Co nás čeká v české politice v r.2009?
Snad nejčastěji omílanými floskulemi naší domácí politiky v právě uplynulém roce 2008 byly: reforma, koaliční projekt a evropské předsednictví. Cílem uskutečnit reformu se zaklínala ODS, vítězná strana parlamentních voleb z roku 2006, když omlouvala své velmi neemancipované postavení ve vládě sestavené s lidovci a Zelenými podle klíče, který byl výhodný pouze pro obě malé strany, a zároveň smrtící pro ODS. Předseda ODS a premiér Mirek Topolánek tomuto uspořádání začal říkat „koaliční projekt“. Fakt, že předal v prvním poločase vládnutí v důležitých oblastech exekutivy žezlo Martinu Bursíkovi a Miroslavu Kalouskovi, zdůvodňoval tím, že neměl jinou možnost. Alternativou k tomuto „koaličnímu projektu“ bylo prý pouze uzavření velké koalice s Paroubkovými socialisty, a to Topolánek nechtěl, opět prý s ohledem na vůli pravicových voličů.
Jenomže pravicoví voliči volili ODS v roce 2006 právě proto, že jí uvěřili, že je schopna uskutečnit slibovanou reformu, především v daňovém systému, ve zdravotnictví a v sociální oblasti. Nic takového se samozřejmě ODS v rámci onoho „koaličního projektu“ s programově nesourodými partnery nepovedlo a povést nemohlo. Jestliže Topolánek předal hned zpočátku vládu nad rozpočtem a veřejnými financemi lidovci Kalouskovi, musel to činit s vědomím, že slibovaná 15% rovná daň se stane provždy minulostí. A když pustil Straně zelených, která tak tak přelezla pětiprocentní volební klauzuli pro vstup do parlamentu, hned 4 ministerská křesla, což je skoro čtvrtina celé vlády, a zejména pro ně rezervoval post ministra zahraničních věcí, čímž rozpálil i presidenta Klause, dal Topolánek jasně najevo, že víc než volebních slibů a programu své strany si cení svého přežití na vrcholu moci. Slibovaná reforma se tak stala obětí koaličního projektu.
A tím vším neustále prostupovala mantra slov „evropské předsednictví“. Na to, že Česká republika bude těchto 6 měsíců předsedat jednáním orgánů Evropské unie, se vymlouvala vláda skoro po celou dobu své dosavadní existence. Neschopnost uskutečnit reformy se sváděla na to, že je třeba zachránit stabilní vládu, aby byla dobrým vůdcem země právě pro ono „evropské předsednictví“. Jako by existence této vlády byla podmínkou pro průběh víceméně ceremoniální trachtace, jíž půlrok předsedování bude. Kdo je trochu obeznámen s fungováním evropských institucí, ví, že předsednictví je úřední výkon, nemá s politickou reprezentací dané země víceméně nic společného. Pokud se ovšem politická elita předsednictvím tolik zaklíná, činí to jen proto, že se sama chce na pozadí této události blýsknout, upozornit na sebe a možná si začít dláždit cestu pro svoje vlastní příští politické kroky, které mohou vést z domácí scény na bruselské politické hřiště. To je ovšem stále víceméně soukromý zájem jednotlivých politiků, se zájmy země a občanů to nemá pranic společného.
Zrekapitulujme si to: na počátku byla „reforma“. Její neplnění je zapříčiněno lpěním na tom, co vláda nazývá „koaličním projektem“ a jeho trvání je zase zdůvodňováno „evropským předsednictvím“. To je opravdu čítankový bludný kruh, do něhož zejména ODS zavedla Českou republiku. Voliči ji za to na podzim odměnili zaslouženou volební prohrou. Nicméně republika v tom bludném kruhu je, volby nevolby. Dá se předpokládat, že z něj v letošním roce vykročí?
Těžko říct. Muselo by být splněno několik předpokladů. Předně eurovolby. Jestliže v nich výrazněji uspěje eurorealistická aktivita stran typu Libertas, dají občané najevo svoji skepsi k uspěchaným a shůry diktovaným federalistickým snahám unie, na jejichž konci nemůže být nic jiného, než podrobení menších států většími a naše ztráta rozhodovací suverenity. To by mohlo přimět i naše domácí politiky, aby netlačili na přijetí de facto mrtvé Lisabonské smlouvy. A byla by to také asi jediná šance pro znovuoživení zájmu o ODS. Její dvojaký, ale v podstatě spíše zbabělý postoj k vyděračským praktikám evropských politiků ve věci Lisabonské smlouvy činí z ODS nedůvěryhodnou politickou prostitutku. Jedině rázný a sebevědomý postoj, znamenající odmítnutí této smlouvy, může zachránit ODS pro pravicové voliče.
Je to právě ODS, na níž leží teď hlavní odpovědnost za všechno, co se ve státě šustne, přijala tuto odpovědnost tím, že nechala ve svém čele politiky, kteří zavinili všechny její dosavadní debakly. ODS teď hraje vabank a měla by velmi vážně zvažovat míru rizik a případných výnosů ze setrvání v onom „koaličním projektu“. Ještě stále je možné na zbytek volebního období tento „projekt“ opustit, podnítit jeho rozpad. K tomu by stačilo málo: neustoupit Zeleným a nedat jim tak příležitost ve vládě setrvat. O lidovce strach není, ti zůstanou v jakékoli vládě, i v takové, která by vznikla po odchodu Zelených a – řekněme – příchodu nových tváří z ODS i mimo ni – z expertních vod české pravice. Taková hypotetická nová vláda by ovšem musela získat přízeň presidenta a Parlamentu. U presidenta je to jasné, v Poslanecké sněmovně by to šlo hůř, ale není to vyloučeno. Důvěra pro menšinovou pravicovou vládu by musela být vykoupena zásadním postojem k Lisabonské smlouvě, pro což by možná zvedlo ruku pár socialistů a komunisté. Chybějících šest zelených hlasů by se tak dalo přebít.
Jediné, co je zřejmě pro celé toto vládní období definitivně mrtvo, je ona slibovaná reforma. Slabost vlády a jejího předsedy ji pohřbila dřív, než se stačila vůbec rodit. Jediný ministr, který se o ni ve svém resortu alespoň pokusil, Tomáš Julínek ve zdravotnictví, byl v podstatě hozen premiérem přes palubu. Na jeho příkladu je zřejmé, jak málo principiální a věrohodná v této podobě je ODS a její „koaliční projekt“.
Petr Žantovský