Oč se hraje v ODS
Občanská demokratická strana na svém prosincovém kongresu – navzdory všem svým předchozím slibům - zahodila příležitost učinit sebereflexi a vypořádat se se ctí s podzimní prohrou v krajských a senátních volbách. Místo toho občanští demokraté potvrdili, ba posílili stávající vedení strany a jeho kurs. Tím je spolupráce v rámci koalice s lidovci a Zelenými, což znamená nekonečnou řádku ústupků a někdy až přemrštěných kompromisů především v domácí ekonomice, a de facto odložení všech reformních plánů, na něž ODS získala své vítězství v parlamentních volbách r.2006. V zahraniční politice pak definitivně převládla orientace ODS na eurokonformní politiku, zavržení snahy emancipovaněji vstupovat do diskuse o kompetenčních a rozhodovacích procesech v rámci EU, symbolizovaných snahou evropských představitelů prosadit Lisabonskou smlouvu za každou cenu. ODS se tak – i podle slov svého předsedy - stala regulérní „catch-all party“, středově liberální stranou, která netrvá příliš na žádných ideologických postulátech a domnívá se, že tak podchytí opravdu každého. Realita je ale zatím spíš taková, že tato programová prázdnota a ideová ignorance jí příznivce odhání. Mnozí jí prorokují, že půjde-li dál tímto směrem, snadno se může stát „catch-no party“.
Na kongresu se tomuto trendu postavil čelem jediný vyzývatel, kandidát na předsedu Pavel Bém. Jak se ale ukázalo, Bém jednak není nositelem takové energie, která by dokázala přesvědčit disciplinované šiky Topolánkových věrných, ale možná také ODS čekala na něco zcela jiného, na novou krev. Každopádně Bémovu prohru na kongresu způsobila vynikající, dlouho dopředu připravená zákulisní režie, podle níž delegáti na kongres z velké části přijeli jen odmávat, co bylo dávno projednáno.
Své určitě sehrály i podzimní kauzy, především totální likvidace Vlastimila Tlustého, jednoho z posledních symbolů ne-topolánkovské politiky. Vytěsnění Tlustého ze všech vlivných postů a poté jeho konečné zesměšnění bylo opravdu mimořádně vydařeným taktickým tahem lidí kolem Topolánka. Protože bez viditelné autority Tlustého se, jak se zdá, mnohem snadněji bojuje proti nejednotným zbytkům vnitrostranické opozice. Topolánek na Tlustého kauze možná tratil v podzimních volbách, ale postavil na ní svůj triumf ve straně. Možná, že to pro něho v tuto chvíli znamená víc.
Zbyl ještě vůbec v ODS nějaký proud, který by se dokázal Topolánkovi postavit, čelit mu politicky, rétoricky, mediálně, vlivově? Několik řečníků na kongresu vystoupilo vůči vedení ODS kriticky, a vedení pak naložilo s jejich příspěvky svérázně: vycenzurovalo je z materiálů, jako by ani nezazněly. To se týkalo nejen vystoupení hosta kongresu, ekonoma Miroslava Ševčíka, ale také třeba anti-lisabonského projevu senátora Jiřího Oberfalzera. Jak se tedy vůbec v takové atmosféře dá budovat nějaká opozice?
A další otázka je, co taková případná opozice vůbec může nabídnout – členům ODS, jejich příznivců, a voličům? Jaké tváře, jaký program? A notabene v situaci, kdy původní programové cíle – občanské a ekonomické svobody, jakož i jistá eurozdrženlivost či obecně kritičtější postoj k evropské federalizaci – přebírá do své nabídky nová strana kolem bývalého presidentova poradce Petra Macha… Lze si představit (a první náznaky už jsou), že do této nové strany začnou nespokojenci z ODS masověji přebíhat? A mají společně šanci oslovit voliče v příštích parlamentních volbách? Jakou roli v tom všem sehraje celosvětová ekonomická krize a strmý vzrůst vlivu socialistů u nás i v okolních státech Evropy? Nezůstane z původních myšlenek ODS už jen film pro pamětníky, který bude zajímat čím dál menší hlouček ortodoxních?
To jsou otázky, které by si dnešní ODS měla klást, a to nejen ti její členové, kteří se vůči svému vedení dnes vymezují s větší či menší odvahou a mírou kritičnosti.
Petr Žantovský