Proč nikdy netekla estébácká krev?
Když se v nějaké debatě o zločinech komunismu mluví o estébácích a jejich obětech, bohužel vždy panuje v otázce viny jisté veřejné tabu. I to svědčí mimo jiné o tom, že naši zemi sžírá jistý strach z volání po odplatě. Vrcholem této tragické slabosti, zbabělosti a morální dekadence je tzv. „disidentský samet“ a „sametová revoluce“ vůbec.
Prvním globálním odpuštěním komunismu bylo především uznání kontinuity zločinného „práva“… neboli zpětné legalizování komunistického režimu a jeho zločinů. To si můžeme ukázat třeba na soudních fraškách s bývalými kádry z roku 1968, kteří jsou obžalováváni z vlastizrady zločinného státu… Jde to dokonce až tak daleko, že některé tyto „odsouzené“ trosky jsou litovány a z „humanistických“ důvodů propouštěny a dokonce, aniž by jim někdo alespoň nepopřál srdečné a brzké chcípnutí. To je asi tak stejná logika, jako kdyby někdo soudil národně-socialistické pohlaváry z toho, že jednali v rozporu s norimberskými zákony…
Právě mýtus tzv. „osmašedesátníků“ – tedy těch „hodných“ hochů s „lidskou“ tváří, kteří by nám tady ve spolupráci s „květinovými dětmi“ ze západu udělali ten vyslovený ráj na zemi, je snad jednou z nejzrůdnějších lží moderní české historie. Ostatně není náhodou, že velká část těchto hochů dnes stále „zasírá“ českou politickou scénu a spousta bývalých květinových dětí si ulevuje v Evropském parlamentě. To je právě jeden z hlavních důvodů proč je dnes prakticky neustále sabotován jakýkoli náznak o odplatu vůči komunismu.
Jde to dokonce až tak daleko, že někteří „osmašedesátníci“ se považují – díky tzv. normalizačním čistkám – přímo i za oběti komunistického režimu, což vysoce vypovídá o jejich bezcharakterních osobnostních rysech. Ve zpětném pohledu je možná i škoda, že se během sedmdesátých let nezopakovala v nějaké formě léta padesátá – protože vždy je pro všechny asi lepší, když se lidský sajrajt pobije sám mezi sebou.
Díky tomu by se na nás nemuselo pohlížet jako na národ normalizačních poserů, estébáků a jejich donašečů. Každý by si pak alespoň uvědomil, že proti komunismu nelze bojovat žádným absurdním dramatem a samizdatem přes kotelny, ale pouze skutečným krvavým představením pro všechny estébáky a komunistické pohlaváry. Místo toho se lidé zahrabali na svoje chaloupky a vychovávali své „husákovy“ děti. Ve vlastním pokoření a manipulováni si léčili svoje komplexy a slabost, jež jim nedovolila ani pomyslet na to, že jediným lékem jsou zřejmě jen kulky v hlavách estébáků!
Pro většinu lidí dokonce i dnes není problém říkat, že například Mašínové či Hučín – kteří jako jedni z mála si toto uvědomovali – nejsou jejich krevní skupina… Nicméně je nutné podotknout, že tento boj by musel ve své době být mnohem zásadovější a ne tak krátkozraký jako například ten pinochetovský, který se díky své měkkosti na „stará kolena“ dočkal pouze a jen soudních tahanic.
Pokud se přitom podíváme na bývalé estébáky, kteří dnes často okupují velmi významné posty, tak je až k neuvěření jak náš národ mohl tak hluboce klesnout. Většina estébáků byli a stále jsou neuvěřitelní „čůráčci“ s gestapáckou mentalitou. Nicméně silní jsou pouze tehdy, pokud můžou dostatečně využívat své vzájemnosti. Je proto asi jen škoda, že jejich krev nezlila naše ulice. Náš svět by dnes byl mnohem čistší a krásnější.