zlikvidoval.
Druhým důvodem pádu vlády je nemístné Topolánkovo sebevědomí, s nímž neúspěchy vlády i strany veřejně prodával jako triumfy, místo regulérních demokratických procedur upřednostňoval zákulisní intrikaření, v němž velice často hrál hlavní roli nejasný poradce Marek Dalík, jehož legitimita nebyla odvozena ani od stranických ani vládních regulí, byl to jen muž na špinavou práci.
Teprve třetím důvodem krachu vlády je sama její činnost. Sociální demokraté v diskusi před vyslovením nedůvěry sice argumentovali především tím, že premiér se nevypořádal s riziky a břemeny hospodářské krize. Nicméně spravedlivě je třeba říci, že ani pod špatným premiérem nebyli samí špatní ministři. Za mnohými z nich je kus práce, nebo aspoň menší kus ostudy, než za samotným premiérem. Nicméně včerejší hlasování nebylo až tolik o vládě, jako právě o premiérovi. Ryba takříkajíc dojela na svou hlavu.
Podstatnou otázkou je, co dál. Sociální demokraté se vytasili s myšlenkou úřednické vlády. Lze předpokládat, že to bude jedna ze dvou vážných alternativ, o nichž bude přemýšlet president. Tou druhou je – ne snad podle zákona, ale podle tradice – nové pověření předsedy nejsilnější strany, tedy opět Topolánka. Značnou roli v diskusích na toto téma bude jistě hrát premiérova ambice nastoupit na post eurokomisaře, který se uvolní za pár týdnů po ukončení mandátu Vladimíra Špidly. Jmenovat sestavením vlády Topolánka na dva měsíce, nemá žádný smysl, a to i kdyby nějakou vládu opravdu sestavil a nakrásně pro nic vyjednal důvěru v Parlamentu. Jako pravděpodobnější se nyní jeví to, že vláda po ten čas povládne v demisi, čímž nijak neohrozí fungování státu, jen nebude moci řadu věcí realizovat, zejména privatizaci strategických firem, např. ČSA. Bylo by to příliš do očí bijící. A v mezičase bude president vyjednávat se všemi relevantními silami o termínu předčasných voleb, a zda jich vůbec bude zapotřebí. Až odejde Topolánek do Bruselu, bude ODS bez autokratického lídra. Lze předpokládat, že její vynucená jednota vezme za své a že ODS se opět začne chovat a rozhodovat demokraticky. Proto silácké řeči Mirka Topolánka, že ODS nepřistoupí na žádnou formu úřednické vlády, jsou jen projevem této chvíle, která se může brzy změnit. V tom případě by ovšem bylo logičtější, aby president sestavil nepolitickou vládu expertů na celý zbytek mandátu, tedy až do regulérních voleb v červu 2010. Jednak tím získá do takové vlády kvalitnější lidi – na tři měsíce do toho nikdo soudný nepůjde, - a jednak tím státu ušetří bezmála miliardu za předčasné volby.
Uvidíme, který scénář dojde k naplnění. Faktem je, že z pádu této vlády, navzdory všemu, co o ní lze říci, nikdo velkou radost mít nemůže, protože to znamená jen další chaos ve vnitřní politice, zastavení mnoha procesů a permanentní politickou strkanici. A především to celé přijde na veliké peníze z kapes daňových poplatníků.
Petr Žantovský