Strana svobodných občanů – šance na opravdovou diskusi o EU
Vznik nové Strany svobodných občanů je svým způsobem přelomovou událostí. Necelých pět let od vstupu do Evropské unie se u nás poprvé rodí politický subjekt, který staví významnou část svého programu na odmítavém postoji k současnému směřování evropské integrace a hodlá na něm vybudovat svou identitu v rámci politického spektra.
Zrod „Svobodných“ zajisté odráží skutečnost, kterou někteří z nás už dlouho silně prožívají a upozorňují na ni, totiž neustálé posilování orgánů ES/EU na úkor členských států a s ním související nárůst moci „Bruselu“ nad naším každodenním životem.
1. května 2004 došlo k radikálnímu zvratu v uspořádání veřejné moci v naší zemi. Český parlament ztratil možnost rozhodovat o rozsáhlé škále politických otázek, přičemž jeho úlohu v těchto věcech převzaly orgány Evropské unie. Ze způsobu vymezení pravomocí ES/EU navíc vyplývá, že moc našeho parlamentu se postupně dále snižuje s tím, jak expandující sekundární evropské právo a judikatura Evropského soudního dvora (ESD) zužují prostor pro právo vnitrostátní. Již na základě současného smluvního rámce a jeho kreativního výkladu ze strany ESD si lze představit, že by Společenství bylo schopno postupem času převzít významnou část úkolů národních států. S Lisabonskou smlouvou to platí tím spíše.
Tuto tichou revoluci většina občanů zatím nereflektovala. Jejich pozornost navzdory posunu těžiště moci zůstala zaměřena na domácí politiku, zatímco politické rozhodování v Bruselu vnímají jako cosi vzdáleného, nezáživného, šedého, co se jich bezprostředně nedotýká. To dokazuje malá účast ve volbách do Evropského parlamentu, zaměření předvolební kampaně v těchto volbách na domácí témata, katastrofálně nízké povědomí o Lisabonské smlouvě a koneckonců o celém fungování Unie. EU je vnímána spíše útržkovitě skrze hmatatelné dílčí prvky, jako jsou dotace, Schengen či přejmenovávání potravin, zatímco celkový pohled chybí. Lidé se jednoduše zatím nenaučili vidět, odkud přichází většina zákonů, které řídí jejich každodenní aktivity.
Ne že by Češi měli výrazně pomalejší reakce než ostatní národy Unie. Podobně situace vypadá i v ostatních státech, včetně těch nejstarších, které by teoreticky vzato měly mít bohatší zkušenosti a přesnější představy o fungování celého systému. Orientace ve složitých mezinárodních či nadnárodních mechanismech EU není, zdá se, snadným úkolem pro drtivou většinu lidí, kteří jsou papírově „občany Unie“.
Vzhledem k novému rozložení moci je třeba začít vést o unijních věcech opravdovou veřejnou diskusi jako o záležitostech čistě domácí politiky. Je čas uvědomit si, že unijní veřejné věci v podstatě nejsou zahraniční politikou, ale domácí politikou; „Brusel“ se už dávno nesoustředí na (zdánlivě) odtažité otázky pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy, ale reguluje – či má chuť regulovat – oblasti, které se dotýkají každodenního života, jako je andiskriminace, délka pracovní doby, výživa dětí ve školách, zákaz kouření v restauracích, boj s klimatickými změnami atd. V tomto kontextu je zcela zásadní otázkou ratifikace Lisabonské smlouvy, která by výrazně posílila EU na úkor členských států a umožnila Unii vzhledem k rozšíření pravomocí a odstraňování požadavku jednomyslnosti regulovat další a další oblasti.
Vznik politické strany, která si uvědomuje význam evropského rozměru dnešní politiky – zejména Lisabonské smlouvy – a která má v této oblasti zřetelně vymezený názor, je proto třeba přivítat. Subjekt tohoto druhu na naší politické scéně poslední dobou podle mého názoru stále výrazněji chyběl. Jaký bude jeho osud, je v tuto chvíli nesnadné odhadovat. V každém případě doufejme, že „Svobodní“ budou moci přinejmenším přispět k tomu, aby se směřování Evropské unie a náplň našeho členství v ní konečně staly prvořadými politickými tématy pro širší vrstvy naší společnosti.
Tomáš Břicháček
Publikováno v Revue Politika a na blog.idnes.cz.