Volební preference Zelených zaznamenaly v poslední době po povolební stagnaci propad. Nyní by se zase vrátili tam, kam se svou politikou sami řadí. Mezi marginální a obskurní strany.
Nyní může thymolínový Martin se svou milkou přemýšlet, proč tomu tak je. Vždyť až donedávna byli Zelení docela úspěšnou stranou, na šest poslanců mají čtyři ministry a to je takřka světový unikát. Dokonce poslanci mají tak nakumulované parlamentní funkce, že je musí pouštět (a to je u politika opravdu nevídané), protože nestíhají.
Jenže ze čtveřice ministrů snese přísné měřítko pouze jeden, a to nestraník Karel Schwarzenberg. O Džamile Stehlíkové a jejích nápadech a výmyslech byly popsány stohy papíru a megabytů. Rozhodně Džamila působí jako nejsměšnější člen vlády. Každý další její nápad už zcela nezakrytě vyvolává na tvářích občanů smích, u některých doplněním přídavkem ze živočišné říše, především domestikovaného hospodářského zvířete.
Ministr Liška je prakticky neviditelný, snaživý, ale zjevně na svůj úřad nedorostlý. Ministerstvo běží setrvačností, protože to mnohdy vypadá, že ministr svému resortu prakticky vůbec nerozumí. Posledním ministrem je sám předseda Bursík.
Jím vedené ministerstvo lesů, vod a strání určitě pracuje a ani sám Bursík není špatným ministrem. Svůj resort vede a snaží se pragmaticky ze svého postu místopředsedy vlády prosadit co nejvíce zeleného programu. Jenže občas, snad jako úlitba radikálním ekologistům a "ekoteroristům" přijde s myšlenkou (a bohužel ji občas i prosadí), která je zcela nesmyslná.
Nápad zálohovat PET lahve, zrušit kontejnery na plasty a nahradit je kontejnery na bio odpad, prosazení ekologických daní ve větší míře, než po nás Brusel vůbec chtěl. A to se ještě Bursík krotil, protože v jeho původním plánu bylo platit za energie v roce 2015 několikanásobně víc než dnes.
Jeho poslední prosazený výmysl musel naštvat každého soudného člověka. Nápad zpoplatnit první převod automobilu ekologickým poplatkem, který může být mnohdy vyšší než cena vozu je zcela nesmyslný. Ano, po našich silnicích jezdí hodně starých aut.
Není to ale tím, že by si lidé nechtěli koupit lepší, neřku-li nový vůz, ale zkrátka při našich platech je to pro mnohé spoluobčany meta neprosto nedosažitelná. Auto má životnost cca 25 let. Zásahem ministerstva byly všechny vozy starší patnácti let označeny za vraky a byla na ně uvalena desetitisícová daň.
A tak jsou naštváni skoro všichni. Prodávající, že se snížila hodnota jejich vozu a navíc je kvůli tomuto rozhodnutí prakticky neprodatelný, kupující zase, že budou muset ze své peněženky zbytečně vytáhnout více peněz.
Samozřejmě nelze pochybovat o tom, že automobilový provoz má neblahý vliv na životní prostředí a že novější vozy jsou určitě šetrnější. Jenže staré škodovky se rozpadají samy ajejich majitelé jsou nuceni se poohlédnout po jiném, novějším voze, který už je konstruován tak, aby jeho ekologická stopa byla menší.
Jenže místo toho, aby si takový člověk mohl koupit za rozumný peníz lepší ojetinu než měl, je nucen uvažovat, zda si novější vůz koupit, nebo dál jezdit v rozpadajícím se a tím pádem nebezpečnějším a neekologičtějším voze dál.
Pak se nelze divit, že preference zelených klesají. Jejich strana ukázala, že není jiná a lepší než stávající zavedené strany. I zeleným jde o koryta - o tom nejlépe svědčí boj mezi radikálním a pragmatickým křídlem. Když se k tomu přidají nesmysly, omylem zaslané e-maily, kontrola poslanců při prezidetské volbě, neštěstí je na světě.
Navíc k popularitě Zelených nepřidají ani pirátské akce Greenpeace, která místo toho, aby se sama starala o životní prostředí a přiložila ruku k dílu například vyčištěním nějaké plochy od odpadků, začala se míchat do politiky.
Členové Greenpeace při své akci v Brdech ukázali, jak jim jde o životní prostředí, když ničili stromy, jen aby bojovali proti radaru a nebo právě včera, kdy jeden zelený pomatenec chtěl vylézt na stožár a rozvinout vlajku spolku EU.
Celosvětově zeleným fanatikům nejde o životní prostředí, ale o to, aby se podle nich řídily všechny státy světa a vynakládaly finance (samozřejmě které plynou do zeleným spřátelených či dokonce zelenými řízených firem) na zbytečnosti.
Naši Zelení jsou možná neprávem házeni do stejného pytle, ale sami se k tomuto novému náboženství přidali. Nemohou se tedy divit, pokud je lidé a voliči posuzují podle celosvětového měřítka navíc okořeněnému o zjevné zelené nesmysly na ně dopadajícím.